Ecuadore, ja se vratim!

Cili se ocitame dva dny od Ekvadorskych hranic. Od pana domaciho v Jaenu se jeste dozvidam potesujici zpravu, ze ma 60km v dalsi dedine kamarada cyklistu, ktery me urcite rad ubytuje. To se hodi, vyjizdim pozde a tak to akorat vyjde. Odpoledne vjizdim do dedinky a u prvniho obchudku potkavam cyklodvojku Spanel plus Kolumbijka. Vykecavame moudra do sveta celkem dlouho, az k nam dojizdi typek, z ktereho se klube Milton, jehoz me dohodil pan domaci z Jaenu. Takze vecer jasny. Davame veceri, pivko a jedeme po polni ceste kousek dal z mesta. Prijizdime na misto, kam bych max poslal sve nepritele a darebaky, kteri nekomu ublizili. Zabordeleny barak bez elektriny, vody, cehokoliv. Milton, pan domu, leje par kapek benalu do agregatu a za strasneho kravalu budiz svetlo. Uz jsem toho videl hodne a spal v ruznych podminkach, ale v tomto masakru vychovavat dva male kluky a nejak fungovat si uz fakt predstavit nedokazu. Hlavne ze ma karbonovou silnicku ukrytou pod dekama v jednom rohu. Svetlo pritahlo z lesa veskerou haveť, takze na sebe leju repelent, odkopavam stonozky a vyhanime pavouky. Na krasnou dlouhou noc se zaviram do stanu, vybijim cokoliv zive a tesim se na rano. A kalamita pokracuje, jelikoz to co zazivam rano uz nikdy videt nechci a bohuzel na to nikdy nezapomenu. Nebudu popisovat co to bylo, ale drzel ses odvazne, chlapske prase, uvazane za barakem…


Tak, na vsechno nejradeji zapomenout a mazat na hranice. Cesta prijemna je, uz se to lehce dzunglii, posledni velky kopec v Peru prejizdime s radosti a klesame krasne k rece do hranicniho mestecka. Policejni zakladna ma krasny dvorek i s vezenim, tak je jasne kde na noc koncim, ikdyz jsem nevinny.
Razitko, never again a pres most vstric novym zazitkum. Usmevavy policejni urednik me pekne vita at si uziju hlavne prvnich 80km v Ekvadoru. Vi proc to dela. V Peru byla krasna asfaltka az na caru. Prvnich 80km v Ekvadoru je hlina, sutr, blato a navic, neskutecne nehorazne az sproste prudky sklon kopcu. Prvnich 200m za zavorou jedu, pak uz 5km do kopce tlacim. Proste nemozne se ani rozjet. Tece ze me vsechno co protece skrz zaprasenou kuzi. Plavu ve vlastni stave, trpim, stenam, narikam. Pak hned prudko dolu. Brzdim plnou parou, protoze se rychlej nez 15ti kilometrovou rychlosti jet neda. Brzdy hori a mizi pred ocima. O 4km niz uz musim vyhodit zachranou patovou brzdu, jinak by me zastavil az pralesni porost. Dotahuju brzdy a hura nahoru. Po par minutach tlaceni me miji kraval a bagr. Ridic spousti radlici az na zem, at nalozim kolo a jdu za nim do kabiny, ze me hodi 3km nahoru. Nemuzu nesouhlasit a uz valime. Slimaci rychlosti, ale porad rychlej nez pecha.

