Archiv pro štítek: Článek

Cili se ocitame dva dny od Ekvadorskych hranic. Od pana domaciho v Jaenu se jeste dozvidam potesujici zpravu, ze ma 60km v dalsi dedine kamarada cyklistu, ktery me urcite rad ubytuje. To se hodi, vyjizdim pozde a tak to akorat vyjde. Odpoledne vjizdim do dedinky a u prvniho obchudku potkavam cyklodvojku Spanel plus Kolumbijka. Vykecavame moudra do sveta celkem dlouho, az k nam dojizdi typek, z ktereho se klube Milton, jehoz me dohodil pan domaci z Jaenu. Takze vecer jasny. Davame veceri, pivko a jedeme po polni ceste kousek dal z mesta. Prijizdime na misto, kam bych max poslal sve nepritele a darebaky, kteri nekomu ublizili. Zabordeleny barak bez elektriny, vody, cehokoliv. Milton, pan domu, leje par kapek benalu do agregatu a za strasneho kravalu budiz svetlo. Uz jsem toho videl hodne a spal v ruznych podminkach, ale v tomto masakru vychovavat dva male kluky a nejak fungovat si uz fakt predstavit nedokazu. Hlavne ze ma karbonovou silnicku ukrytou pod dekama v jednom rohu. Svetlo pritahlo z lesa veskerou haveť, takze na sebe leju repelent, odkopavam stonozky a vyhanime pavouky. Na krasnou dlouhou noc se zaviram do stanu, vybijim cokoliv zive a tesim se na rano. A kalamita pokracuje, jelikoz to co zazivam rano uz nikdy videt nechci a bohuzel na to nikdy nezapomenu. Nebudu popisovat co to bylo, ale drzel ses odvazne, chlapske prase, uvazane za barakem…

Tak, na vsechno nejradeji zapomenout a mazat na hranice. Cesta prijemna je, uz se to lehce dzunglii, posledni velky kopec v Peru prejizdime s radosti a klesame krasne k rece do hranicniho mestecka. Policejni zakladna ma krasny dvorek i s vezenim, tak je jasne kde na noc koncim, ikdyz jsem nevinny.
Razitko, never again a pres most vstric novym zazitkum. Usmevavy policejni urednik me pekne vita at si uziju hlavne prvnich 80km v Ekvadoru. Vi proc to dela. V Peru byla krasna asfaltka az na caru. Prvnich 80km v Ekvadoru je hlina, sutr, blato a navic, neskutecne nehorazne az sproste prudky sklon kopcu. Prvnich 200m za zavorou jedu, pak uz 5km do kopce tlacim. Proste nemozne se ani rozjet. Tece ze me vsechno co protece skrz zaprasenou kuzi. Plavu ve vlastni stave, trpim, stenam, narikam. Pak hned prudko dolu. Brzdim plnou parou, protoze se rychlej nez 15ti kilometrovou rychlosti jet neda. Brzdy hori a mizi pred ocima. O 4km niz uz musim vyhodit zachranou patovou brzdu, jinak by me zastavil az pralesni porost. Dotahuju brzdy a hura nahoru. Po par minutach tlaceni me miji kraval a bagr. Ridic spousti radlici az na zem, at nalozim kolo a jdu za nim do kabiny, ze me hodi 3km nahoru. Nemuzu nesouhlasit a uz valime. Slimaci rychlosti, ale porad rychlej nez pecha.

Tak nejak se sunu az do odpoledne, kdy dojizdim do mestecka Zumba a dava se se mnou do reci ridic autobusu. Tak nejak stylem: Kam to tlacis cvoku, za hodku odjizdim, hodim te kam chces. Rikam ze fakt nepotrebuju, ale jak vidim zaprasenou cestu, napada me varianta asfaltu. Hod me na asfalt a bude to perfektni. Tak chvilku cekam, nakladame pekne bezpecne skladacku a jedeme 40km na asfaltku. Uz za tmy se ocitam uprostred dalsiho mesta a co vcil… Projizdim namesti a prilehle ulice. Nic moc variant. Navazuju kontakt se starsim senorem prodavajici kousky papiru u verejnych zachodku v mistnim parku pod kostelem. Nachazime krasny flek pro stan, mezi okrasnym kroviskem. Varim, kecame co a jak a vypadava z neho dotaz. Nechces radej prespat u me doma? Mame odrostenych 7 potomku, kteris nama uz nebydli a mista mame doma az az. Toz ne asi, radej budu v parku ne?? Samo ze ano, jen musim pockat az v 9 vecer zamkne svou kancelar.
Po noci v posteli jedu krasne vstric dalsim akcim. Stridave prsi, stridave jedu prudko nahoru a dolu, az za jednym mestem Valladolid se cesta zveda na krasnych 20km prudko do ctyr kilometrove vysky. Mrholi, prsi, nahore 3 stupne. Ekvadore, myslel jsem ze lezis v tropech a je tu horko. Takovym stylem krajim prvnich 200 ekvadorskych kilometru az do prvniho vetsiho mesta Loja.

