Prší. Prší tak moc, že z letadla nevidím na přibližující se letiště Narita v Japonsku. Po odletu z Honolulu se během pár hodin dostávám do úplně jiného času, světa a reality. Už není včera, už je zítra a Asijský kontinent tam dole. Z výšky jde přes kapky rozeznat pidi autíčka jedoucí pomalounku v jiném směru, než na jaký jsme zvyklí. Políčka už nejsou tak obrovská, že nevidíte ze začátku na konec a v letadle převládá nadšení vracejících se Japončíků z letní Hawajské dovolené.
Takže zdarec, jsme v Japanu. Dolétáme kolem 5 odpoledni, kdy už začíná být dost šero a než bych se dostal z letiště, tak je úplná tma. Dávám skládačku dohromady, ale dnešní noc si ustýlám na sedačkách příjemného letiště Narita. Wifina, klídek a od 1 do 4 se regulerně zhaslo a všichni spíme.
V 5 ráno budíček a chystám se na něco, co se už dlouho nezažilo. 160km skrz urban. Z Narity je kolem cesty ještě pár políček, ale městečka se střídají po kilometru jízdy, až se po nějaké době slejí všechny dohromady, kde tomuto zhluku betonu a asfaltu vládne pevnou rukou několikamilionové Tokio. Semafory jsem přestal počítat někdy u čísla 500, protože těch 100km co jsem potřeboval ujet stylem brzda-plyn mě dokonale odrovnalo. Navíc všude tolik cyklistů, nebo hlavně teda cyklistek vezoucích na speciálních strojích i 3 potomky a velký nakup. To vše na uzounkém chodníku, protože na uzounkých cestách je tolik aut, že k přervanosti nepostačí ani fakt, že ty auta jsou taky uzounká. Celkem pro mě blbá změna. Zvykl jsem si na klídek, sem tam ten strom a nějaké to město. Tady tento chaos se mě moc nelíbí, ikdyž jakési to kouzlo to taky má.
První japonský den za námi a nebudu lhát, když bych s přál ať hen tam za tím rohem je konec města a zas vidím nějaké stromy a trávu. Toto přání se mě plní až po poledni, kdy z ničeho nic nastává zlom a jede se lesem. Vesničky jsou takové příjemné, ikdyž zahlédnout místní obyvatele se moc nedaří. Bud všichni v práci, nebo zalezlí doma. Ještě jsem si tady s nikým nic moc nepokecal a to otázek mám fakt hodně. Je pravda, že poprvé během cesty se dostávám mezi lidi, které umím tak tak pozdravit, ne se ještě vybavovat o životě, jak jsem byl zvyklý celou dobu. Ale i přesto vidět Japončíky v jejich domácím prostředí a né na Karlově mostě mě minimálně láká.
Cesta se začíná víc a víc zvedat, točit se kolem prudkých skal a kopců kopírující stále se zmenšující se řeku a pak potok. Japonsko, kde jsem si naplánoval 3 týdny, což mě v této dražší zemi bohatě stačilo, začíná ukazovat svou krásu a než se dostanu do mého hlavního japonského cíle Nagana, je potřeba si trošku pohrát s japonskými Alpami, jak se ofiko místní hory nazývají. Výška není nijak závratná, pořád kolem kilometru, ale prudkých výjezdů a sjezdů rychle přibývá a pěkně unavují. Díky hodné paní na letišti na Hawaji, která mě zabavila benzínový vařič, jedu skrz Japonsko bez vaření a jsem odkázaný jen na nabídku benzinek a obchůdků. Teoreticky se to dá, ale mě baví večeřet až je ten den všechno za mnou a dávám se do předvečerní pohodičky z dobře vykonané práce. No a abych to tak mohl aplikovat i bez vařiče, tlačím do sebe klasicky tuňáka, teď teda studeného a místo těstovin obyčejný tousťák. Ono je to jedno jakou formou po celém dni na kole do sebe dostanete energii, takže to chutná i tak a nemůžu si na nic stěžovat. Na vesničkách a všude po okolí jde už vidět barevná ruka podzimu a fakt, že už je po sezóně. Projíždím kolem různých turistických lákadel, kempů, opuštěných hotelových resortů vedle kterých se ale pěkně dá zašit a zakempovat mimo dosah očí místních. Je lehce nad nulou, poprchá, nejlepší zalézt do spacáku a naplánovat ranní výjezd směr olympijské Nagano.
Do hor mezi kopce se ranní sluneční svit dostává hodně pomalu a já se do komfortní teploty dostávám až kolem poledne, kdy vyjíždím z lesů a valíme to skrz opět propojené města. Olympijský komplex s hlavním stadionem nacházím bez větších problémů a celkem mě zaráží, jak je na všem vidět ten dvacetiletý zub času. No nic, tak či tak mám tady jedno poslání, které si plánuju už dlouhou dobu. Nastavuju foták na stativ, hledám vhodnou kompozici a vzniká videjko, na které su pyšný, že jsem to tehdy viděl v televizi, a teď si tady hraju na hrdého Čecha. Nagano a další spojené města leží v pěkném údolí, ze kterého já zase potřebuju vyjet západním směrem mířícím na druhou stranu ostrova. Takže ještě ve městě tam rvu přes spojku nejlehčí převod a prudce stoupám po úzké vedlejší cestě nahoru.