Tak nejak se sunu az do odpoledne, kdy dojizdim do mestecka Zumba a dava se se mnou do reci ridic autobusu. Tak nejak stylem: Kam to tlacis cvoku, za hodku odjizdim, hodim te kam chces. Rikam ze fakt nepotrebuju, ale jak vidim zaprasenou cestu, napada me varianta asfaltu. Hod me na asfalt a bude to perfektni. Tak chvilku cekam, nakladame pekne bezpecne skladacku a jedeme 40km na asfaltku. Uz za tmy se ocitam uprostred dalsiho mesta a co vcil… Projizdim namesti a prilehle ulice. Nic moc variant. Navazuju kontakt se starsim senorem prodavajici kousky papiru u verejnych zachodku v mistnim parku pod kostelem. Nachazime krasny flek pro stan, mezi okrasnym kroviskem. Varim, kecame co a jak a vypadava z neho dotaz. Nechces radej prespat u me doma? Mame odrostenych 7 potomku, kteris nama uz nebydli a mista mame doma az az. Toz ne asi, radej budu v parku ne?? Samo ze ano, jen musim pockat az v 9 vecer zamkne svou kancelar.
Po noci v posteli jedu krasne vstric dalsim akcim. Stridave prsi, stridave jedu prudko nahoru a dolu, az za jednym mestem Valladolid se cesta zveda na krasnych 20km prudko do ctyr kilometrove vysky. Mrholi, prsi, nahore 3 stupne. Ekvadore, myslel jsem ze lezis v tropech a je tu horko. Takovym stylem krajim prvnich 200 ekvadorskych kilometru az do prvniho vetsiho mesta Loja.

Uz behem cesty je znat vliv velkeho bratra na severu a Amerika vladne Ekvadoru. Velke baraky, velke udrzovane zahrady, proste moderni zivot, ktery jsem uz dlouho nevidel. Nachvilku dobre videt, ale chatrce jsou chatrce. Nemam rad, kdyz jsou mistni lide bohatsi nez ja 🙂 Coz je skoro vsude na svete, ale v Bolivii a Peru jsem se necitil tak moc v pasti. Tady uz prepocitavam dolary a platim stejne castky, jako bych byl doma. No nic, startuju usporny rezim na par tydnu nez dojedu do Kolumbie. Tam zas bude jedno kolik co stoji. Tak ci tak to bude levne. Dalsim cilem se nabizi kolonialni mesto Cuenca. Porad se drzim v kopcich a ty jsou i na velke a siroke panamerikane prudke, dlouhe, zakerne. Posledni sedlo pred Cuencou se zveda od reky 900m.n.m. do 4000m.n.m. Je me spatne jak vidim to nad sebou. Je to odrikani a vubec nejde o nohy. Tady vas nahoru dokope uz jenom vase hlava. A diky tomu jak porad premyslim nad minulosti a vymyslim budoucnost, dve zbytecne veci, tak se neslape tak lehce jak by melo. Az uz je zase fakt zima a kyslik chybi, myslenky se soustredi jen na soucasny moment a drzi system pohromade. Hlavne prezit. Nahore potkavam francouzskou dvojicku, opet vykladame na krajnici vic nez hodinu. Ja me moudra, oni sve. Davaji adresu rodiny v Cuence, kteri me urco ubytuji. Za dve hodky z kopce uz busim na vrata a za dalsich par minut na me pada tepla voda ze sprchy a na stole se kouri z vecere.

Co vic si prat po dvou hodinach downhillu v totalni prutrzi a lijaku. Tak nejak me tech kopcu uz stacilo, cumim do mapy a spekuluju jak odrbat Andy 🙂 Vidim reku, vidim kaňon, vidim proud ktery tece mym smerem do dzungle o 2 kilometry niz. Vyhra. Rano mizim smer kaňon a tesim se na krasny den. Ten je, vsechno sedi podle mapy, lehce pod mrakem, mavam poldum do kamery, ale to co predvadi cesta se prestava libit. Plan krachuje, vsechno spatne a po 40ti kilometrech stoupam 20km nahoru, pak 10 dolu. Dalsi den 20km brutalne prudkych nahoru az do trech a pul kilaku a prudko dolu. Nechapu co se to deje a proc. Cesta je strasne prudka v obouch smerech. V jedne casti jsou prorazene svodidla a dole lezi neco jako nase Tatrovka. Cpu se 3km/h do posledniho kopce v kaňonu, uplne vystaveny, uplne na dne ikdyz nahore. Pak uz teda konecne dlouhy sjezd dolu do dzungle a prvniho mesta po 160km skrz kaňon. Na namku sidlo hasicu, v Ekvadoru velmi oblibene ubytovani cyklistu a se zacinajicim tropickym destem uleham ve 30ti stupnich na karimatku. Spacak smotany pod hlavou a ikdyz po studene sprse, tece ze opet vsechno co muze 🙂 Nad ranem se ochladilo na 22 stupnu, tak se aspon chvilku dobre spalo.

