Nejak to uteka neprijde Vam? 🙂 Posledni radky z meho zivotniho pribehu jsem psal v perove bunde a cepici. Ted sedim ve stinu palem o par tisic kilaku na jihu, daleko od velke pevniny a nevim co studeneho vylet na hlavu. Hold, rijen a podzim je tady 😀
Takze dalsi dva mesice za nama. Dalsich x tisic kilometru skrz novou zem, novou krajinu a nove zazitky. Tak pekne poporade, jaka tedy byla druha pulka prazdnin.
Na velky Vancouver ostrov dojizdime trajektem z Prince Ruprta v 11 hodin vecer a muj plan je jasny. Prvni odpocivadlo hned u pristavu. Do mesta se mne po tme fakt nechce jezdit a stejne bych tam tak pozde vecer hledal stesti marne. Vyjizdim z lodi, popojizdim 300m a pred zavorou do pristavu odbocuju na parking. Trava, rovinka, cedule zakaz kempovani, vsechno tu maji, takze vybaluju. Rano se dokopavam nejak k cinu, nechce se me po vcerejsim nicnedelani na lodi prekvapive nic delat. Kopu do sebe kilo ostruzin od cesty, ktere slouzi jako dobry duvod k zastaveni. Prece to tam nenecham ze 🙂
Dalsi dva dny vede cesta skrz pohori, uzemim nikoho co se lidi tyka. Medvedu tu maji az az, ale diky dostatku zradla v lese, kdyz ted vsechno dozrava, se drzi od lidi dal. Ja bych se od lidi taky nejradej drzel dal, ale uz druhy den odpoledne dojizdim na vychodni breh ostrova a sranda zacina. Lidi, aut a supermarketu mam pri ceste dostatek, stejne jako rodinnych hausu a private property soukromych pozemku. Tak jak se cekalo, najit misto na kemp zacina byt lehce narocne a chce to kus umeni 🙂 A to ja mam. Nebo teda nemam, ale vzdy to nejak dobre dopadlo a dopadne. Dojizdim do mestecka pri pobrezi, sjizdim na parkoviste k nejakemu parku a s ockama rozzarenyma s usmevem od ucha k uchu se se mnou dava do reci jeden chlapek. Skratka a dobre, je nadseny. Odpovidam na vsechny jeho dotazy a cekam az me pusti ke slovu a zacnu se taky ptat kde spat. Smutne rika ze nevi. Hmm, snazil jsem se asi marne, ale slysi nas druhy typek co odemykal kolo od plotu, ze vi, ze me ukaze kde. Jedu teda s nim, skrz zavoru do dalsiho parku a nachazime pekne misto. Rikam diky kamo, cuzbuz. Nechce se mu ale moc rozloucit se, tak nadhazuje dotaz, dame pivko? Jasne, proc ne. Zatim co jel pro chlast, stavim stan a pripravuju vareni. Dojizdi, plechovka jen zasyci a kdopak se to k nam blizi. Prvni chlapek, nadsenec z parkoviste. Je nejaky nesmely a pta se, jestli by mne to nevadilo, zdali by mne mohl pozvat na veceri a ja bych mu vsechno povykladal o ceste. Ale fakt, nemusim, jestli nechcu vecu gratis. Vypada vpoho, vola domu manzelce ze me potkal, ze dojede pozdeji. Balim veci, nakladam na kolo a valim do domluvene cinske restaurace typu: all you can eat, cili sezer tolik kolik muzes! Oooo tohle je raj. Skoda ze musim tak moc mluvit a nestacim do sebe vsechno cpat. Ale tak 3x nasup je taky dobry pocin. Venku se setmelo, rikam