Skrz husté lesy se po menší a menší silničce dostávám až pod vrchol nějaké sjezdovky, kde u cesty je pěkný rovný flek se znamenitým výhledem do údolí a na hory v okolí, které se už nebezpečně halí do černých mraků. Zatím ale se zapadající slunce drží vedle toho všeho a je krásný západ. Během noci mě už budí kapky deště, které drží až do rána a veškeré mé přání, ať už toho nechají ignorují. Zima, déšť, hory v mracích a neděle. Nechce se mě vyjet ani za nic, ale ležet jenom tak v mokrém mraku mě nebaví stejně tak. Balím, hážu fofrem věci na kolo a letím z kopce dolů skrz tunely a padající kapky vody. Nějak mě to nebaví, cítím unavenost jak unuděné počasí a tak sem tam zastavím na benzince pro nějakou energy na zlepšení nálady. No a když ani toto nepomohlo, tak najíždím v lijáku z kopce dolů předním kolem na kus drátu, který s neuvěřitelnou přesností katapultuju do kazety, kde se drát okamžitě omotává a zachytává se o špice, kdy ještě před tím stačil vyrvat přehazovačku a celé soukolí otočil hore nohama. Zadní kolo je v sekundě zablokované a já kloužu po mokré cestě až do úplného zastavení. Z mraků se valí litry vody, stojím na krajnici s umírajícím kolem a vidím světlo na začátku tunelu. Jediná střecha, která mě zachrání. Tlačím kolo po cestě 10 minut do tunelu. Odstrojuju stroj a sepisuju škody. Držák přehazky náhradní mám, řetěz taky, špice taky. Nejhorší bude napravení samotné přehazovačky, která je dost poničená, ale nic zlomeného. Srovnávám, páčím, vyklepávám do provozuschopného stavu. Po hodině práce se kolo k mému úžasu točí, přehazka přehazuje, ikdyž ne přes všechny rychlosti a já můžu zase vyjet o kus dál. Nikdo by mě tu v dešti stejně nepomohl a jelikož su v oblasti jen malých vesniček, kdoví kde je první cyklo obchod. Takže všechny ty díly a nářadí co sebou tahnu celou dobu poprvé využívám a su za to rád.
Dojíždím na pobřeží, všude pořád hnusně a nějaké záblesky na lepší časy v nedohlednu, když nepočítám blesky bouřky. Nějakou dobu čekám jestli se situace nezlepší, ale před příchodem noci už stavím stan mezi staré loďky místních rybářů.
Už během této doby se vzduch citelně otepluje, síla větru se zvyšuje a ještě než je úplná tma, vidím na jihu hrnoucí se černé mraky. Vítr během noci stále sílí, moc nespím a v jednu ráno přichází neskutečná bouřka. Do stanu valí náporem větru litry vody, chráním to co vodu nemá moc v lásce a hlavně jednou rukou držím vnější část stanu, kterou větr vyrval z kolíků a vlaje nademnou jak kus hadru. Nemůžu nic dělat, jen do sebe nechat valit kapky deště a čekat až to přejde. Po pár minutách je divadlo u konce a já špekuluju, jak vydržet v mokrém stanu až do rána. Spacák zůstal suchý, ten jsem ani nevybalil jak bylo horko ale zbytek je durch. Tak nějak v polosuchu usínám únavou a řešení této situace nechávám až na ráno. Azuro, slunečno, suším kde se dá a v poledne se rozjíždím k lepším zítřkům. Ještě chvíli jedu při pobřeží a pak se stačím zase na východ, zpátky k Tokiu. V cestě mě ale stojí plánovaný přejezd nejvyššího japonského sedla 2700m vysoko. Počasí je hodně nestabilní. Každý den několikrát prší a zase svítí slunce, je horko a je zima. Dojíždím na úpatí kopce a klesající teplota a obloha plná hvězd slibuje promrzlou noc a nepříjemné ráno. Přesně tak se stalo, ráno všechno omrzlé, -4 stupínky a bez mráčku. Většinu teplých věcí včetně teplého spacáku jsem nechal v Americe, ať to zbytečně netáhnu do Austrálie a Afriky, takže v mém vylepšeném letním vybavení celkem trpím. Zase jde ale jen o jednu noc a ráno, takže na sebe dávám všechno co mám a valím nahoru. Brzy ze mě odpadávají první kusy oblečení, kopeček je to celkem výživný a já topím jak v létě. Míjím nějakou budku se strážníkama mluvící jen japonsky. Snaží se mě něco říct, nebo ze mě dostat a já vůbec netuším o co jde. Je moc brzo ráno na to pochopit rozsypanou rýži na kousku papíru, dělám fakt blbého, ikdyž snažit se moc nemusím a nechávají mě jet si po svém dál nahoru. Cesta se krásně klikatí a ve stejném sklonu celou dobu roste vzhůru. Teplota ubývá a díky tomu že je brzo ráno, předjíždí mě zatím pár aut a turistické busy co jsem potkával včera ještě spí. Před polednem krájím na skládačku další pomyslný výškový zářez a bez většího zdržování se valím dolů. Čekám na odměnu po 5ti hodinách v kopci, ale ta nějak nepřichází. Povrch silnice má nejlepší roky už za sebou, spíš brzdím než bych si užíval sílu gravitace a navíc je mě nějaká divně velká zima. Třepu se z kopce zimou a rozbitou cestou, brzdy by potřebovali dotáhnout ale mám tak ztuhlé ruce že s nimi nehnu a pak se k té šlamastice přidávají ještě dlouhé tunely, šňůry aut a úzká cesta. Takže 30kiláků z kopce dolů si fakt vůbec neužívám a dolů dojíždím v horším stavu než nahoru.
