Vyberte stránku

Po krasnych dvou dnech v turisticke oaze klidu San Pedro de Atacama uprostred pouste je cas se posunout o kus dal. Ceka me relativne kratky kus na mape, ale velky a slozite projety kus zajimave casti zeme. Zacina to hned odjezdem z mesta, kdy jeste dostavam posledni chilske razitko do pasu na rozloucenou. Zatim cesta vede 15km rovne, aby se v dali zacala zvedat a ja zacal trpet 30km do kopce s 2000m nastoupanych zpet na Altiplano.

Hrozny kopec, kdy vidite daleko do dalky, kam se jeste mate vyskrabat. Cela akce me trva skoro cely den az konecne vidim ceduli Bolivie doleva. Loucim se jak s Chile, tak s asfaltem na dlouhych nekolik dni. Drkotam se prvnich par kilometru az na bolivijske imigracni. Tady potkavam dalsi cestovatelske kapacity, prekvapive opet z Holandska a maji muj velky respekt. Kolem Sveta na motorce je velka vec, stejne jako jedna masina ve srovnani se skladackou.


Vymenujeme jak rady, napady ohledne cesty pres bolivijske uzemi lagun a sopek, ktere me ted ceka a taky delam prvni ofiko rozhovor na ceste. Slecna motorkarka je redaktorkou v nejake televizi a o cele jejich akci dela dokument. Jsou ze me podobne nadseni jako ja z nich. Oni rikaji ze by na skladace neopustili hranice Holandska, ja rikam ze bych se k nim na motorce hned pridal 🙂 Skoro zapominam zajit si do budky pro bolivijske razitko. Na rozloucenou dostavam mapu Bolivie, vodu a Snikrsku. Co vic si pri vstupu do nove zeme prat 🙂
Ujizdim prvnich nekolik kilometru po piscite ceste Narodnim parkem, kam se melo platit na Bolivii obrovske vstupne 550kc, ale v uvitaci a vybiraci boude nikdo nebyl, tak spokojene valim dal. Misto placeni me vita Laguna Blanco a Laguna Verde, bila a zelena laguna pod sopkama kolem dokola. Na muj vkus a na me kempovaci vybaveni celkem hodne fuci, tak hledam nejakou dobu misto alespon trosku v zavetri. Zatim jsem jel mimo hlavni tah skrz celou oblast, ale dalsi den rano uz vidim to slibovane cyklopeklo, ktere vsichni tak radi popisuji, kdyz preziji. Tereni auta a nakladaky ritici se po piscite ceste hlava nehlava, kolo nekolo. Satek pres hlavu je malo, dostavam do sebe kazdym nadechnutim male piskoviste.

S blizicim se polednem ruch uticha, projizdi par aut a jedno z nich ma na spztce PL. Skoro Polakum skacu do cesty aby zastavili. Cecha jsem nevidel od Vanoc, tak aspon nejaky Slovan na pokec. Staci na ne zakricet dobry den a polsky Land Rover v mziku stoji a udivena posadka vyskakuje z auta. Polaci na ceste po vsech pamatkach UNESCO na Svete je zajimavy obrazek. Oni obdivuji muj kus hliniku na dvou malych kolech hrnouci piskem, ja lezu za volant a citim se na par sekund bozsky 🙂 Behem toho co se strycem rozebirame cestu, teta neco kuti vzadu v aute a ja za par minut dostavam balicek jidla jak na Velikonoce. Mimo jine tam byl i Polsky pernik, ktery uprostred niceho v Bolivii chutnal proste nejlip.

Sem tam cestu doslova brodim, jelikoz pisku je vsude tolik, ze ani me siroke a vyfoukle pneu nejsou schopny drzet kurz na sever. Tlacim par desitek metru, ale pak se cesta umoudruje a jede se dal. Co se ale s prichazejicim odpolednem moc moudre nechova je pocasi a zase ty bourky. Vidim kilometry do dalky na vsechny smery a vsude je cerno a prsi. Abych nepremyslel jen nad spatnym pocasim, slysim zezadu jiz znamy nelichotivy zvuk a praska i druha strana nosice. Opravuju stejnym zpusobem jak tyden zpatky pravou stranu, cili izolepa a drat a jedu dal. Dojizdim az k termalnim pramenum u dalsich z lagun a premyslim jak dal. Tam kam bych potreboval jet je absolutni cerno. Cekam, davam hodinu pauzu a dratuju par dalsich casti jen tak pro pripad kdyby. V mem smeru uz neni cerno, ale bilo od napadanych krup. Takze je cas vyrazit. Odbocuju jakoze z hlavni cesty a oblaka se opet bouri. Cesta vede primo rovne, pres salar dal do nove vytvorene cernoty. 

