Prosinec 2015 – Skládačkový extrém

Od Vanoc po Novy rok, neboli z Argentiny zpet do Chile

Mame tady 25.prosinec. Hrozna bourka s hroznym vetrem se na Vanoce nakonec moc nekonaly, jako joo, fucelo, ale kdy v Patagonii ne… V cem mela ale predpoved pravdu byl prichazejici dest. Uz me nebavi cekat az bude lip, nebo kdy a jestli pojede lod pres Lago Desierto. Rano za zacinajicich padajicich kapek balim a mizim na 40km dlouhou sotolinovou cestu k jezeru. Ani nestacim vyjet z mesta a krasne prsi. Nestacim ani obranny plastenkovy manevr a pod vsim oblecenim me tecou potucky vody. Je 5 stupnu a nastesti bezvetri.
Cesta je hnus hrbaty hotovo. Kolem dokola se ale odehrava horsko-reko-ledovcove divadlo a pohled jakymkoliv smerem me zahriva.

Behem 2 hodin uz jsou kaluze vody pres celou cestu, a tak konecne tady mame ten pravy skladackovy extrem. Predni vaky jsou 15cm nad cestou coz nestaci a „pomahaji“ me rozrazet hladinu kaluzi. Jsem prestastny ze kdyz pisou nepromokave, znamena to fakt jako nepromokave… Kazdopadne dojizdim do kempu u jezera, zima jako krava, tecou ze me proudy vody, potrebuju povzbudit. V kempu krasne socialni zarizeni maji, do stanu nelezu a ustylam si mezi zachodem a sprchou. Furt kosa, na zemi tahne, ale aspon sucho.

Rano pomali balim a jedu o kousek dal na lod kde potkavam zbytek nasi cyklo grupy, co jsme se potkali v El Chaltenu. Jsme tady jedini, platime za 30min na lodi povzbudivych 1000kc a hura skrz dest a jezero. Na druhe strane se zacinaji mraky protrhavat a za nimi vyskakuje stit Fitz Roye. Bozi. Vecer uz je uplne jasno a scenerie uchvatne.

Z Chilske strany kam mame zitra pesky s kolama naminero prichazi uplne vystaveni, mokri, od blata az po usi zasfineni taky cykliste. Prosli 7km skrz les za 7 hodin a maji cyklopeklo za sebou. Ukazuji kolik je v jake rece co brodili vody a my doufame, ze to z jejich hrudnikove urovne pres noc opadne aspon na nasi prdelni.
Hrneme to za slunecniho svitu nahoru na sedlo. Nektere casti tlacime 3 lidi jedno kolo, blato a voda leti z kopce dolu. Prvni reky balancujeme pres napadane stromy, ktere byli vcera pod vodou.

Strasna drina a komarove utrpeni k tomu. Po krasnych 6ti hodinach skladackoveho a meho stropu, prekracujeme hranice do Chile.

Carabinieri na hranici s usmevem davaji razitko do pasu, ale kdy jede lod do Vila o’Higins vi kazdy jinak. Trosku nas tim serou, kdyz je to jejich jedine spojeni se svetem a nevi kdy jede. Za deste dojizdime na misto, kam nekdy dojede lod a parkujeme u opustene chatky, kde spime.
Dopoledne vidime lod co veze turisty na nedaleky ledovec a my doufame ze na zpatecni ceste se zastavi i v nasem pristavu a nabere nas. Mezitim opravuju vznikle sramy co vznikly na pesi tůře, jako odelane brzdy, zabahneny rezavy retez a dira v prednim vaku.
Lod jede, supr, trcet na uzemi niceho a nikoho nam jeden den stacilo.
Mame tady novy tyden, skoro novy rok, novou vyzvu a hlavne zmenu. Jsem na konci, ale pro me na zacatku jedne z nejznamejsich jihoamerickych cesty cest, Carretera Austral.

1200 klikaticich se sotolinovych kilometru skrz zapadlou a temer neobydlenou cast Sveta. K dokonalosti same tu uz chybi jen par dinosauru. Much, komaru a stipacich potvor neskutecne pribylo a dohani me sem tam k vulgarnim hlasitym projevum a silenstvi.