kamo co vcil, nemohl bych to zakempovat u vas na zahrade? Jako joo muzes, ale bydlim 10km daleko. Deset kilaku po tme me za to stoji a ikdyz su prezrany a nemuzu se hnout, startuju a vyletam. Za pul hodky, uprostred poli a lanu, dojizdim na danou adresu. Je to farmarska rodina, rodice bydli 3km daleko na druhe strane pozemku, bracha bydli v dalsim rohu. Ze spani ve stanu se ovsem vyklubal pokoj, postel, sprcha, proste hotelovy luxus. Nato, ze jsem byl 2 hodky zpatky lehce ztracen a hladovy, se situace ponekud vylepsila. Dalsi den me ceka navsteva kamosu, ktere vubec neznam. Potkali jsme se v hostelu v Peru, prohodili par slov a po par minutach loucili s vymenou kontaktu a kdyztak se zastav. Toz to ja se klidne zastavim. Sice musim prejet na mensi ostrov, ten prekrosit na kole na druhou stranu, kde odjizdi jeste dalsi trajekt na jeste mensi ostrov. Logisticky orisek zvladam a po 10km kolem ostruvku nachazim Yoga home a zaparkovany karavan mych kamosu, kteri tady yoguji a masiruji za slusne prasule, na krasnem miste. Vitame se s radosti jak stari znami po sto letech odlouceni, varime co dum dal, skaceme do kabrioleta a valime na pobrezi v rytmu kytary a pohodove nalady. Jop, tato zajizdka se me libi. Dalsi den lezeme se snorchlama do na muj vkus studeneho pacifiku, ale kanadske leto je v plnem proudu a teplota vody je na max. Balim, odjizdim, odpovidam na dotaz kde budu spat ze nevim a dostavam adresu, kde bydli rodice a bracha at se zastavim. Mam to po ceste, 70km daleko, akoratni vec.
Barak velkych rozmeru nejde minout, bracha ukazuje pokoj, postel a odjizdi do mesta. Rodice nejsou doma, takze zustavam v mega hausu sam. No nic, jeste se nakempuju dost a rano me ceka extra dlouhy a tezky den. Mam to 40km do pristavu, ze ktereho odjizdi v 10 rano lod nad Vancouver. Stiham na cas, najizdim do plechoveho obra, opoustim pekny Vancouver island a kolem poledne priplouvame na pevninu. Opet lod a opet se me nechce do sedla, ale ted musim. O 120km dal v horach, v dedince zvane Whistler, na me ceka jeden z nejlepsich kamosu z naseho Hradaku a posledni mohykan, co jeste nezapustil koreny. Takze valim, prevyseni kilak a pul, jelikoz cesta vali nahoru dolu, ale vitr v zadech. Krasne pred setmenim, lehce po devate vecerni tlucu na dvere, ze kterych vybiha kemo, zdaaar voleeeee, dem na jedno!? A valime do mesta. Potkavame dalsich par Cechunu co tady drou za velke prachy, lezeme do ruznych klubu, skaceme pres plot primo do vyrivky jednoho z hotelu, o hodinu pozdej skaceme zpatky na ulic, kdyz nas honi sekuritak, no a v 6 rano lezu plny energie do postele. Neskutecnych 24 hodin, 165km na kole a prohyrena noc. Fyzicka je, toz proc ne :)) Dalsi 4 dny probihaji v podobnem rytmu. Davame nejakou turu po kopcich, pujcujeme kola do mistnich bike parku a uz se musim prekecavat abych odjel, jinak neodjedu.