Rikat si ze z toho mracku nezaprsi je naprosta kravina a ja spekuluju co delat az zaprsi. Jsem uprostred niceho a ikdyz jsem do vysky moc nevyrostl, tady su proste nejvyssi siroko daleko. Po par kilometrech spekulovani se me do cesty stavi opusteny barak v dokonale kondici a problem je vyresen. Potreboval bych se sice posunout jeste o kus dal, aby byl zitrek lehci, a tak sedim, hledim do oblak a cekam jak se situace vyvrbi. Po par minutach me zenou hromy, blesky, kroupy dovnitr a je vymalovane. Teplota klesa na nulu, kroupy mlati do strechy a ja mam mega stesti ze mam ten kus plechu nad hlavou. 

Prsi skoro celou noc a tak nejak se bojim, jak bude vypadat rano cesta. Cesta je nastesti jetelna, okoli posnezene, vsude mrak a viditelnost na par metru. Beru to vsema deseti a doufam, ze se zadna bourka konat nebude. 

V poledne se krasne vycasilo, zacalo zase zlovestne horko a cerna klasika jako pres kopirak.

Letim do prvni dedinky na ceste, Quentena Chico, ktera je startovnim bodem pro neco, proc sem vubec zajizdim. Ze zapadle vesnicky totiz vede stara, uz nepouzivana cesta k dolu. Nic zajimaveho na tom neni az na nadmorskou vysku kam tato silnice splha a tak nejak je povazovana za nejvyssi jetelnou cestu na kole na Svete. Vulcan Uturuncu, ktery je lehce nad touto silnici vidim cely den a taky vidim, jak se kolem nej kazdou hodinu bouri a je vic a vic zapadany snehem. Celkove toho uz mam dost, zadna lehka cykoturistika se tady nekona a jenom predstava vyjezdu na nejvysi kopec na Svete me fest unavuje. Takze se motivuju tim, ze to proste vynecham. Jenze potkavam jednoho tatu se synatorem z Nemecka. Potkali jsme se uz v San Pedru a tehdy jsem mladeho tak trochu namotal at jede na Uturuncu se mnou. No a on ted tady v Quentane me mlati na dvere, jaka je to haluz ze jsme se potkali a ze zitra jedem nahoru. Nadsenim skacu dva metry vysoko.. Kdyby to nebyl muj napad, tak ho poslu dopryc, ale kdyz uz sem i oni kvuli tomu zajeli, tak musim. Jdeme spat v 8 vecer, vstavame ve 2 rano, zapiname dynama, celovky a zaciname krajet tmu. Hned po kilometru nam pred kolama hrci celkem rychle reka pres cestu. Boty dolu, zbytek vyhrnout, natipovat ve tme kde to je asi tak nejmin hluboke a hura skrz. Aspon jsme dokonale probuzeni. Cesta je hole nestesti, coz se dalo cekat od nepouzivane bolivijske silnice. Drkotame se tmou zatim jen lehce nahoru. Svita, mame 4 hodky a 14km za sebou, 16km ted uz prudko nahoru pred sebou. 

Chvilkama se tlaci, chvilkama se da jet, ale rychlost vystupu vesmes stejna. Pocasi drzi, na upati vulkanu unika zkrz sutry vic a vic siry, tudiz se krasne s ubyvajicim kyslikem dycha. Nektere casti uz tlacim kolo stylem co krok to prd. Poledne, vyska 5600 a do cile kousek.

Vyska uz je dost znat, nic nastesti neboli, ale to co se dycha je proste nic. Po dlouhych 11 hodinach zapichuju pomyslnou vlajku do snehu nahore na sedle ve vysce 5760m.n.m. se slovy: byl to tezky krok pro cloveka, ale jeste tezsi pro skladacku, na kterou ted ceka strasnych 30km volnym padem hroznym terenem.

V 6 odpoledne se dostavame zpet do vesnicky uplne na dne. Neco malo do sebe cpu a zip spacaku je posledni vec co ten den slysim a zni to krasne.

Takze odpocinek se moc nekonal, sil mam nejak malo, ale pripojuju se k Nemcourum, jelikoz bych rad uz z teto oblasti vystrelil a oni jsou ma rychlejsi jizdenka ven. Vubec jim nestacim, ale motivuji me k akci a dostavame se o 110km dal k civilizaci.