Uz behem cesty je znat vliv velkeho bratra na severu a Amerika vladne Ekvadoru. Velke baraky, velke udrzovane zahrady, proste moderni zivot, ktery jsem uz dlouho nevidel. Nachvilku dobre videt, ale chatrce jsou chatrce. Nemam rad, kdyz jsou mistni lide bohatsi nez ja 🙂 Coz je skoro vsude na svete, ale v Bolivii a Peru jsem se necitil tak moc v pasti. Tady uz prepocitavam dolary a platim stejne castky, jako bych byl doma. No nic, startuju usporny rezim na par tydnu nez dojedu do Kolumbie. Tam zas bude jedno kolik co stoji. Tak ci tak to bude levne. Dalsim cilem se nabizi kolonialni mesto Cuenca. Porad se drzim v kopcich a ty jsou i na velke a siroke panamerikane prudke, dlouhe, zakerne. Posledni sedlo pred Cuencou se zveda od reky 900m.n.m. do 4000m.n.m. Je me spatne jak vidim to nad sebou. Je to odrikani a vubec nejde o nohy. Tady vas nahoru dokope uz jenom vase hlava. A diky tomu jak porad premyslim nad minulosti a vymyslim budoucnost, dve zbytecne veci, tak se neslape tak lehce jak by melo. Az uz je zase fakt zima a kyslik chybi, myslenky se soustredi jen na soucasny moment a drzi system pohromade. Hlavne prezit. Nahore potkavam francouzskou dvojicku, opet vykladame na krajnici vic nez hodinu. Ja me moudra, oni sve. Davaji adresu rodiny v Cuence, kteri me urco ubytuji. Za dve hodky z kopce uz busim na vrata a za dalsich par minut na me pada tepla voda ze sprchy a na stole se kouri z vecere.

Co vic si prat po dvou hodinach downhillu v totalni prutrzi a lijaku. Tak nejak me tech kopcu uz stacilo, cumim do mapy a spekuluju jak odrbat Andy 🙂 Vidim reku, vidim kaňon, vidim proud ktery tece mym smerem do dzungle o 2 kilometry niz. Vyhra. Rano mizim smer kaňon a tesim se na krasny den. Ten je, vsechno sedi podle mapy, lehce pod mrakem, mavam poldum do kamery, ale to co predvadi cesta se prestava libit. Plan krachuje, vsechno spatne a po 40ti kilometrech stoupam 20km nahoru, pak 10 dolu. Dalsi den 20km brutalne prudkych nahoru az do trech a pul kilaku a prudko dolu. Nechapu co se to deje a proc. Cesta je strasne prudka v obouch smerech. V jedne casti jsou prorazene svodidla a dole lezi neco jako nase Tatrovka. Cpu se 3km/h do posledniho kopce v kaňonu, uplne vystaveny, uplne na dne ikdyz nahore. Pak uz teda konecne dlouhy sjezd dolu do dzungle a prvniho mesta po 160km skrz kaňon. Na namku sidlo hasicu, v Ekvadoru velmi oblibene ubytovani cyklistu a se zacinajicim tropickym destem uleham ve 30ti stupnich na karimatku. Spacak smotany pod hlavou a ikdyz po studene sprse, tece ze opet vsechno co muze 🙂 Nad ranem se ochladilo na 22 stupnu, tak se aspon chvilku dobre spalo.