Od sameho zacatku jsem nebyl tak dlouho mezi tolika lidma a tak dlouho bez skladacky. Pripadal jsem si skoro jako na konci a dohanim vsechno co jsem za posledni rok nestihl. No nic, vystrel a naskok na kozeneho Brookse, vymodelovat opet prdel do sedla a valit do Vancouveru. Cesta leti, klickuju skrz bohatsi ctvrte predmesti az me slavny zeleny most Lion Gate privadi do centra mesta. Vancouver je krasne zapadli mezi pobrezim a horama, vse je krasne, ciste, perfektni. Po cyklostezce jedu skrz cele mesto az na adresu, kde bydli kamarad z Prahy. Takze se historie opet opakuje, davame jedno, druhe, ale rano jsou povinnosti, tak jsme zodpovedni. Potrebuju poladit lehce bika, a tak hledam po Vancouveru prodejnu Ternu. Kupuju novy plast, duse a par nezbytnosti, vse montuju v mistnim parku na kolo a projizdim nalehko mesto. Vecer mam zajimavy sraz s dvema holkama od nas, ktere maji v planu pristi rok prejet Jizni Ameriku. Takze davame nejake jidlo, pivko a vykladame dlouho do noci. Uz se tesim az budu sedet doma a s popcornem budu sledovat prispevky jak to holkam pojede 🙂
Tak a konec radoby uzivani. Tri tydny pred nama a San Francisco 2500km daleko. Takze dalsi den balim a valim smer jih, smer zase a na dlouhou dobu USA. Nez dojizdim na hranice tak resim zahadne defekty az su lehce nasrany, ale pak uz to nejak drzi. Na care se dozaduju novych 90ti dni, abych mel cas na celou trasu co je v planu a bez nejakych velkych kecu je za 6 dolaru dostavam. Dikec Kanado, bylas takova v jakou jsem doufal a zdarec Washington state.
Cesta si to krasne frci skrz pole, louky, lesy, az se v dali objevuje neco velkeho, neco ca tam moc nepatri a ja cucim nadsenim. Nejaka neznama hora Mt. Baker vysoka 3200m a total pokryta ledem. Pekne, prozkoumame vice priste. Odpoledni hodina se pohnula, projizdim mestem, ktere moc volneho kempu nenabizi a valim peknym lesem pri pobrezi dal na jih. Akorat potkavam jednu tetu co sla vyzvednout postu, nadhazuju dotaz kde zakempovat a cekam na odpal. U me na zahrade staci? Krasny houmran 🙂
Dalsi den me ceka trajekt 100km od probuzeni, posledni vhodna lod pro me ve 3 odpoledne by se mela stihat. Krasne se jede napred skrz zemedelskou oblast, ktera se u vody meni ve fjordy s pruzracnou vodou a ja volam a zachranuju Williho. Uplne se sem hodi. Za 5min treti odpoledni a ja jako posledni najizdim na lod. Po vylodeni nakupuju nejake zasoby a jedu dal na jih, smer narodni park Olympic. Ten projizdim dalsi den rano, skrz lehkou mlhu a obr stromy pokryte mechem vytvari krasnou atmosferu.
Kempuju na fryzbiiigolfovem hristi, kde me jeste pred setmenim objevuje hlidac, ale se slovy, jako bych te nevidel odchazi. Jesteze tak, nemel jsem moc naladu se vymlouvat a vymyslet si pribehy s nepojizdnym kolem a nutnosti spat tady a nikde jinde. Rano krosim hustou mlhu, ktera se k polednimu vytraci a ve stinu u cesty nachazim mladou kanadanku na kole. Rikam cojeee devcico, je ti horko co a tak hodku vykladame. Mame stejny smer, povykladala me ze na kole sedi po 7 letech, ale chtela proste vystrelit z baraku a prace. Vyjizdime spolu dal na jih, po par metrech vjizdi do prikopu a pada a ja zacinam mit jiste obavy kam tato strela chce dojet. Ale jinak dobre, valime dal, domlouvame si ubytko u jedne rodinky v dalsim meste a tri dny