Taak a par dni v dzungli pred sebou. Krasna to zmena. Vysoka vlhkost, horko, silene zvuky z lesa, zajimave zdechliny obyvatel pralesa na silnici a male vesnicky ukryte ve stinu palem a bananovniku. Davam krasny, 140km dlouhy den a dojizdim do mesta Puyo. Netusim kde prespat, ale to by nebyl Ekvador, aby se neco pekneho neprihodilo. Dojizdi me amigo na silnicce, chvilku vykladame co a jak a nadhazuju dotaz kde kempovat. Odpoved co tak u me doma v obyvaku, me plne vyhovuje 😀 Uz pres noc vali jako z konvice. Rano bezezmeny prutrz pokracuje a amigo rika kliid, v poledne finito a muzes valit. V poledne prd finito, furt vali ikdyz pravda, lehce min. Jeste se nechavam premlouvat na obed, pak se pan domaci haze do dresu, synatora taky fesakuje do barev tymu a ze me jedou doprovodit. Supr, nemusim se starat o smer. Jedeme 20km destem, zastavujeme u jednoho obchudku a ja mizim neco pokoupit na vecer. Kdyz platim, venku rana jako z dela a ja mam hned spatny pocit. S polozavrenyma ocima a strachem na tvari jdu ven. Samo ze skladacka lezi na lopatkach a v zadnim plasti 10cm dira. Plaste na rafcich uz od zacatku moc nesedi a prodiraji se na stranach. Tusil jsem, ze tato situace nekdy nastane a doufal, ze to nebude z kopce. A jelikoz uz mame se skladackou mezi sebou urcity vztah, vybrala si pro vybuch nejlepsi okamzik. Utiram propocene celo, davam nahradni plast, loucim se s kamosema a za krasneho tropickeho lijaku mizim dal na sever.

Cely den klesam k jedne velke rece, tekouci z hor na vychod do Amazonky. Nadmorska vyska na moste 300m.n.m. se me libi a desi zaroven. Hlavni mesto Quito, 150km daleko se rozprostira ve vysce 2900m. Ale tak aspon vim co me ceka. A opet zrada. Vim uplne prd co me ceka. To co me ceka je stokrat horsi a jesteze jsem o tom nevedel. Sedlo 4100m.n.m. 50km pred hlavnim mestem. Hrozne, nekonecne stoupani za pritomnosti deste a jizdy v mraku. Nahore dotahuju brzdy tak, az se skoro nemuzu rozjet jak desky drhnou o disk. Fakt, ze na 20km musim klesnout o 2 kilaky me nechava klidnym a brzdy se brzy opotrebuji. Dokonce po 15ti km zkousim zastavit a uz tak tak funguji. Dotahuju dalsi kousek vybrzdenych desticek a valim dal az do mesta Tambuco, kde se nachazi oblibeny dum pro cyklisty a zazemi v pritomnosti krasnych lidi, dalkovych cyklistu, kteri pisou pribehy tim, ze jen tak ziji svuj sen. 