Taak a par dni v dzungli pred sebou. Krasna to zmena. Vysoka vlhkost, horko, silene zvuky z lesa, zajimave zdechliny obyvatel pralesa na silnici a male vesnicky ukryte ve stinu palem a bananovniku. Davam krasny, 140km dlouhy den a dojizdim do mesta Puyo. Netusim kde prespat, ale to by nebyl Ekvador, aby se neco pekneho neprihodilo. Dojizdi me amigo na silnicce, chvilku vykladame co a jak a nadhazuju dotaz kde kempovat. Odpoved co tak u me doma v obyvaku, me plne vyhovuje 😀 Uz pres noc vali jako z konvice. Rano bezezmeny prutrz pokracuje a amigo rika kliid, v poledne finito a muzes valit. V poledne prd finito, furt vali ikdyz pravda, lehce min. Jeste se nechavam premlouvat na obed, pak se pan domaci haze do dresu, synatora taky fesakuje do barev tymu a ze me jedou doprovodit. Supr, nemusim se starat o smer. Jedeme 20km destem, zastavujeme u jednoho obchudku a ja mizim neco pokoupit na vecer. Kdyz platim, venku rana jako z dela a ja mam hned spatny pocit. S polozavrenyma ocima a strachem na tvari jdu ven. Samo ze skladacka lezi na lopatkach a v zadnim plasti 10cm dira. Plaste na rafcich uz od zacatku moc nesedi a prodiraji se na stranach. Tusil jsem, ze tato situace nekdy nastane a doufal, ze to nebude z kopce. A jelikoz uz mame se skladackou mezi sebou urcity vztah, vybrala si pro vybuch nejlepsi okamzik. Utiram propocene celo, davam nahradni plast, loucim se s kamosema a za krasneho tropickeho lijaku mizim dal na sever.

Cely den klesam k jedne velke rece, tekouci z hor na vychod do Amazonky. Nadmorska vyska na moste 300m.n.m. se me libi a desi zaroven. Hlavni mesto Quito, 150km daleko se rozprostira ve vysce 2900m. Ale tak aspon vim co me ceka. A opet zrada. Vim uplne prd co me ceka. To co me ceka je stokrat horsi a jesteze jsem o tom nevedel. Sedlo 4100m.n.m. 50km pred hlavnim mestem. Hrozne, nekonecne stoupani za pritomnosti deste a jizdy v mraku. Nahore dotahuju brzdy tak, az se skoro nemuzu rozjet jak desky drhnou o disk. Fakt, ze na 20km musim klesnout o 2 kilaky me nechava klidnym a brzdy se brzy opotrebuji. Dokonce po 15ti km zkousim zastavit a uz tak tak funguji. Dotahuju dalsi kousek vybrzdenych desticek a valim dal az do mesta Tambuco, kde se nachazi oblibeny dum pro cyklisty a zazemi v pritomnosti krasnych lidi, dalkovych cyklistu, kteri pisou pribehy tim, ze jen tak ziji svuj sen. 

Kdyz si to ted tak zpetne ctu, abych vam nepsal uplne kraviny, protoze jsou 2 hodiny rano, tak ta cela ekvadorska odysea vypada strasne utrapene, plna hodin odrikani, skaredeho pocasi a jedovatych priser. Ano, toto je presne nadherny Ekvador, mala zeme na rovniku, kde zazijete v jeden den jaro, leto, podzim, zimu. Protlacite svuj slapaci nesmysl od tropu az po zasnezene vrsky hor, ze kterych uvidite doutnajici vulkany a kdyby jste se nahodou zacali nudit, zemetreseni vam krasne zvedne adrenalin jako me, prave ted. Toz neni to krasna zeme? Je! A diky sve rozmanitosti a perfektnim lidem se dostava do cela jihoamericke tour. Jeste tri dny si to tady budu uzivat, nez se dostanu na hranice pro me posledni zeme v Jizni Americe. Kolumbie s otevrenym narucim uz na me ceka a jestli bude jen z poloviny takova jak vsichni rikaji, mam pred sebou neco hodne pekneho. Tak uvidime a tak nejak uz se nemuzu dockat. Vamooos a cagoos 😉

Tak a Peru, kua fix, kde zacat? Toz zkusme na jihu cele teto zvlastni velke zeme. Ano, zvlastni. Peru je vsechno. Je krasne, hodne, privetive, kamaradske, usmevave, sladke, ale taky nebezpecne, tezke, divne, hnusne, spinave, nasrane, zamracene, ujete. Ti co me sledujete detailne, moc vas jako asi neni, vite, ze se mne nejak krati casy a musel jsem trosku kopnout do vrtule. Ta se roztocila prekvapive rychle a po 15 dnech jsem byl schopny se skladackou prejet pres 1500km z Cuzca do Huarazu. Normalne normalni cislo, toto je ale Peru a tak trochu chybi rovinka. Abych se nenudil, moc to nepomohlo, pocitam si kopce co jsem jel delsi nez 10km. Konecne cislo 14 kusu v celkove vzdalenosti 426km je tak nejak dost v ramci treninku.