jedeme spolu. Dostal jsem z ni jejich prvnich a zivotnich stokilaku za den, za coz mne byla nesmirne vdecna a dalsi den uz odjizdim sam :)) Nejedu sam ovsem dlouho. Odpoledne me dojizdi mladoch z Virginie, taky poprve na kole co jede skrz staty zpatky domu. Jeho prvni den na ceste, ukazuju mu co vsechno ma vyhodit, co nikdy nebude potrebovat a hned je o desitky kil lehci. Cesta krasne mizi pod pneumatikami, kecame, provoz nula, pohodove dny. Jeste nez mlady Virginan zamava a uhne na svou jinou cestu, potkavame kanadana Teryho, takze zase nebudu sam. Typek s kulatyma brylkama jedouci ve svetru bude zajimava spolecnost. Jede se nam dobre a ikdyz jede rychleji, pokazde na me pocka na nejakem bode. Hodne se vyklada, vitr v zadech, kola svisti dal na jih tentokrate uz skrz stat Oregon primo po pobrezi. Lidi se taky meni. Zaciname potkavat vic a vic cvoku, blazni se z nas radujou a rozjizdime podivne debaty, az u nas panuji znacne obavy, jestli jsou nasi kamaradi, nebo nas po dalsim jejich monologu zastreli. Jednou se s nama dava do reci chlapek s kalhotama narvanyma az pod prsa, v nich zakasana kosile, loket od krve a kovbojske boty. Zepry taky jezdil na kole, ze byl tam a taky tady a ma miliony otazek na nas. A aby tomu dal korunu, nervozne porad preslapuje a jeho hlasitost vykladu je jak kdyby u nas startovalo letadlo a on se ho snazil prekricet. Debil rve na cele parkoviste a pta se kolik jsme meli defektu. Uz se po nas diva dost lidi, co za cirkus se to deje. Tery doladuje neco na prehazce, tak ani nemuzeme hned odjet, tak poctive odpovidame klidnym hlasem, ale typek furt hulaka jak na lesy. No mazec. Jak mu dosly dotazy, tak se na pate z niceho nic otaci, naposledy zakrici ze musi jet dal a ja padam ulevou a unavou k zemi. To bylo neco. Jinak co se noci tyka, cele pobrezi je krasne zarizene pro vsechny druhy turistu a kazdych 100km lze potkat kemp, kde jsou cykliste vitani a sazba za stan je 5 dolaru, coz i nas omezeny rozpocet zvlada. Ve vetsine pripadu ovsem jsme tak nejak mimo zbytek lidi, nikdo o nas nevi a tak neplatime vubec nic, coz je jeste lepsi vatianta.
Prejizdime hranice do Kalifornie a zacinaji se objevovat zajimavy obri u cesty. Blizime se k narodnimu parku Redwood, kde nerostou tak siroke stromy jako sequoie, ale vyska kolem 100m je giganticka. Uhybame z hlavni cesty 101 a jedeme skrz nedotknutelne lesy stare stovky let. Krasna atmosfera v bezpeci tisiciletych starych mudrcu, co uz neco pamatuji.
A ted se v jednu noc stalo neco, o cem vsichni uz vite a jen jste se me vysmali a nikdo neveri. Takze se o Yetim nebudu rozepisovat, jelikoz si to nezaslouzite 🙂 Byl to on!
Vzdalenost do San Franciska se krasne zkratila, lehce stiham dvoumesicni sprint z Aljasky a tak na poslednich par dni vypinam motory. A mame tady opet Golden Gate, kde uz jeden z cyklovyletu skoncil a kde konci i velka pevninska cast prejezdu americkeho kontinentu.
Pocit takovy zajimavy, vsechno me prijde uz moc blizko od sebe a nejak si ani neuvedomuju, ze jsme to prejeli, dojeli, projeli a zazili. Kazdy den se deje tolik veci, az nevim kam se v myslenkach vracet, ani nemam cas se poohlednout za tim jak bylo ale premyslim porad nad tym jake to vsechno jeste bude. Coz je i dobre, vzpominat se bude krasne az v teple a bezpeci domova.