Kdyz si to ted tak zpetne ctu, abych vam nepsal uplne kraviny, protoze jsou 2 hodiny rano, tak ta cela ekvadorska odysea vypada strasne utrapene, plna hodin odrikani, skaredeho pocasi a jedovatych priser. Ano, toto je presne nadherny Ekvador, mala zeme na rovniku, kde zazijete v jeden den jaro, leto, podzim, zimu. Protlacite svuj slapaci nesmysl od tropu az po zasnezene vrsky hor, ze kterych uvidite doutnajici vulkany a kdyby jste se nahodou zacali nudit, zemetreseni vam krasne zvedne adrenalin jako me, prave ted. Toz neni to krasna zeme? Je! A diky sve rozmanitosti a perfektnim lidem se dostava do cela jihoamericke tour. Jeste tri dny si to tady budu uzivat, nez se dostanu na hranice pro me posledni zeme v Jizni Americe. Kolumbie s otevrenym narucim uz na me ceka a jestli bude jen z poloviny takova jak vsichni rikaji, mam pred sebou neco hodne pekneho. Tak uvidime a tak nejak uz se nemuzu dockat. Vamooos a cagoos 😉

Tour de Peru, druha cast

Takze Peru cislo dva. No moc veci se obecne nezmenilo, ale tech par detailu co bylo jinych nez v prvni, jizni casti, potesilo velice. Peru je fakt velky kus zeme a pravdou je, kdyby tady bylo vsechno a porad krasne a dokonale, tak jak jsem si to predstavoval, vuci ostatnim zemim by to bylo trosku nefer. Cili se tady konala klasika, tak jako v ostatnich velkych zemich. Ne jako u nas, kde je krasne vsechno a vsude 😀 Aby se clovek dostal z neceho pekneho a zajimaveho do dalsi podobne oblasti, na kole to proste trva. A tady diky tem obr kopcum to trva jednou tolik a boli zrovna tak. Tisic kilometru jsem se plahocil pres kopce, kde byly porad jen a neustale dedinky a policka az do vysky 4tis. metru, kde lidi zastavila zima a fakt, ze tam nic neroste. Jinak by orali a sazeli az do aleluja. No a pak se dostanete do Huarazu, nevite velice co cekat a jen podle mapy tusite nejaky narodni park a hory. Pak jednou zvednete oci od mapy a riditek a to co je nad vama, ikdyz v mraku, vam vyrazi dech. Pohori Cordilera Blanca s nejvyssi horou Peru Huascaran me absolutne rozsekalo. Proste bozi. Ikdyz pocasi bylo nic moc, tak i tech par minut za den kdy dva stity Huascaranu vylezli z kourove opony, stacilo na nakopani zadku. Smekam klobouk dolu, moc hezcich hor jsem po svete nevidel.

A dostavame se k doporuceni od jednoho chlapka z USA, ktery v LaPazu povidal: Je to sice zajizdka, ale vyjed si na Ruta Olympica. Ted jsem byl 30km od odbocky na doporucovanou cestu, zasnezene hory nad sebou a ikdyz bych mel pohnout, tak odbocuju. Z 2000m.n.m. cesta „krasne, prijemne a hladce“ stoupa do 4800m. Na 40ti kilometrech tezky pocin ale jedu, tlacim, mrham casem. Hory samozrejme v mraku, ale hrnu. Dostavam se az na upati posledniho stoupani, serpentiny dlouhe 18km. Dve hodiny do tmy, zacina mrholit, pak uz prsi a s rostouci vyskou zacina byt tak trochu zima. Ctyri a pul kilaku vysoko, vystaveny jak veverka, mokry jak zaba balim mezi keri u cesty. Kuchtim klasiku tunaka s ryzi a za bubnovani kapek lomim. V 1 rano me probouzi ostre svetlo, klasicky sebou ulekem skubu co to sakra je a ze snu me probouzi obloha plna hvezd s dominantnim uplnkem. A co vic, zasnezeni sestikilometrovy velikani primo nade mnou. Neskutecna vec a zazitek. Ikdyz je kolem nuly, lezu ze spacaku, stavim stativ, nastavuju dlouhou zaverku a nechavam techniku ukazt co umi. A umi skvele. Foto mam ale jen ve fotaku, tak az se dostanu ke kompjuteru tak vam ukazu. A rano jako by se v noci nic nezmenilo, bubnovani kapek do stanu, vsechno balim a padam 40km stejnou cestou dolu. Dostavam se na hlavni cestu a letim do znameho a obavaneho, Kachniho kaňonu.