Dojíždím do prvních měst v údolí, hladový a s vybytým telefonem, čili mapou. Parkuju u jedné z benzinek, jako obvykle řeším sushi se vším možným, dobýjím foun a den blbec pokračuje. Dobíhá jednoruký manažer benzinky a hodně důrazným tonem mě naznačuju ať vypadnu, že žádnou elektřinu mě nedá. Kde je ta japonská pohostinnost, náklonnost a nekončící uklánění se za jakoukoliv kravinu? Idioti jsou všude bez rozdílu na nebe, peklo či ráj. Posílám ho do háje, ať mě dá ještě pět minut a doufám, že mu během té doby dojde že je magor a nechá mě byt… Nedošlo. Po pěti minutách ho mám zpátky, vytahuje nabíječku ze zdi a háže to po mě. Slušně mu česky říkám noo ty si takový blbeček žeee, což ho ještě víc startuje a já zdrhám at na mě nezkusí nějaké chvaty kawasaki. Chvilku to rozdýchávám, ale i takové setkání mají něco dobrého do sebe. Parkuju krásně nad městem v parku, který se na noc zavírá, čili bezpečí. Kolečko se skoro uzavírá a sopka Fuji se kvapem blíží. Klesám skrz všechny ty tunely zpátky k moři a parkuju na úpatí toho slavného kuželu.
Na zítra plánuju výjezd alespoň někam do první třetiny kopce, at na chvilku zapomenu na ten shon a ruch dole ve městech. V noci začíná pršet, ráno nepřestává a můj deadline že vyjedu ve 12 se taky díky dešti neuskuteční. Poprvé od startu mě počasí zastavuje na celý jeden den. Strašná nuda, všechno hnusně vlhké, studené a negativní J Ale tak všechno se dá přežít a další den za azurového rána pod dohledem Fuji vyjíždím objet jeden poloostrov pod Tokiem. Uzounká cesta, samé tunely, málo aut a kopírování pobřeží se mě jakože zamlouvá a i s počasím jsme dnes kámoši. Poslední den než se najede zase zpátky do té městské jungle je pravý japonský a přesně dělaný na rozloučení se. Další den mě čeká 130 km jen přes město. Už vím co mě čeká, neřeším, beru to všechno jakože prostě musím, semafory projíždím i na červenou a starám se sám o sebe. Klapky na oči, sluchátka do uší a pome. Na jedné z křižovatek přehlížím hlídající strážníky a zrovna je to ta ze křižovatek, kde mají všechny směry červenou a čeká se, až ti chodci tam na druhé straně v protisměru přejdou. Kdyby to byl jeden takový případ tak stojím a čekám, jenomže přes ty stovky semaforů se to čekání nakumuluje až na hodinu prostátého času na světlech. Takže zase jedu a už mám za krkem jednoho z policejní stráže, druhý s píšťalkou skáče před kolo a pakují mě zpátky za čáru s nic moc pěkným výrazem ve tváři. Japonsko je hold zemí pravidel, které se dodržují a já to sem tam musím pochopit. Jinak klucí fakt sorry … byl bych tam ještě dnes. Z Tokia se dostávám až v podvečer a mám v plánu ještě 40 km ku prvnímu lesu. Tam dojíždím až za tmy, stavím stan mezi stromy, netuším pořádně co je okolo, ale už je mě to tak nějak jedno. To těžké za náma, letiště před náma a zítra už budeme zase v jiném světě. Do dnešního dne se mě dařilo držet náklady tak nějak krásně v mezích normy a 10 dolarů na den mě bohatě stačilo se vším všudy. Letenky levné, žádný velký problém na cestě, za co bych musel utrácet a i proto mě to tahlo dál a dál. No ale bylo dnes, zpátky na letišti Narita, odbavování se do Cairns v Austrálii. Už když mě holky za pultíkem viděli se vším tím harampádím kolem sebe, tak se nějak divně pochechtávali a jak jsem se dostal na řadu, tak si mě odvlekly k druhému okýnku a začalo peklo. První dotaz: to vezeš toto všechno? Vyjevený výraz mě celkem znepokojil. Říkám no jo, normálka, problém? Ještě zůstávám pořád v klidu, i když už lehce tuším. Druhý dotaz už je jasnější: to budeš mít strašně drahé víš to? Pořád tak nějak doufám že pod pojmem „strašně drahé“ se ukrývá pár desítek dolarů. Třetí dotaz mám už já: kolik? Dlouhé ťukání do kalkulátoru mě fakt znervózňuje a výsledná pětimístná částka mě láme kolena víc než kopce v Andách. Bleskurychlý přepočet na české otáčí můj bankovní účet hore nohama a su chudší o 15 tisíc. Já se dostávám do Austrálie za krásné 4 tis (to byl důvod proč tam vůbec jedu, když je letenka tak levná), skládačka s báglama to má za 15. Lehce držkuju, ale Japonky v tom mají jasno. Spíš mě ještě víc naserou stupidním dotazem, jestli všechno potřebuju, nebo ať něco vyhodím… Nejraděj bych vyhodil je. Valím do letadla, prachy mě nemůžou zas tak rozhodit a říkám si, že jeden takový finanční průser ještě v pohodě zvládnu. Hold si nebudu tunit večeře nějakou zeleninou a nechám všechno jen na těstovinách a tuňákovi J Kdybych tušil, že mě Austrálie připraví ještě jeden podobný dáreček v podobě vysátí účtu, tak jsem se tam hned přestal těšit.