Cili, co ted? Ted par dni pauza a hura dal na zapad. Hawaii vola. Ostrovy kam se moc cykloturistaku neodhodla, protoze za par kilaku, za par dni na malych ostrovech se plati velka cena, ale me se je nechtelo jen tak preletet na ceste do Japonska. Takze balim skladacku, kamos me odvazi na letiste v San Jose a s Hawaii airlines mirime doprostred toho velkeho rybniku. Behem letu vykladam s pani vedle me cele hodiny. Akorat se vraci z dovolene v Recku a je zvedava co to vedle ni sedi za psychopata na skladacce. Ukazuju fotky, vykladam storky, celych 5 hodin vykladame. Samozrejme ja za tou vsi snahou vidim nejakou odmenu, ktera samozrejme prichazi. Jasneeeee ze se u nas muzes zastavit a jasneee, vecere bude 🙂 Zatim menim letadlo a letim na Velky ostrov, ale az pojedu skrz Oahu, tak se milerad zastavim. Takze prestupuju do maleho letadylka a po 40ti minutach uz krouzime kolem ctyrtisicove sopky Kea, kam se budu za 2 dny skrabat a pristavame v mestecku Hilo. Podvecer, vsude mraky, typicke tropicke pocasi. Davam skladku dohromady, nakladam to co me v zivote zbylo a valim 20km daleko k chlapkovi jmenem Roy, u ktereho mam domluvene ubytko. Samozrejme hned jak jsem vyjel toz zacala ta znama tropicka prutrz mracen, litry vody me pleskaji o hlavu a svetlo je fuc. Valim to tmou, kdy vidim jenom miliardy kapek skrz neznamou zem. Stryc navic bydli za malou dedinkou, tam az skonci asfalt tak pokracuj po sotoline a u velkeho stromu zahni doleva kde po pulkilometru uvidis napis a za nim barak. Takze bozi po tme v lijaku hledat jehlu v kupce sena. Ale tak nejak to nachazim, uplne proscaty, unaveny, hladovy. Vsechno do sebe ale krasne zapada, sprcha, vecere a ustlani si v hamoku za kriku tropickych potvor tam venku. Alohaa Hawai, jak to asi venku vypada za svetla? 🙂
Krasne. Rano azuro, prijemne teplo, vsechno zelene, vsude zivot. Davam veci dokupy a vracim se zpet do Hila, kde doplnuju vodu a znovu za podzimniho mrholeni zacina neco, co uz tady dlouho nebylo. Vlny me splouhaji kolem usi a muj zitrejsi cil, Mauna Kea, je o 4200m vys a o 80km dal uvnitr ostrova. Zaciname tedy stoupat. Zadna hruza, dest me chladi, okoli je pokryte lavou skrz kterou vyrusta to, co ma na to silu. V kilometrove vysce zacina byt i trosku kosa hlavne kvuli te vode vsude okolo. Prestava prset a vjizdim do mraku. Viditelnost par metru, 14 stupnu, vsechno durch a porad nahoru. Jooo to je ten pravy hawajsky raj na co lakaji vsechny cestovky… Nez vystoupam do 2 kilometru, uhybam z hlavni a nova cesta skrz mlade lavove pole se vic a vic naklani. Mam za sebou 40km do kopce a najizdim na poslednich dnes 15km, ktere ale nebudou zadara. Davam bundu, uz jsme na 8 stupnich a jedeme dal. Visitor centrum, u ktereho mam v planu zakempovat vubec neni diky mlze videt. Jen podle gpsky vim ze jsem na blizku a tak uhybam na sotolinu a schovavam se za ker s usmevem, ze me nikdo nema narok videt. Hodina pred setmenim, unaveny jak pes varim a nez dobehla ryze do pozadovaneho stavu, mraky a mlha uhly. Pred sebou vidim Visitor centrum, cili vsichni co jsou tam vidi i me, navic nademnou vede stezka nahoru na kopec s vyhledem na zapadajici slunce a mimo to, vsichni me vidi az do kuchyne. Jooo perfektni kryti. Mam proste vytecne vyvinuty smysl pro kamuflaz. Nikdo me ale neresi. Zapad krasne osvicuje cestu, po ktere se zitra budu skrabat dal a vic nahoru. Usinam 2900m