A presne takove byly cele ty dlouhe dny, kdy jsem travil v sedle 8 hodin a cpal se minimalne pres jeden obr hrb nahoru a dolu. Nejdelsi zemska nerovnost mela 56km v kuse primo hore. Kdyz jsem zminil tech 8 hodin v sedle, tak ma rit zaziva nejvetsi peklo, co jsem ji mohl doprat. Osedlal jsem sice skladacku sedlem vsech sedel, ale asi diky tomu jak nevazim metrak, tak nejak dlouho trva tu kravskou Brooksovu kuzi rozsedet. Takze prvni 4 hodky denne perfektni jizda, druha pulka dne je ve znameni krveproliti na prdeli. Davam panu Brooksovi jeste tisic kilaku a pak at radej prcha 😉 Spis me pak ale upadne zadek.

No a jeste na uvod Vam musim rict neco o peruanskem stylu rizeni. Ridici jsou kokoti, kteri to o sobe samozrejme nevedi. Kdyz si Peruanec kupuje auto, cumi napred jestli ma plynovy pedal, pak hned klakson a pak hned plati. Pri odjezdu na neho prodejce krici jeste ze auto ma aj volant, blinkry a spol. To je mu ale uplne volne, mu staci ty dve veci. No a tak to na silnicich vypada. Auto, ktere na me nezatroubi, je bud bez ridice, ridic je mrtvy, nebo pan ridic kontroluje, zda ma plynovy pedal zamackly fakt az na podlaze. Obe tri varianty nejsou pro me nic moc. No a kdyz uz teda troubi, tak troubi par metru za mnou, nebo nejlip vedle me, kdy se max leknu a vjedu mu do cesty. A kdyz na vas denne zatroubi pres 200 aut, tak to k veceru chytate trochu nerva a mate sklon k agresivite. To same plati pro psy, kterych je tady vic nez aut a ridicu. To jsou fakt bezmozci. Kdyz projizdim dedinou, tak je postupne sbiram za sebe, cili na vyjezdu mam kolem dokola 10 urvanych parchantu kousajicich do brasen a vsude mozne. Oni rvou, ja rvu, mistni se bavi. Takze po tom vsem co po mne cely den rve, houka, troubi, steka je zip spacaku balzam na dusi a pro usi.To ale venku zase nesmi stat vyjeveni ctyrnozi dacani a stekat na tu neznamou vec z plachty dlouhe hodiny do noci.

Na druhou stranu uz potkavam na muj vkus moc zajetych hadu, coz bude s blizicim se rovnikem a tropama vic a vic pribyvat a na neco tak hodneho jako pes budu jeste rad vzpominat. No a kdyz uz jsem si pomluvil ridice a psiska, tak co normalni lidi? Ti jsou, az na par ujetych vyjimek, nejlepsi zatim z cele cesty. Hodni, kamaradsti, komunikativni. Ale abych jen nechvalil, jednu vec nesnasim a nechapu. Vec je GRINGO. Male mimino driv nez umi poradne rict olla, mama, tata, tak dokonale artikuluje se slovem gringo. Jak je to mozne do haje? Vsichni od batolat po stolete babicky pasouci kravy krici gringo. Ruzne tony, ruzne hloubky hlasu. Umi pratelske gringo i bojove gringo. Vsude se me ptali na jmeno, tady ne, tady es mi hombre Gringo. Uz si tak nejak na to vsichni zvykame, ale projet zaprdenou vesnickou uprostred niceho je ve znameni odhaneni ustekanych svini a mavani vsude tam, odkud se ozyva Gringoo Gringoo.