No nic, skrz noc se dostávám zpátky po 4 měsících na jižní polokouli a opět doháním léto. To mě baví. Připadám si jak bohatý důchodce, který před zimou valí do teplých krajin, přečkat zimu v letním sídle. To mé sídlo je sice polorozpadlý stan, ale zase si můžu vybírat na které pláži budu večer čumět do vln a přemýšlet o životě.
Město Cairns je celkem pěknou vstupní branou do australské divočiny. Potkávám původní obyvatele Austrálie, kteří dopadli podobně jako většina původních obyvatel Ameriky, ale pro mě jsou něčím strašně moc zajímavým a dívám se na ně s velkým respektem. Ty rysy a oči mluví za vše. Nemusím se s nimi ani bavit a vidím v nich tu sílu, která je drží stále při životě, kdy sice svou zem ztratili, ale hrdost a úcta k životu v nich přetrvává.
V centru města se schází nějak moc lidí, k mému překvapení zahlédnu českou vlajku a v parku se začíná nafukovat velký oblouk s názvem Crocodile Trophy. Nevěřím co vidím, začínám si propojovat všechny myšlenky a dojíždím na start veleznámého cyklozávodu. Nechybí česká účast, prohazujeme mezi sebou s profíkama několik moudrých rad a po startu i já vyjíždím směr jih. Nekonečné kilometry až dolů na jižní stranu tohoto velkého ostrova s cílem v Melbourne. Po poledni dojíždím k jedné rodince, u které mám domluvené ubytování a dovršuju můj osobní rekord bez sprchy. Tři dlouhé týdny skrz japonský ostrov, kdy jsem měl tu čest a zažil sprchu v Tokiu na začátku cesty a pak až dnes v Austrálii. Zajímavé každopádně, i když nic moc na chlubení. Dávám dohromady nejen sebe, ale i oblečení a samotné kolo, které po tom velkém trablu a zlomení přehazovačky v Japonsku má větší a větší potíže s klidným chodem motoru. Celkem jsem se bál australského horka, ale počasí je zatím spíše upršené do 20ti stupňů. Ideální stav na kolo a pohybování se na něm. V okolí zatím není ani tak co k vidění. Pořád kopíruju zemědělské oblasti, kde převážně roste cukrová třtina a cesta se jen lehce vlní. Kiláky tím pádem ubýhají rychlým tempem a každodenní nájezd přes 120km je skoro zadara. Kempování taky vypadá na pohodový australský počin, protože odpočivadel a různě ukrytých parkovišť je kolem osamocené cesty celkem dost. Města jsou od sebe vzdálená přes 50 kilometrů a mezi tím se vždy najdou alespoň dvě odpočivadla, které jsou krásně udržována a není problém najít místo pro stan. Jen v málo případech se objeví cedule se zákazem kempování, ale jezdí tady tak málo aut a schovat se dá na tak mnoha místech, že je to úplně jedno. Tady v Austrálii jsem naplno začal využívat služeb jedné internetové stránky zvané warmshower určené pro cykloturisty, kde lidé nabízejí bud jen místo pro postavení stanu u nich na zahradě, a nebo plnohodnotnou postel v pokoji pro hosty. Díky lehkosti jízdy lze spolehlivě naplánovat, kam se asi dostanu v konkrétní den, takže si plánuju pokaždé dvě noci venku a třetí noc u někoho doma se sprchou, pračkou, většinou i s večeří a hlavně po hodinách osamocené jízdy s příjemnou společností cyklonadšenců. Začínám být rozmazlený, ale tak nějak na mě pohodlně působí celá Austrálie, tak si to užívám. Takovým stylem se dostávám do prvního velkého města na cestě Brisbane. Česká rodinka domluvená už dlouho dopředu mě očekává a já jen potřebuju klidným tempem projet skrz celé město až na jih. Krušovice se už chladí, čočka s párkem je taky pro mě unikátní záležitost a pokec dlouho do noci vše jen podtrhává. Hned druhý den o 60km dál mě čeká další český mladý páreček australských milovníků, kteří tady chtějí za každou cenu zůstat a udělají pro to vše možné a nemožné. Zatím jsou na začátku své australské tour životem a čekají co si pro ně tato země přichystá. Jde vidět, že ať už děláte v Austrálii cokoliv, můžete klidně měnit toaleťák v hotelu, už i to vám dává dobrou šanci, že se chytnete a prožijete pěkný život, bez strachu a odpočítávání dnů do další výplaty. Pro někoho zlatý důl, na mě už trochu horko a valím dál na jih, kde je ještě jaro 🙂