vysoko nastoupanych behem dne. Rekl bych ze to je nejvic nahrabanych metru od sameho zacatku a ani v Andach se nejelo tak moc do kopce behem jednoho dne. Ovsem to co me vita rano, to je ten pravy cykloextremomasakr. Strop je o 1300m vys, ale jen o 15km dal. To neni vubec dobre, to boli uz na startu. Normalni kopec na kterem se nastoupa 1000m na 20ti kilometrech je uz slusny uphill, ktery pobavi. Tato mrcha je o crvrtinu kratsi a jeste vyssi, cili tusim spravne, cucham bolest. No nic, tankuju vodu, mijim ceduli „jen pro auta s nahonem na vsechny kola“, coz samo o sobe neco znaci a pomali se sunu po sopecnem prachu nahoru. Po kilometru zacinam vic a vic hrabat tezkym zadkem, krizuju cestu, hledam tvrdsi povrch ale marne. Hrabajici auta cestu krasne nakyprily a ja su v hajzlu. Lezu dolu, odkladam helmu a tlacim proti gravitaci. Samozrejme jsem mohl vsechny veci nechat dole, vyjet si to hore za lehka a zase zpatky. Jenomze jsem mel tajny plan zakempovat na samem vrsku nejvyssi hory sveta. Ano, Mauna Kea ma od sveho basecampu na dne oceanu vysku pres 10 kilaku, cili neakee Everest je prcek 🙂 To byl plan. Realita? Kazdy Ranger, strazce parku co me predjizdi zastavuje, napred se zepta jak se mam, jestli mam dost vody a dalsi dotaz: nechystas se tam nahore kempovat ze ne? 🙂 Prdele, jsem prozrazen. Vsichni o me vi, vsichni vi co bych rad, nikdo to nedovoli a porad me sleduji. Takze tlacim 25 kilo veci do prudkeho kopca uplne zbytecne. No nic, aspon su zase nejaka atrakce pro turisty, kteri si me z projizdejicich aut foti a nechavaji v rozvirenem prachu za sebou. Sotolinova cast ma 8km a me trva 4,5 hodky to prekonat. Plus, dostavam se do triapul kilaku nad vodou, unava, slunko me pere do palice, hlad, voda me nesmakuje a hlava boli jak krava. Nesnasim ten pocit, ktery odezni jen kdyz se zase dostanu dolu. Ale tak aspon su zpatky na asfaltu a poslednich 7km pred sebou. Ujedu pokazde tak 100m a lezu s kola s hlavou v dlanich. Vystavenost total, energie fuc. Tyto stavy si ale krasne pamatuju z And, protoze neco takoveho se vam z pameti jen tak lehce nedostane a clovek je nastesti nezazije kazdy den. Takze si to vsechno zacinam uzivat. Uz vidim satelity a observatore, ktere jsou postavene primo na hrane krateru sopky a neni jich tam jen par. Jeste nez dojedu nahoru, beru to oklikou, cili tou delsi o to horsi cestou kolem observatori. Poslednich par set metru zase tlacim, ale uz s vitezstvim v dlanich. Zatimco tlacim riditka pred sebou, dobiha ke me z hury dvojicka ze Svycarska, jdou za kolo a pomahaji me to vytlacit na samy vrcholek. Nechapou, ja taky nechapu, jsou nadseni, ja su unaveny. Nahore trcim pres hodinu, protoze nemam kam spechat a musim klesnout jen 15km dolu na stejne misto ze ktereho jsem vyjel. Jeste po ocku hledam flek kam bych se zasil, ale to same delaji i Rangeri, kteri sleduji, jak ja sleduju. No nic, sezerte si to kluci, nesnasim pravidla, ale co s vama… Padam dolu, brzdy smrdi, pak hori, zastavuju co kilak at vychladnou. Po sotoline je to jeste horsi, jedu krokem bo kolo je skoro neovladatelne a tvdohlave si jede svou cestou. Dojizdim dolu, varim ryzu s fazolama, absolutne hnusne, studene, presne za odmenu a hlavne usinam, aby se hlava dala do pucu. O pulnoci se budim, srubuju fotak na stativ, mirim na jasnou oblohu a cumim na tu neskutecnou pohadku o mlecne draze a pocukrovane temnote.