Trosku zacinam poznavat rozdily v nasich kolech, kdy oni na klasickem treku lehce vali a ja dru jak vul, abych se jich drzel. No nic, skladacka ma ale porad sve kouzlo, svou hrdost a je tady jedina a jedinecna.
Dojizdime az do mesta Alota, ktere lezi na spojce mezi Bolivii a Chile. Dalsi zastavka mesto Uyuni, pohrebiste vlaku a velka solna plan. Rovinka, slaby vitr, tri velocipediste, a tak se z nas na desitky kilometru stava maly peloton a letime planinou 30km/h skoro cely den.

Velky kus cesty za nama a dalsi den i za silneho protivetru brzdime na brehu jezera. Je obdobi destu, solna plan je krasne zatopena vodou a my mame nase stroje az moc radi nato, abychom je hnali do te presolene vody. Takze par fotek a jede se dal.
V Uyuni, prvni vetsim bolivijskem meste, dokupujeme co je potreba a lezeme do hostelu. A konecne muzu drzet s Nemcourama krok, co se nakupovani tyka. Sice ne vsechno je levne. Co je dovezene a zabalene, cili bezpecne, je drahe jako u nas. Oproti tomu co se uvarilo, vyrostlo, nebo bylo vyrobeno v Bolivii, nejlepe primo na mistnim marketu, je za par kacek. Obed kolem jednoho dolaru, misto McDonaldu do sebe cpeme poulicni hambac za 12 korun a jen cekame doslova na pruser.. Jinak jsme pres 200km pres hory od Potosi. Ja bych to jel nejradej dva a pul dne, ale vim ze Deutche sila ma v planu dny dva. Zkousim jet s nema, krajina se meni do krasy, projizdime kanonama, kolegove sem tam cekaji, ale vesmes se to da. Druhy den se nam stavi do cesty par nekolikakilometrovych vyjezdu, Nemcouri fuc a ja nejak trpim ci co. V myslenkach pritahuju Potosi jak to jen jde. Mame nastoupanych pres 3 a pul kilaku za den a Potosi nahore na kopci pred ocima. Prujezd hornickym, nejvyse polozenym mestem na svete neni nic lehkeho a nektere ulicky nejdou skoro ani vyjit, ne tak vyjet. Hostel, jidlo a finish na dve noci.
Potosi je kapitola sama o sobe. Mesto vznikle pul tisicileti zpatky jen kvuli jednomu kopci precpanemu stribrem, zinkem a vsema moznyma mineralama hned vedle. Kilometry tunelu krizuji skrz horu a i dnes tady hleda sve stesti pres 5tis horniku. Zlate dny jsou davno fuc, ale i dnes si tady hosi zapraseni vydelaji minimalne trojnasobek minimalni mzdy, cili nejakych 10 nasich tisic. To je ale asi tak jedine pozitivni. Zbytek teto roboty je naprosta hruza. My jsme trceli po tme uprostred hory v tunelu 2 hodiny, prolezli fakt uzke mista, pokecali s par chlapama a stacilo nam to az az. Ne tak tam rubat sutr 24 hodin v kuse jak nekteri. Zlaty kancl v Praze, dalo by se rict 😀
Dalsich 160km z kopce do hlavniho mesta Bolivie Sucre uz jsou tak trosku za odmenu, ale i tak davam den volna a nechavam Nemcoury odjet svym Mercedovsky stabilne-perfektnim tempem.
Unor bily, sili pole a ja jsem behem unora taky posilil. Neskutecne etapy, horske sedla, odlehle pustiny, nejtezsi cast z celeho kontinentu v jednom kratkem mesici. Nadherna zkusenost, ktera otestovala jak me tak i kolo a jak na me tak i na kole si vybrala nejakou tu dan. Ale zijeme a je chut valit dal a dal, takze co vic si prat.
Neze by to ted bylo lehke, bude to snad ale o trosku lehci a po tom co mame projete me prijde kopcovite Peru treba jako ceska Vysocina 😀 Posledni veta pred upadnutim do komatu v prvnim dalsim kopci?? 😉

 

Od poslední cyklocesty z New Yorku do San Francisca uběhlo dlouhých 6 let, během kterých jsme prožívali život hlavně podle stereotypů a starostí všedního života. Samozřejmě jsme si rychle zvykli na klidné prožití dnů, kdy bylo všeho kolem nás dostatek a na delší, až 14ti denní dovolenou jsme se dostali maximálně jednou za rok. Z takové situace mohlo vzniknout jen jediné východisko a začala se v hlavě rodit nová myšlenka. Myšlenka, která mě stále táhne dopředu prožít život ještě trochu jinak.
Share This