Opuštěné, prázdné kilometry, co byly k vidění na severu jsou mezi Brisbane a Sydney minulostí. Každou chvíli se projíždí aspoň nějakou dědinkou, zemědělství vystřídal cestovní ruch a mě se ztížila práce s večerním kempováním. Pořád to jakštakš jde, ale už to není jen tak kempování tam kde se mě to zrovna líbí. Častěji zůstávám i v parcích uprostřed měst, které jsou pěkně poupravované, většinou za nějakým plotem a večer vylidněné. Co se silnic týká, jsou vesměs dobré kvality, ale žádný zázrak. Navíc většina povrchu není hladký asfalt, ale zaválcované šutry jakože tvořící rovný hladký povrh, což není vůbec pravda. Vzorek pneu mě mizí před očima a můj smělý plán nekupovat v drahé Austrálii plášť se po pár defektech a jednom protržení pláště rozpadá. V menších cykloobchůdcích mají ale jen předražené už tak drahé značkové pneu, a tak lepím izolepou co je na starých pokažené a snažím se s tím dojet do Sydney. Kalamitu oddaluju celkem dlouho, ale poslední den před Sydney chytám po sobě hned 5 defektů, energie ve mně vyprchává, slunce zapadá a mé domluvené ubytko nekonečných 20km daleko. Trčím v kopcích na staré cestě před velkoměstem a nemám čím a jak lepit a blokovat prchající vzduch. Dumám nad tím, koumám a řešení za mě dělá jeden hodný strýc s pick-upem, nakládáme kolo a vezu se alespoň 15km ku městu. Těch posledních 5 kiláků dvakrát dopumpovávám a po tmě dojíždím k jedné cyklorodince plné cyklonadšenců. Lepíme ten nejmíň poničený plášť a duši, vykládáme o všem možném a já si ani nestačím uvědomit, že usínám na hranicích města, o kterém jsem vůbec ani nepřemýšlel, že někdy uvidím. Sever Sydney je hodně kopcovatý ale cyklostezky opět všude pomáhají se klidnou jízdou dostat až do centra ke slavnému mostu a dál kousek na jih, kde mám domluvené ubytování. Když se tak dívám na starý plášť, tak dnes pro změnu pěkně sedí a mě je líto ho vyhazovat. Na druhou stranu už nechci zažít to co včera, takže kupuju za pár dolarů levné cosi co plášť jen jako vypadá, balím na vaky a jedu. V Sydney se držím 3 noci. Mám trošku najeté tak nemusím zas tak spěchat a navíc se toto město řadí hned k Vancouveru jako jedno z nejhezčích velkoměst. Všechno pěkné, ideální, kopcovité, tak akorát. U opery potkávám skupinku Čechů, kteří když šli kolem mě si neodpustili poznámku: Ty vole, ten jede asi z dálky… Česky jim odpovídám, že ze stejné dálky jako oni a jeden děsivý výraz střídá druhý J Celkem překvápko pro ně. Vykládáme co a jak, kdesi cosi a přichází k nám jedna paní, že slyší češtinu, tak jde taky pokecat. Chlapi odchází že už spěchají, já nemám kam, tak vykládáme. Akorát se přestěhovala s manželem ze Švýcarska a že jestli nemám kde zůstat přes noc, můžu klidně u nich. Na to se nedá nic než souhlasit.
Ze Sydney je to do Melbourne něco přes tisíc kilometrů skrz úplně jinou Austrálii, než kterou se projíždělo na severu. Hodně prší, citelně se ochladilo a hlavně přibilo kopců. Na druhou stranu kolem pobřeží je to do Melbourne delší cesta a hlavní dálnice vedou skrz hory a Canberru. Proplétám se v dešti skrz malé městečka a cítím ve vzduchu, že přítomnost Nového Zélandu (stále má nejoblíbenější oblast na světě) se blíží. Pořád jedu stylem 2 noci venku, třetí u někoho až dojíždím na jih do městečka Lake Entrances, kde na mě v přístavu čeká jedna cyklocestovatelka i se svou lodí, která sice ubytko pro cyklisty nabízí, ale bydlí na ostrově. Uplně luxusní ubytování daleko od všeho, ze kterého se těžce další den odjíždí. Tento tip jsem dostal od jiné cyklocestovatelky, kterou jsem potkal u Brisbane a říkala, že toto místo nesmím minout, ale ať to nikde neříkám, protože tam jinak začnou všichni jezdit J
Dva dny od Melbourne, poslední kemping v Austrálii a vlastně poslední kemping vůbec na celé trase. To si ještě ani neuvědomuju, přespávám v klidném lese daleko od všeho a užívám si posledních 60 protinožních kiláků do Melbourne. Dojíždím o 3 dny dřív. Ideální stav na nachystání všeho na dlouhý přelet, doladění zničených věcí, nakoupení náhradních dílů a zapomenutí na všechen ten zápaďácký luxus.