Dalsi sopka v planu je hned za rohem, cili bombim rovnou za spalenym nosem, 65km dolu, zpatky do Hila, dokupuju neco dobreho na veceri, protoze vcera to fakt byla gastrokatastrofa a valim o kus dal na vychod a opet vzhuru od vody. Nic moc velke stoupani, kilometr vyska, opet mrholi, zase podzim a dojizdim do dedinky Volcano, na dohled zive, aktivni sopky Kilauea. Prijizdim k obchodu, vychazi pani, nadhazuju dotaz a cekam. Zdravicko, nevite nahodou kde ve meste zakempovat gratis? Jo, u me na zahrade by ti to nevadilo? Myslim ze nevadilo. Okay, bydlim hned tady. Yeeehaaaa, tak to mam rad. Pokec s mistnima, spani na posekanem pazitu pod ochranou kapradiny. Sprcha, net, jidlo a pekne se vyspi. V 5 rano me teta probouzi nesmelym Good morning, spiiiis? Rikam aani ne, jen nemam co jineho na praci. Sopka nam nejak moc zari, jedem mrknout, jedes? Jasneee, skacem do auta a valime. Lava bubla o 106, peklo se dere na svet a ozaruje konec noci. Pomali vychazi slunce, hvezdy porad sviti, sopka buraci, fotak ma krusne chvile. Toz peknee. Vracime se domu, kafe, snidane a ze co mam v planu, ze se odpoledne jde k mistu kde se lava potka s oceanem. Rikam nooo, myslim ze zvladnu den bez kola. Lezu zpatky do stanu nez vyjde slunko, valim mrknout na kole na sopku jak vypada ve dne a odpoledne vyjizdime. Po 8km chuze, pro me zvlastni pocit, dochazime k pobrezi, kde se obr mrak pary tlaci do vzduchu, kdyz se padajici lava ochlazuje ve vlnach Pacifiku. Heeezky. Cekame az do setmeni, kdy je obraz pekla dokonan. Neskutecna scenerie, ktera jakoby vypadla z televize. Dalsi dny jsou uz takove klasicky prejezdove kolem ostrova. U mesta Kona zacina na silnicich prehlidka karbonovych, titanovych a kdovijakych cyklospecialu, jelikoz za par dni tady probehne ten pravy hawajsky Ironmen a zeleznaci, ale i zeleznacky uz trenuji v horkych podminkach. Zatimco ja uhybam od more zpet skrz kopec na druhou stranu ostrova, teplomer na riditkach se v bezvetri zblaznil a sviti me do oci 58 stupnu. Voda ze me nee kape, ale normalne prsi, az se bojim ze se utopim. Fakt mazec. Plavu v hadrech, oci stipou od soli a dosla voda. Idealka na neco, co normalne nedelam. Dojizdim do mesta, kupuju pivko 680ml v plechu, ktere ve me mizi behem minuty a ja su uplne ozrale. Pripadam si jak kdybych vysel z hospody a jel nad ranem dom. Jenomze tady nevim kde doma je, musim se soustredit a najit flek na spani. Jenomze me je vsechno jedno, ustlal bych si klidne pod tamtym stromem 🙂 No nic, moudrim, beru vec vazne, su na kopci a male mestecko je u vody. Cili skacu do sedla a ritim se dolu lehky jako vanek. Krasna svezi jizda me pomohla, dojizdim do dedinky a zastavuju hned u policejniho auta. Zdareec chalani, kde tu mozu gratis zakempovat? Proc gratis se ptaji…! Rikam no money, no funny. Zkus bejzbolove hriste tam nahore nad mestem, je to public, vyhodime te maximalne my, ale vypadas vpoho tak budeme hodni. Dikeec, alohaa. No a kolecko se nam uzavira, dalsi den dojizdim k