Vznika taky maly problemek. Zacinam byt sam sobe nebezpecny a pri cuceni vsude jinde na hory, vodopady a jezera, nez na cestu pred sebe, sjizdim nekolikrat mimo cestu ve stylu „Doktore, vy jste se kochal“.

Dalsi problemek na sebe nenecha dlouho cekat a mam pred sebou neskutecne prudke kopce, ktere nevim jak vyjedu. Par serpentin by neuskodilo pro zmirneni sklonu. Zastavuju polomrtvy kazdych 200 metru, chytam dech a trepajici se nohy a takovym nejakym stylem se dostavam pres 3 sedla. Bojim se co bude dal a cucim na nejlehci prevod skladacky.

Dalsi den me dojizdi Frantici pro me s povzbudivou zpravou: „hore tlacili“. Takze mam skladacku zase rad, normalni kolo to s nejlehcima prevodama co jsou, taky nevyjelo 🙂
Ukrajuju kazdy den kolem 80ti km cyklo-rajem, kempuju na mistech, ktere by byly u nas vyhlaseny jako nikomu nepristupny Narodni park, uzivam si konec sileneho roku 2015 a tesim se co tato cesta prinese dal.

Jo a mam najetych 1400km coz v prepoctu znamena ze uz mame vydelanych pres 20tis Kc na charitu. Zacnu tady trosku klickovat, at je toho co nejvic 😛
Krasny Novy rok, mejte se uzasne 😉

[author] [author_image timthumb=’on‘]http://www.skladackovy-extrem.cz/wp-content/uploads/2015/11/DSC_0035.png[/author_image] [author_info]Od poslední cyklocesty z New Yorku do San Francisca uběhlo dlouhých 6 let, během kterých jsme prožívali život hlavně podle stereotypů a starostí všedního života. Samozřejmě jsme si rychle zvykli na klidné prožití dnů, kdy bylo všeho kolem nás dostatek a na delší, až 14ti denní dovolenou jsme se dostali maximálně jednou za rok. Z takové situace mohlo vzniknout jen jediné východisko a začala se v hlavě rodit nová myšlenka. Myšlenka, která mě stále táhne dopředu prožít život ještě trochu jinak.[/author_info] [/author]

Pres placku a ledovec k horam

Sice jsem chtel s Cechunama v Punta Arenas zustat jeste jeden den, ale uz me moc nebavilo sedet a nechat cas plynout. Navic je pekne hnusne, takze neni ani co lepsiho delat, nez zvednout kotvy. Po neuspesnem nepochopeni se co asi tak potrebuju v telefoni spolecnosti Movistar, kdyz na pulku obchodu vykrikuju nekdo mluvit ingleese, ja potrebovat Chile sim card, balim a odjizdim na sever. Krasne aprilove pocasi me zene kupredu a prvnich 40km se i s vetrem kraji docela rychle. Opet ale stacim riditka na severo-zapad a opet nejlehci prevod a 8 km/h navic nekoncici planinou. Uz jsem opravdu nechtel podvadet autem, uz me to ani nebavi se k nekomu cpat, ale zacinam zas o tom premyslet. Tento styl vetrne dovolene se me zda ponekud nestastny. Tlacim to tak do odpoledne, kdy u me zastavuji (skoro totiz stojim ikdyz jedu) tata a synator architekti, frcici do Puerto Natales 175km daleko. Lehce se me napred vysmejou co tady blbnu a jak dlouho to mam v planu jeste delat, pak oteviraji dvirka nakladoveho prostoru a skladacka se krasne uvelebi na korbe dodavky, jak kdyby tam patrila. V jedine vesnicce na trase 250km kupuju klukum kafe, ze meli se mnou fakt dobry napad a v 7 vecer kempuju za hostelem. Vedle bydli 2 Frantici jedouci do Kolumbie, tak budu mit chvilku spolecnost.