Všechno zabaleno, nachystáno, večer jedu na letiště, přespím nějak do rána a pak 14 hodin s Emiratama do Dubaje. No a máme druhý velký finanční trabl, který se dal jen těžko přejít bez povšimnutí a vzhledem ke konci cesty a chřadnoucímu bankovnímu účtu znamenal odplavení 90% všech zbylých financí. Paní na check-inu byly ještě drsnější než v Japonsku a za skládačku mě sází částku 36 000 Kč. Ze mě vypadlo jen: jste normální?? …. Což je trošku nasralo jak se s něma bavím, ale sorry, za takovou kardinální hovadinu se nezasloužili nic jiného. Každopádně tolik nedám ani kdybych měl. Ohánějí se tím že toto je prostě Melbourne, že to tady funguje jinak než všude jinde a přes to nejede vlak. To je mě úplně jedno, pro mě je to pořád stejná kravina jak na začátku, tak držím a nevzdávám se. Už dostávám i dotaz jestli teda platím a letím, nebo neplatím a neletím. Říkám že tolik jim nikdy nedám protože nemám, tak ať s tím něco udělá a poletím. Takže 26 s čímž opět nesouhlasím. Dalších pročekaných x minut a odlet se blíží. Je kolem mě tak 5 lidí, co neví co se mnou. Už čas fakt hoří, kolo a věci neodbavené a z toho nejmoudřejšího vypadává částka 17 tis. Narovinu už je mě to úplně jedno, nasraný už nemá cenu být, vymýšlet si další storky taky nemá cenu, a tak platím. Čili důvod že byly levné letenky, proto jsem do Austrálie vůbec jel je teď celkem zavádějící, ale život jde dál a hlavně cesta ještě nekončí. Tam za rohem je Afrika!
Za rohem to zas tak nebylo. Přelet trvající 14 hodin do Dubaje mě po noci na letišti pěkně odrovnal, a ikdyž mám dost času než odletím do Tanzánie, tak lehounce trpím v Dubajském luxusu. Když už tady trčím a nikdy víc se sem nepotřebuju podívat, protože toto prostředí není zrovna mé oblíbené, přemlouvám se a jedu alespoň do centra mrknout pod ten velký špičatý panelák co tady mají. Venku po chodníku prakticky nikdo nechodí a ať se snažím sebevíc, cesta z vlaku vede jen skrz převoněné nákupní centra, kde se všechno klasicky arabsky blyští a honosí se přepychem. Celkem hnus, ale vidět se má všechno. Otřesné horko střídající se s klimatizací uvnitř všech baráků, přelidněnost a předraženost znamená jen jediné. Dělám fotku na památku a valím zpátky na letiště. Druhá jakože noc opět tak nějak přečkaná na letišti a už se řadím do fronty směr Daar es Salaam. Většina letadla jsou Evropané letící na turistický Zanzibar, takže zatím dobře zapadám do davu. Po přistání a po tříhodinovém čekání na víza, jdou všichni běloši do taxíků a přistavených autobusů. Já zůstávám s rozervaným obalem a tím co zbylo ještě ze skládačky uvnitř napospas davu místních zvědavců. Není cesty zpátky, jsme tu, je čas konat hodnoty. Pár lidí dojde jestli nepotřebuju pomoct, pár lidí se zeptá co mám v plánu a kam jedu, bez nátlaku, bez divného chování, naprosto na pohodu. Začínám se trošku míň bát. Skládačka stojí, přehazovačka je zas lehce ohnutá, ale řešit to tady neřeším, balím věci, vybírám nějaké drobné z bankomatu a valím. Jedu tam, kde jsem si pár dní zpátky zarezervoval pokoj v jednom hostelu. Samozřejmě seřadit od nejlevnějšího a někde v okolí letiště byla priorita. Přejíždím hlavní čtyřproudovku, najíždím na menší asfaltku, pak na menší hliněnou cestu mezi baráky a nacházím to co hledám. Černá paní v černé zamřížované místnůstce jen otevře bělmo svých očí a já skoro ani nevím co říct. Leze ze mě klasická věta: Zdarvíčko, mám tu buklý pokoj na to a to jméno na jednu noc. Je tak? Odpověď v jednom z místních jazyků mě nějak vůbec nepřekvapuje. Vůbec netuším jak se takový podnik dostal na internet, když papír tady pořád vládne. Tudy cesta nepujde. Hlavně že ale trčím někde, kde mají pokoje, postel a vzhledem k tomu že tady doslova chcípl pes, bude snad jeden pokoj volný. Startuju nejsrozumitelnější jazyk cestovatelů a rukama nohama domlouvám pokojík na jednu noc a k tomu Cocacolu. První problém vyřešen, tak hurá na druhý. Mám hlad a ten je sfiňa.
Dávám kýblovou sprchu, oblékám nejvíc uhozené tričko (pořád to jedno a jediné co mám) a jdu projít okolní uličky. Bordel, lidi, prach, všude všechno nikde nic. Jop, toto jsem zatím viděl jen v televizi. Kupuju 6 litrů vody, protože to co teklo ze zdi mělo podobnou barvu jak ta Cocacola, pak banány, nějakou zápaďáckou sušenku a upečené těsto do podoby jakože chleba. Trčím tak trošku mimo turistickou část města, takže mě otravuje každý kdo jde okolo ať si koupím tu jejich vodu a né tady tuto, úplně stejnou. Potkávám i zkušené pány podnikatele, kteří mě lákají k nim do obchůdku, že oni tu vodu mají ještě lepší. Nechce se mě pořád říkat ne, sorry, ne, tak jakože jdu a místo 8 kaček za 2 litry vody dostávám supr nabídku, kterou mě určitě nikdo jiný v okolí nedá. A měli kluci pravdu. 60 kaček za 2 litry vody po mě fakt nikdo jiný než vy dva koumáci tady chtít nebude J Mám co jsem chtěl a s úlovkem valím zpátky mezi ty ušmudlané hostelové zdi, hlavně pryč z davu. Tlačím to do sebe, zalévám kolou a tak nějak s úsměvem si představuju, co za ty krátké 2 týdny tady asi zažiju.