Pri jednom dlouhem klesani, kdy byla cesta rozdrbana jak po bombardovani me rozladuje jeden mistni chlapek. Zalozil si sve zivobyti na zahrabavani a zadupavani nerovnosti v ceste. No a aby mu neunikla ani myska, sklada pyramidy z velkych sutru do cesty, takze auto neprojede, musi zastavit a jakoze zaplatit. Ja mu jednou brasnou pyramidu borim a projizdim. Natahuje ruku, chce prachy za to, ze dela z absolutne rozdrbane cesty cestu rozdrbanou. Posilam ho slusne do haje, jakoze marna snaha a ten po me vykrikuje hruzy hory blesky az do aleluja. Napred kamo gringo zaplat, pak kdovico to rval. Jednou po ceste do kopce zastavuju na foto a prichazi maly borec. Cau gringo, co pro me mas? Cumim na neho, rikam nic amigo, co je to za dotaz?! Natahuje ruku, ze chtel bych tve bryle. Ja taky natahuju ruku a rikam mu ze bych chtel jeden milion dolaru a odjizdim.

Toz to by bylo tak na uvod, jak se posledni tri tydny kraji vzdalenost, prozivaji dny a jak to tady tak nejak funguje nefunguje. Jeste takova mala poznamka pro ty zvas, kdo byli v Cine. Nemusite jezdit do Peru, 90% okopirovany chaos. Tak to na me pusobi a jevi se.

No a teda jak sly dny. Sam uz moc nevim. Mozna jsem od Peru ocekaval vic, coz se delat nema. Po prvni vetsi polovine porad cekam to prave Peru. Projizdet obr horama ze kterych se vali voda a jsou zabalene do mraku, kde cele dny nepotkate ani nohu. Zatim, i diky tomu, ze se drzim hlavni asfaltove cesty, je to takove nijake. Parkrat se do cesty priplantalo Altiplano, zvlnena krajina nad 4km vysky, coz jsem tady fakt necekal a nelibilo se.

Ted neco ze zajimavych zazitku. Ti z vas kdo jsou poctivi krestani, tak budou poteseni. Jedno odpoledne to tlacim klasicky nahoru a ne a ne finito. Podle mapy se plahocim tak nekde v pulce, nastava pata hodina odpoledni, hodka do tmy, tak hledam nocni utociste. Uhybam z hlavni na sotolinu a po pul kilometru teta pase kravy na relativne rovne louce. Prohazujem par slov, ja cesky, ona pres posledni zub cosi po jejim, ale vesmes se zda no problemo s kempovanim. Uz za tmy prichazi chlapek, v naruci kukuricu a ze to mam na snidani. Supr, dikec moc amigo, dobrou noc. Za pul hodky prichazi znovu, cosi moc vyklada, nestacim sledovat a tak jen tupe na neho cumim. Pak pada jeho ruka na mou hlavu, otevira se kniha jmenem bible a uz z ni cosi cte. Cela akce trva par minut ale s jeho rukou na me hlave je to vecnost. Tak snad budou se mnou bohove zadobre, ikdyz vi ze to maji tezke 🙂

Jinak bych jeste rad pochvalil moznosti volneho kempingu v Peru. Luxus na ktery se nezapomina. Kdyz uz nemuzete najit pekny flek, staci se zeptat lidi a ti vas bud soupnou za kostel, nebo za police station. Poldove napohodu, vsechno dovoluji, lidi dobre radi, jen tak dal. Moc takovych zemi uz neni. Vsichni vas jinde bud poslou do hotelu, nebo dopryc.

Tak to je zatim muj pohled na Peru. Tak jak pisu na zacatku. Zeme vsech moznosti, kde koluji nebezpecne pribehy, kde se mistni leknou a pokrizuji, kdyz reknu ze jedu sam, kde me dali nebo koupili ne malo svacin a veceri, kde me kamaradsky stokrat poplacali po ramenou a pochvalili, kdyz jsem vyjel jeden z mistnich kopcu, kde po me hazeli sutry a ukazovali podrezani krku, kde se holky se mnou chteli vyfotit a kde vsechno funguje a nefunguje zaroven 🙂

Ted me ceka par dni pauza na zahojeni ran jak na tele, tak na biku v horske kolebce, meste Huaraz. Poslednich 15dni a 1500km jedu bez hostelu, kempu, nebo sprchy, coz je personalni rekord a mam par veci na vycisteni a odvsiveni 🙂 Pote se akce Tour de Peru opet rozjede a su moc zvedavy, jake bude severni Peru, o kterem se moc pozitivne v cyklokruzich nemluvi. Mame se skladackou ujetych pres 9tis kilometru, coz me trosku desi a toto cislo melo byt o dost dal na sever. Takto to vypada, ze se cesta nasim charitodarcum trosku prodrazi, ale tak snad jim to moc neublizi 😛 Hosi dekujem!
Toz tak, jedeme paty mesic, vymyslim vetsi a vetsi hovadiny, jeste nejsme ani v pulce vyletu a tesim se na dalsi a dalsi zitrky. Co Vy doma, jak to jde? 😀