Frantici jsou na zabiti, snidaji 2 hodiny, pakuji veci dalsi 2. Nemam na ne nervy, a ikdyz nikam nespecham, tak radej sedim na kole nez v baraku a odjizdim. Cesta vede kolem narodniho parku Torres del Paine, ktery si nechavam nekdy na priste a dojizdim na Chilskou hranici kde potkavam mladeho Chilana a kempujeme spolu hned za celnici. Frantici dojizdi o 4 hodiny pozdeji, tak kdybych na ne cekal tak dlouho, dojel by sem jen nekdo z nas.

Rano bac, razitko v pase cau Chile, za 8km buch razitko olla Argentina a po sotoline valime na asfalt Ruta 40. Uzivame si asfaltoveho blaha po 40km a uhybame na Ruta 7, neboli 70km hnusne vypadajici sotolina. Ve stylu Dakaru odpoustim tlak v pneu a razem se z kostitrasu stava ofroad skladackova masina 2×2. Zjistuju zajimavou skutecnost, ze me prdel na asfaltove ceste boli vic, nez kdyz me znasilnuje poskakujici sotolina. Touto myslenkou se zabyvam po dalsich nekolik hodin. Snad to nic neznamena Emotikona smile Vsude okolo prsi, cesta je mokra a nabaluju vic a vic pisku ktery se sprajcuje v blatniku. Zvedam blatnik do tereniho stylu a letim dal do chvile, kdy se uvolnuje nosic a vsechno se hrne k zemi. Nastesti v male rychlosti tak stacim zastavit blizici se pohromu. Fixuju gumicukem, na trepajici se sroubky neni moc spoleh a valim az k opustene policejni stanici, kde Frantici s Chilanem uz kuchti veceri.

Zbyva nam 120km do El Calafate, kam po nadhernem 11km dlouhem sjezdu a naslednych 40km proti vetru dojizdime kazdy solo. Rano si to krasne frcim busem zapadnim smerem mrknout na takovy kus ledu zvany Perito Moreno. Za obrovske prachy dostanete k vyhledu obrovsky ledovec, ktery za to fakt stoji.

Po dnu volna mam pred sebou 220km opet nicim. Konecne bohove otravuji s vetrem nekoho jineho a tak si to smazim 120 kilaku a jsou teprve 2 hodky odpoledne. Odbocuju s Ruta 40 smerem na El Chalten pri jezeru Viedma a se mnou odbocuje i vitr, ale presne opacnym smerem. Dve hodky jedu proti poryvum vetru šnečí rychlosti po ceste pokrytne mrakem rozjetych, polorozjetych a cekajicich na rozjeti kobylek. Chvilku se snazim zabavit a klickuju mezi nema. Po par minutach stresu a omlouvani se, ze to muselo bolet uz jedu se zavrenyma ocima jen rovne…

V poledne dalsiho vetrneho dne se propletam branou do Narodniho parku Los Glaciares a cucim na ten sutrak jmenem Fitz Roy pred sebou a pod nim muj cil na par dni El Chalten. Pivko s hambacem na oslavu, ze na par stovek az tisic kilometru neuvidim krome jezer nic rovneho a vita me obydli zvane Casa de cyclistas, jen pro cyklisty a gratis jako bonus.

Ceka me ted zajimavy usek s prechodem zpet do Chile. Na Stedry den odjizdim 40km po ceste k jezeru, pres ktere dojedu lodi do kempu. Tam pauza a dalsi den 20km dlouhy prechod pres kopec az k dalsimu jezeru, kam pro me snad dojede zrovna ted nejezdici a pokazena lod a preveze me do Villy oHiggins. A to je dedinka kde konci, ale pro me zacina cest cest, slavna patagonska Ruta cislo 7, Caratera Austral.

Toz zas za par dni, od patagonskych ledovcu dam echo.

Stastne a Vesele Vam vsem! Mejte se krasne.

Jedeme v tom spolu

Slovácký cestovatel Mira Šlegl si po projetí Severní Ameriky na kole z New Yorku do San Franciska postavil před sebe další výzvu. Rád by procestoval jihoamerický kontinent od nejjižnější části až po střední Ameriku. „Po šesti letech nudného evropského stereotypu, jsem si řekl, že si zase někam vyrazím a prstem na globusu jsem si vybral jihoamerický kontinent,“ vysvětluje třicetiletý rodák z Uherského Hradiště, který se už pustil do boje se šlapátky a americkými kilometry a aby byl jeho zážitek ještě „zábavnější“ vybral si za dopravní prostředek skládací kolo. „Je sice trochu menší, protože má rozměr 24“, ale zase to vynahradí jeho praktická výhoda. Zlomíš jej v půli a vejde se do auta či do autobusu,“ usmívá Mirek Šlegl.