Klidná noc, vrtulový fén u stropu si spokojeně předl a po rozednění se snažím vypadnout, ať je ve městě ještě klid. To by ale nebyla Afrika. Lidí už je po šesté ranní venku jak včera odpoledne, dávám helmu, brýle a inkognito vyrážím vstříc rykšám, minibusům, polobusům, busům, oslím, koňským, volským spřežením, miliardám kol, zadýmeným náklaďákům a sem tam normálním osobákům. Čtyřproudá cesta má ve skutečnosti pruhů tak dvacet. Jedu s davem, máváme na sebe, všichni zatím ukazují jen vztyčený palec s úsměvem a stávám se součástí společnosti. Začíná mě to bavit.
Přes veškerý chaos tady všechno tak nějak alespoň na oko funguje. Každý si míří za tím svým, policejní hlídky jsou celkem časté a lidé bez helmy na motorkách dostávají minimálně tytyty.
Město už mám za sebou a po pěkné asfaltce valím při vodě na sever. Dávám krátký den, 80 kiláků dnes v horku stačí a navíc potkávám pěkný kemp u pláže. Nevím jak dlouhou dobu za sebou vleču jednoho černouška taky na kole, který využívá vzduchové bubliny za mnou a bez povšimnutí šetří síly ve skládačkovém vakuu. Na tom by nebylo nic špatného, kdybych o něm já věděl, nebo mu alespoň trošku brzdily brzdy. Z ničeho nic vidím fotogenický výjev africké dědinky, normálně přibržďuju pro foto a než zastavím, borec to boří přímo zezadu do vaků a letí do příkopy. Kolemjdoucí co to viděli se počůrávají smíchem, já cyklistu zvedám z blata zpátky na cestu a jediné co můžu, tak jakože sorry kámo.
Celou dobu teď jedu přímo ke Kilimanjaru, takže po jedné z nejhlavnějších Tanzánských cest, kterou jim postavili s nějakou tou slevou Čínani s jejich levnou pracovní sílou. Kdoví co za tím vším je, já si každopádně můžu užívat pěknou asfaltku. Tu ovšem před a za každou dědinkou protínají z betonu udělané retardéry. Zpravidla jich bývá několik za sebou a pokud nejdou rozumně objet, skáču přes ně co nejmenší rychlostí. Přemýšlím nad kempováním, ale vidina všudypřítomných guesthauzů většinou v režii celé jedné rodiny mě celkem láká. Za tři dolary pokoj, za další 3 jídlo plus pokec s místňákama. Co víc si přát. Do stanu nelezu. Každou noc stejně dost prší, najít nějaké schopné místo je taky složité a tak to ani moc neřeším. S tím deštěm je celkem problém. Prší krátce ale fakt hodně, kdy to zem nestíhá ani pobírat a vše je do pár minut pod vodou. Přes cestu se valí 10 cenťáků vody a blata, 5 minut strachu co z výšin ještě dál spadne a za pár minut opět azuro. Příjemnou jízdou dojíždím až do města Moshi na úpatí slavného Kilimanjara. Dávám si v kempu den volna, potkávám perfektní místní lidi, nakupuju pár suvenýrů a připravuju se na obkroužení této africké ikony, matky hor co ční nad savanou. Ještě pár kilometrů si užívám asfaltu, abych se na dalších 80 ztratil z mapy a jel po něčem, co v některých případech nejde nazvat ani stezkou volů. Vesničky, Masajové, políčka, nevěřící oči, rozruch po dědinkách vyvolaný mou přítomností, nikde nic víc, jen já a oni. Do toho sem tam zaprší, nějaký defekt, ale jinak nádherný pocit přes území, kde se po staletí nic nezměnilo. Snad jen sto let zpátky vyměnili půlku střechy, jinak zbytek drží dodnes. Cestování v čase končí až u hranice s Keňou, kde zase začíná asfalt a okruh se uzavírá. Je neděle ráno a vyjíždím skrz vesničky, kde největší prase si připadám já co má na sobě nejvíc zasfiněné oblečení. Všichni co můžou se ženou vymódění a vyvonění do kostelů na nedělní mše. Ulice září barvami. Tmavou má na sobě jen někdo snad omylem, že se barevná košile ještě suší na šňůře a tolik úsměvů jsem už dlouho neviděl. Pár děcek vyprovokovávám k běhu a dáváme závody kdo bude na kopci první. Geny jsou jasné, vyhráli 🙂
Čeká mě přejezd do Keni, posledního cizího státu na trase, kde se ještě protočí kola skládačky. Tak nějak jsem zapomněl vytisknout víza co došly mailem, ve kterém je červeným tučným písmem zdůrazněno: Vytisknout! Razítko s rozloučením se s Tanzánií dostávám bez problému, první dotaz u keňského okýnka kde mám vytisknuté víza už tak radostný není. Úředníci ale překvapivě chápou, vidí kolo, vidí všechno špinavé od blata a tak jim nějak dojde, že tiskárnu s sebou nevezu. Jdeme do kanceláře, napojujeme telefon na počítač a tiskneme. Nové razítko, vyměnit pár drobných na pár dní a už mizím v dáli. Asfalt skončil, tady se zatím nová dopravní tepna buduje a já si to valím rozježděným bahnem. První město hned za čárou Taveta je celkem divočina. Původně jsem tady chtěl přespávat, ale teď jsem celkem rád, že je ráno a já můžu valit co nejdál. Jen pocit ale…