Joo a jeste personalni, strasne zapeklity dotaz na Vas mam. Muze mne nekdo vysvetlit spojitost mezi nadmorskou vyskou a prdenim. Zacinam mit velke podezreni, ze mezi temito velicinami plati prima umera, cim vys, tim vic (nad 4km skoro furt a unavuje me to) Dik moc vsem 😉

Zustal jsem sam v hlavnim meste Bolivie Sucre a zase si to tak nejak zacal uzivat po svem. Trosku me to desi, ze je me lip samotnemu, nez ve spolecnosti dalsich lidi, ale tak delam to co me bavi a co me vadi nedelam. Proc to tak je neresim a jedu si to svoje. Vyjizdim z mesta skrz ruzne ctvrte a po 10ti kilometrech uz kopiruju kopce mimo ruch velkomesta. Dalsim cilem je mesto Cochabamba, tak nejak v pulce cele vzdalenosti do LaPazu. To co se za posledni dva dny nastoupalo tak se ted vyhazuje rychlym tempem z okna, jelikoz cesta prudce klesa do udoli k rece na 1600m.n.m. To ze za par dni budu zase atakovat vysku 4500m.n.m. si radej ani nepripominam, jinak bych okamzite vymenil slapajici skladacku za samojedouci motorku.

Ale jedu konecne svym tempem, skladacka prede pod zadkem jak kote a i diky tomu, ze nejak nemuzu najit misto na kemping a tlacim to az do tmy, ujizdim 140km dal do vnitra Bolivie. Rano mrholi, klasicky proprsene letni rano, ale pro me je to dobra zmena. Slunecni svit me upaluje kazdy den a dalo by se spocitat na prstech jedne ruky kolik bylo od zacatku destivych dni. Mam pred sebou jedno nezajimave mestecko z ktereho vedou dal dve cesty. Jedna kratsi, asfalt, udolim. Druha o 60km delsi, oblazkove sutry namlacene do zeme, pres sedlo lezici o 2km vys. Toz kterou z variant jsem si asi vybral … Zase klasicka sebedestrukce a po prvnim kilometru uz sazim jedno vyjmenovane slovo za druhym. Vracet se ale kilak zpatky taky nejak nemuzu, to radej tech dalsich 80 nejak preziju nez se vracet. Nechapu proc se tak nesnasim… Kazdopadne to fakt nejde.

Bike trpi, prdel trpi, vsechno se trepe, vrze, skuhra. Takze je jasne co nasleduje, ano, stopuju cokoliv co jede. Je tu ale maly problem, vsichni normalni a regionu znali, jedou tou kratsi asfaltovou variantou. Projede kolem jedno auto za hodinu, ktere je bud narvane k prasknuti, nebo konci v prvni chatrci hned za mnou. Dojizdim na jeden z mnoha kopcu a pri klesani zpet do udoli me dojizdi neco, co vydava podobne skuhrajici zvuky jako ja. Nemcour Stefan na kole, ktereho jsem potkal 14dni zpatky a tehda jsem mu rekl, ze se urcite potkame na ceste. No a diky tomu, ze je stejny magor co se nema rad, se potkavame. Jedeme dalsi dve hodiny, projizdi dve pidi auta a my se dostavame do pulky nejvetsiho kopce. V jeden okamzik za nama kraval a dodavka si to krosi pomali ale jiste pekne nasim smerem. Kluci maji na korbe mista az az, nakladame a letime hore sutr nesutr. Vezeme se az na hlavni asfaltovou cestu 40km daleko. Podvod, ale nutny. No a aby jsme meli ciste svedomi, Stefan nasel na mape jakesi ruiny incke vesnicky vzdalene 20km od hlavni. Takze to co jsme projeli autem, si ted mame po stejne hnusne ceste zajet. Cilena sebedestrukce, kterou porad nechapu, funguje a uz to valime po sutrech nekam do udoli a pak prudko nahoru, protoze Inkove prece nic nestaveli v udoli ze. Slunce nam zapadlo, my uprostred niceho zapiname svetla a hrneme to tmou az na konec cesty u ktere je po 3 hodinach boje vytouzena cedule: Vitejte v Inca village. Supr, tesime se na rano a doufame, ze to bude neco vic, nez jen jedna rozborena zed od obyvaku.