Drtivou část vytýčené trasy z jihu na sever Jižní Ameriky však hodlá ujet pěkně po svých a podle pořekadla: „Je to sice dál, ale o to horší cesta“! Trasu dlouhou 12.000 km si totiž vytýčil při západním pobřeží kontinentu, tedy přes vrcholky a údolí And. „Středem kontinentu je to placka, tam by to byla asi fakt nuda. V horách to bude o hodně dobrodružnější a také daleko od lidí, těch mám z Evropy za těch šest let dost a dost,“ vysvětluje svůj bláznivý záměr „skládací cyklista“, který si nedělá žádnou vědu ani z toho, že na vánoční stromek může v pustině andských vrcholků zapomenout. „Nejsem už malé dítě a na Ježíška nevěřím. A když se nad tím tak zamyslím. V Evropě bych sníh na Vánoce dnes čekal marně, tady jej mám kolem sebe dost a dost,“ hlásí po ujetí prvních tří stovek kilometrů Šlegl.

Jeho bláznivý nápad neunikl ani jeho kamarádům a ti přišli se zajímavou myšlenkou. „Na střední školu jsem chodil s Michalem Kadlecem, dnes fotbalistou tureckého Fenerbachce. Dokonce jsme spolu jezdili do školy na kole a tak, když jsem mu řekl, co mám za nápad, trošku mě v první chvíli vyděsil. Za každý kilometr, který ujedu, věnuje na charitu pět korun a začal hned shánět další podporovatele. Teď už cítím závazek ujet v Jižní Americe co nejvíce kilometrů,“ našel další motiv svého šlapání do skládacích pedálů Miroslav Šlegl.

„Mira je správný chlap a tak jsem přemýšlel, jak to udělat, aby si nepřipadal na cestě jen jako tulák. Máme společnou zálibu v cyklistice a rád bych se osobně aspoň na kousek cesty přidal k němu, ale fotbalové povinnosti mi to nedovolují. Tak jsem se k němu připojil aspoň touto cestou. Řekl jsem o Mirově nápadu i Petru Čechovi, který je také fanda do kol a ten se ke mně se stejnou částkou přidal,“ prozradil český fotbalový reprezentant Michal Kadlec a spolu s kapitánem české reprezentace zdvojnásobili sumu, která poputuje za každý kilometr ujetý Mirkem Šleglem na dobročinné účely. „Navíc se přidal můj kamarád Petr Zámečník a další, kteří do toho jdou s námi a tak se částka za kilometr přešvihla přes patnáct korun,“ upřesňuje Kadlec.

Gólman londýnského Arsenálu teď může vyťukávat na internetu www.skladackovy-extrem.cz a sledovat, kolik Mirek Šlegl vyjíždí pro potřebné. „Sám mám rád výzvy a tak, když mi Michal řekl o Mirovi, tak jsem neváhal. Nemůžu se k Mirovi přidat na cestě a tak se k němu přidám aspoň takto na dálku. Věřím, že jej vědomí, že každým kilometrem pomáhá jiným, dožene co nejdál,“ přidal se ke Kadlecově výzvě jeden z nejlepších gólmanů světa Petr Čech.

„Teď už nejedu jen sám za sebe, ale jedu i pro lidi, kteří potřebují pomoc. O to víc se budu snažit urazit celých dvanáct tisíc kilometrů. Dal jsem si na to půl roku,“ říká extrémní cyklista a tak zatímco Kadlec s Čechem budou mířit na EURO do Francie, Šlegl bude v tu dobu projíždět Chile, Bolívii, Peru, Equador, Kolumbii, středoamerické země a směřovat ke svému cíli: Mexickému Cancúnu!

Autor článku: Aleš Mazúrek