Ujíždím pár kilometrů, až po vjezd do národního parku Tsavo. To, že se vjíždí do parku ukazuje jen cedule na kraji silnice a jinak nic, co by mě mohlo znepokojit či přivést k zamyšlení, co tady asi žije. Přejezd 60km územím nikoho bude minimálně zajímavý. Hned po pěti kilometrech padám na hubu, srdce mě skáče do krku a mám před sebou slona co si to valí přes cestu na druhou stranu. Su v tranzu, nechápu co se to zrovna děje a stalo, ale jedu skrz ZOO a National Geographic. Druhý slon už na něho čeká za stromem a spokojeně si to valí dál někam do pryč. Větší zážitek bych si asi nemohl teď přát. Po uklidnění jdu opět do sedla a vyjíždím. Skrz stromy pobíhají různé druhy antilop, nad nimi trčí dlouhé krky žiraf a zebry by se tu taky našly. Nechápu to, nečekal jsem to, ale jedu skrz tu pravou Afriku. Ke konci cesty zastavuje pár metrů přede mnou auto u cesty, řidič mává ať jedu k nim a tak jedu. Vzadu na korbě sedí skupina po zuby ozbrojených týpků, což mě celkem odrovnává a řidič se mě ptá, jestli jsem viděl nějaké pytláky. Než jsem ze sebe stačil něco vůbec dostat, uviděli nějaký pohyb v keřích a zmizeli mě z očí.
Nadšeně vyjíždím z parku s tím, že už jako můžu jet domů. Spokojenost. Dojíždím do první dědinky, rodinný malý hostel na mě mává už z dálky a tak zakončuju pěkný den. Ještě se dávám do řeči s jedním mlaďochem co dělá průvodce po parku. Zjišťuje odkud jedu, zjišťuje na čem jedu, zjišťuje kolik nás je a je víc a víc nervozní. Chvilku si všechno to nové zjištění skládá dohromady a pak se nechápavě ptá: A to ses nebál lvů? Veškerý můj úsměv a pohoda naráz vyprchává a já s překvapeným výrazem odpovídám: č č č čehoooo?? Pak mě to všechno taky tak sepíná se dohromady. Vybavuju si ty živé antilopí konzervy všude možně kolem cesty, kdy mě tehdy vůbec nenapadlo že když tu volně běhá jídlo, mohli by tam volně běhat i hladoví strávníci. No nic, ještěže jsem to na druhou stranu nevěděl, protože by to bylo pekelných 60 kiláků skrz území krvelačných šelem. Takto jsem si to krásně projel, užil a jedu dál.
Národní park daleko za mnou a přede mnou křižovatka. Doleva Nairobi, doprava Mombasa – cíl. Čínani vybudovali nové krásné široké cesty všude možně, ale udělat pořádnou silnici mezi dvěma hlavními městy v Keni je nenapadlo. Cesta je hnusně úzká, zakončená minimálně 20ti centimetrovým schodem na šotolinovou krajnici. Bylo by to i v pohodě, kdyby cesta nespojovala hlavní přístav se zbytkem střední Afriky a kdyby tu nejel jeden kamion za druhým. Točím doprava, zařazuju se mezi kamiony a doufám, že to nějak půjde. Nějak to jde, o tom žádná, ale po asfaltu to určitě nepůjde a ani jeden kamion neuhne ze své stopy. Je to normální strašné peklo. Každý kamion co se na mě řítí, když zrovna krajnice úplně chybí mě ubírá rok života a číslo nebezpečně klesá. Když zrovna nejede nic za mnou, tak se proti mě předjíždí dva kamiony jedoucí stejnou rychlostí a mě nezbývá než znovu skočit z asfaltu dolů na štěrk a nebo se připlácnout na svodidla. Po horší cestě jsem nikdy nejel a jak se normálně nebojím, že mě něco srazí, tak tady se poprvé fakt bojím. Je to boj o centimetry trvající až do samého konce a vesničky, kde vyklepaný lezu do hostelu, leju do sebe jedno pivko za druhým a finishuju. Ráno mě čeká ještě 70 kiláků rozhodující mezi životem a smrtí. Fakt si tak připadám. Vyjíždím a po kilometru mě vysvobozuje začínající kolona. Doufám, že je alespoň pár kiláků dlouhá a já si užiju kličkování mezi stojícími kamiony. Skoro třicet kilometrů trvající parkoviště mě hodně rozradostnilo a byla půlka za mnou. Pár kilometrů strachu a další kolona. Cesta se začíná už budovat, takže se jede hodně mimo prachem a blátem, ale pořád lepší než na starém asfaltu bojovat o kousek místa.
Má snaha byla vyslyšena, kladně odměněna a vjíždím do Mombasy, poslední část roční skládanky složená s pomocí skládačky. Monumentální brána do města ve tvaru klů slonů, kterou jsem měl před očima posledních pár měsíců je skutečností a projíždím pomyslnou cílovou páskou.
Co dál? 🙂 … Léto 2018 se blíží!