Nakonec jo, prvni ruiny, prvni zbytky Incke civilizace na ceste Jizni Amerikou vypadaji k svetu, nebo si to aspon nalhavame. Par fotek, par nejakych tech mouder, jak fungovali a co delali a valime zpatky na hlavni cestu. Asfalt je bozi, rikam to furt a porad. Valime si to dal a dalsi den v poledne pristavame v Cochabambe uprostred neskutecneho trhu a rizeneho chaosu.
Cochabamba je podle nekterych chytrych knizek znama jako hlavni prekladiste kokainu, transportujici se z bolivijske dzungle do LaPazu a dal. Chodime po meste, po trhu, ale az na par divnych stvoreni nic zvlastniho. Jo abych nezapomel, konecne potkavam nekoho, nebo spis neco od nas. CeZeta pekne stojici u cesty me vykouzlila bolivijsky usmev.

Tak a jsme pred necim, co nemuzeme minout, objet, vynechat. Stopadesat stoupajicich kilaku zpatky na Altiplano. Co je ale horsi, spolecnost nam na ceste delaji zas a jenom porad ty same rozchrblane stare dyzly, ktere tlaci hromady stareho srotu na kolech do serpentin, pricemz vypousti hory cerneho svinstva. Zacina nam k tomu vsemu prset, a tak to balime lehce pred koncem dne v opustenem baraku. Luxus, ktery si vybira dan v podobe 5ti trnu jdoucich skrz me predni kolo. K memu prekvapeni zjistuju, ze cesty k opustenym barakum byvaji sem tam neudrzovane. Rano nas vita mlha s viditelnosti na par desitek metru a klasicke podzimni mrholeni. Neva, stejne se budeme cely den plahocit pomali ale jiste do kopce.

Na par stovek metru cesta i klesa, ale jinak porad vzhuru nahoru. Za kazdym vyjetym kopcem se objevi dalsi, novy, vyssi. Nenormalni vec, co proste v Evrope nemame. Za den davame 92km z toho 84 hore. Den konci a my si poslednich par kopecku musime nechat na rano. Pri prujezdu platidlama (maji tady myto jak v Italii ci Chorvatsku), po me startuje grupa fakt nasranych coklu a nuti me zvedat nohy az na riditka, svine. Stefan je par metru za mnou, me nechavaji byt a jdou po nem. Jedna stara, cerna, nasrana mrcha vyuziva prilezitosti a bere jeho lytko utokem. Nastesti jen skrabnuti a nastesti se trefili do Stefana, ktery je doma veterinar a je ockovany proti vsemu co kouse. Timto Ti diky kamo 🙂 Celkove jsou psiska tady vic a vic agresivni a budu muset neco vymyslet, driv nez budu vztekly. Kazdopadne… Psi utok videli i misti carabinieri, kteri se s nama davaji do reci co a jak, kam jedeme a kde budeme spat. Kam jedeme vime, nahoru, kde budeme spat, to klasicky nevime. Mala porada, hlaseni problemu velitelovi a oteviraji se nam dvere do policejni maringotky, kde si davaji kluci oraz behem sluzeb. Cpeme veci dovnitr, zkousime pohodlnost matraci a velitel stoji ve dverich s talirem plnym masa, ryze a kdovi ceho se slovy, bon apetito. Nepreju Stefanovi nic spatneho, ale vic takovych sikovnych kousnuti a zijeme si kralovsky. Teplota se pres noc v maringotce dostava na 2 stupne nad nulu, coz po vcerejsich 30ti pres den je celkem kosa. Ceka na nas ale porad par stovek vyskovych nahoru, takze ikdyz vyjizdime rano v rukavicich, cepicich, navlecich a vsem, tak to brzo leti dolu. V poledne jsme na poslednim hrbu 4510m.n.m. a hura lehce dolu na rovinku ve 4000m.n.m. Fakt to dole je plus minus rovina, takze se tempo zvysuje a ukrajujeme velky kus cesty ku LaPazu. Cesta je normalni dvouprouda dalnice s velkou krajnici, takze si tu lehkost pohybu bez obav i uzivame.
Jedeme porad rovne az se dostavame na kraj Altiplana a o pul kilometru niz se nam rozprostira neskutecny LaPaz. Mesto je rozhozene do vsech okolnich prudkych kopcu, az se z toho klizi zraky. Nechapeme, hledime dolu a pozvolna klesame do te betonovo-cihlove bolivijske oazy chaosu.