Reyovi, stryc u ktereho jsem prespal prvni noc a pak uz zpet rovnou na letiste. Tam me pri checkinu krasne nasrali, kdyz me zabavili benzinovy varic, ktery bez benzinu je fakt nebezpecny jak sfina, ale tak co, studene jidlo taky jidlo a toto me nerozhodi. Vracim se zpet do Honolulu na ostrov Oahu. Skladam skladacku dokupy, z letiste beru prvni hlavni do centra a pres slavnou Waikiki plaz mlatim dobrym znamym lidem na dvere, tady me mate. Sice jeste pred hodinou jsem nemel tuseni kde dnes skoncim, ale kdyz se chce, tak to jde. Z Honolulu vyjizdim na vychod pres fakt pekne plaze, ktere dokonce i me, antiplazoveho turistu, nadchly. Neskutecna modra voda, krasne okoli, radost projizdet na kole. Ve meste Kailua, na severni strane ostrova bydli stara znama kamaradka, vedle ktere jsem sedel v letadle na Hawaii a ktera se me nezalekla a pozvala domu. Takze dalsi pekne zazemi a kontakt, ktery se snad i v budoucnu bude hodit. Odpoledne lezu do vln a po roce se niceho nedotykam a jen se vznasim, plavu. Fakt divny pocit. Tri dalsi dny jedu kolem ostrova porad pri pobrezi, spim ruzne po plazich samozrejme za znackou zakaz kempovani az dojizdim pred Honolulu, kde me teta z letadla domluvila misto na kemp za jednim kostelem. Zepry klidne muzu spat i pod strechou pred oltarem, ale to me jako antidiovi neprijde fer a lehce me ta predstava desi. Mam volny den a obkrouzeny ostrov, co delat? Muzeum rozbombardovaneho Pearl Harboru je po ceste, tak mrknu jak to ti Japoncici tehda vymysleli. Cele to na me pusobi tak nejak divne. Kamikatze s cervenou teckou na kridlech strileli a nicili bitevni lode a vse co bylo vojenske. Samozrejme v poctu 2500 obeti bylo i nekolik civilistu ale co pak ta americka odplata? Nagasaki, Hiroshima, normalni mesta plne normalnich lidi vyparenych do vzduchu?! To se me pak utok na Pearl Harbor jevi jako neco pomniku hodne, ale ve srovnani s odplatou Americanu to ztraci skoro vyznam. No nic, hnusna doba, budme radi ze je to za nama. Hledim do mapy kam jet, vsude jsem uz byl, je to opravdu maly ostrov ale jeste jsem nejel skrz. Vedou tady pres hory tri cesty. Vsechny dalnice. Beru tu co vypada nejmensi a lezu pres kopce na druhou stranu ostrova k tete z letadla. Posledni cyklo den na Hawaji, 50km od Honolulu, jedu z lehka. Hledim dlouhe hodiny do vln, nechavam myslenky plynout, snazim se uvedomit kde akorat sedim a co zrovna delam, protoze jednou to skonci a zustanou jen tyto krasne vzpominky na vsechno a na vsechny. K veceru dojizdim ke znamym kde jsem byl prvni noc, chystam veci na odlet a rano uz valime smer letiste.
Ted trcim 10km v lufte obklopen tristapadesati japoncikama a premyslim, jake ty tri tydny v zemi vychazejiciho slunce asi budou. Pocit a naladu mam nejakou moc dobrou, skoro bych rekl ze vladne nadsenost, tak uvidime.
Blizime se do finishe, uz jsme na vychode zemegule, ale jeste prrr kone, jeste nas ceka par tisic kilaku uz jen po leve strane silnice nez se po roce projedeme po Praze.
Alohaaaaa