Tak a je tu par dni volna na regeneraci a hlavne na opravu kola. Planovat se stale nevyplaci a tak se deji zmeny. Hned prvni noc prozivam nejhorsi casy za poslednich nekolik desitek roku. V mem nitru se deje neco co jsem nemel tu cest zazit ani v Cine nebo Indii a to jsem si tehdy myslel ze hur byt nemuze. Bezesna noc, vic prosedena na porcelanu nez prolezena na karimatce. Rano mam hezci barvu nez muj krasny zeleny spacak a su vystaveny, doslova. Sbiram par sil a jdu dva kilaky do kancelare Fedexu, aby me tam rekli, ze balik s nahradnim dilem pro bika od Azubaku je sprajcly u celniku na letisti a ze maňana. Sunu se zpatky do cyklobaraku, kde mame utociste, po ceste do sebe cpu banany, papaju, cerne uhli a doufam… Vsechno nastesti tak nejak zabira, no zabira to az moc. Dalsi den mam opacny problem 😀 Dost uz ale o srani, ikdyz se o tom krasne pise. Dalsi den ve Fedexu, zase maňana. Moc me to nevadi, stejne nemam jeste dost sil vyjet. Zatim kutim s frantikama plany jak vytahneme zalomene srouby v ramu skladacky.

Balik dosel, pripravujeme operaci s velkym O, pulime skladacku na dve casti a vrtame skrz. Titerna a nervozni prace je uspesne za nama a skladacka se zase sklada a krasne drzi pohromade. Davam jeste novou kazetu, retez, nove pneu a luxusni nove sedlo vsech sedel. Po 7dmi tisicich km je to velky servis, ale doufam ze na nic nesahnu dalsich 12tis km az do CR. Po peti dnech vitezoslavne v plne parade a s nadsenim vyjizdim s LaPazu spolecne s dvojickou Madar+ Spanelka. Ikdyz je sobota, jedeme zkusit stesti, jestli ma imigracni otevreno. Tak nejak jsem ztratil pojem o case a mam 3 dny na vyjeti z Bolivie. Celnici, kteri by me prodlouzili pobyt spi, ale 3 dny bez pruseru staci, tak valime nahoru na Altiplano a bereme zapadni smer ku mestu Tiwanaku a zname ruiny Inku, Tiahuanaku. Samotne chramy maji nejlepsi dny uz davno za sebou, co je hned na uvitanou rozmlatili Španele s krizem v ruce. Ale i tak co zbylo je hodne zajimave a stoji to za zamysleni, jak vsechno tady fungovalo pultisicileti zpatky.

Na skok vjizdime do Peru, aby jsme se dalsi den vratili zpatky do Bolivie, konkretne do mesta Copacabana.

Prvni noc v Peru na nas pusobila celkem divne, divni lidi, divne vsechno. Dalo by se rict zlata Bolivie, kde nas vsichni pozdravili a nestarali se.

V Peru uz nejsu amigo, kamos co utraci velke prachy v chude Bolivii. Tady uz su gringo, ktery veze sebou velke prachy a stoji za zamysleni, jestli ho vytroubit ze silnice a vsechno slohnout, nebo pockat na dalsiho, co nevypada tak unavene a hladove. Nejcastejsi otazka je kolik stalo kolo. Radej je nechavam hadat a vetsinou se „trefi“ do castky 200 dolaru a jsou stastni ze to uhadli. Spravna castka 2 tisice dolaru by znamenala me okamzite rozlouceni se s kolem a vsim co mam. Bude to tady kazdopadne jeste zajimave. No nic, vyjizdime na skok z Peru zpet do Bolivie mrknout na mistni Copacabanu, kde maji krasny kopec s vyhledem na Titicacu a zitra se vratime do Peru, kde budu trcet nejspis az do kvetna.
Ceka na nas velka vec, velka zeme, velke kopce a naruc moc otevrena zatim neni. Snad ale mistni potomky indianu spolecne se skladackou presvedcime, ze fakt moc penez nemame, ale jinak jsme hodni, krasni, pratelsti a vystraseni daleko od domova 😀
Mejte se krasne, po oku me sledujte, bude sranda 😉