Letim doslova, jelikoz dnes to je jen z kopce smerem k Pacifiku. Kaňonem vede uzka silnicka, protinajici tunelama jeste uzsi soutezky a skalni steny. Aut jezdi celkem malo, ale potkat v tunelu, kde nevidite na konec, auto s silenym Peruancem za volantem, je taky dobry zazitek. Navic je cesta pul na pul asfalt a sotolina, takze kdyz projede auto tunelem, necha za sebou rozvireny prach, ktery s absolutni tmou tlaci muj adrenalin az na max. Taky ja na max jedu, protoze je hodina do tmy, cesta se totalne zhorsila na sutry a pisek, skladacka skripe a uprostred kaňonu moc sanci na stan neni. Situace, ktera presne koresponduje s mym stopovacim planem. Musim trosku zrychlit abych byl v klidu, ale nechci projet dlouhe vzdalenosti busem. Ted to mam 30km do mesta, kam bych se plahocil po sutrech 3 hodiny. Takze stop. Chvilku to sice trva, ale do pulhodky zastavuje nakladak plny avokada, mandarinek a dalsiho ovoce. Par lidi se na korbe uz veze, hazeme skladacku na pytle a valime. Davam rec s tetama a strycama, kterym stejne nic nerozumim, jelikoz ridi Peruanec rychlosti blesku a vsichni drkotame zubama. Valime kaňonem, my na korbe skaceme az po strop tunelu, ale tetky jsou v klidu, tak zkousim byt taky. Teda az do jedne zatacky, kdy jedeme fakt rychle, nalevo skala, napravo propast a dole reka. Cele auto se naklani az koncim v naruci jedne Peruanky v nejlepsich letech, vsichni krici, pisti a myslim, ze ridic ani neduta a jen doufa. Fakt hnus. No ale tak zijeme a jedeme. Uz chcu na pevnou zem. Dojizdime do dediny, na korbe se zacinaji vsichni schovavat, ukryvat pod pytle a jenom ja cumim ven. Stryc me tlaci dolu se slovy Policijaa Policijaa 🙂 Tak se krcim, chvilka napeti jak kdyby jsme prevazeli kokain a jedeme kousek dal, kde me nechvaji svemu osudu. Poldove musi byt snad uplne pitomi. Na korbe ma lidi nalozene kazde druhe auto. No nic, kdyz uz tu maji policejni ustrednu, jdu nadhodit dotaz, jestli se da zakempovat hned vedle v bezpeci. A to je dobra vec tady na policajtech, samozrejme ze da. Behem jednoho dne jsem se na kole posunul o 150km plus 30 autem a klesl o 3600 vyskovych metru. Teplota stoupala jak vyska klesala, citim morsky vzduch od Pacifiku a usinam s 29 stupni ve stanu. Hruza des. Rano fofrem balim, tezky den pred sebou a rad bych zachytil jeste vlazny ranni vanek. Odbocuju hned do druheho kanonu a proti proudu reky tlacim lehkym stoupanim skladacku skrz. Na vyber mame tu delsi, o to lehci, nebo kratsi s brutalnim stoupanim na poslednich 25km. Jedu kratsi, posledni kopec nemuze byt zas az tak …. Joo ty vole, me plany prekvapive selhaly a zazivam utrpeni 🙂 Driv nez jsem se ale do toho kopce vubec dostal, nici me mega vedro dole v kanonu a dochazi voda. No nic, nevyschnu tady pro nic za nic. Zastavuju auto, kamo nemas vodu? Ja su tak trochu v haji. Jasne gringo, no problemo a priste jed na motorce blazne. Rikam provedu, dobry napad, dolevam flasku a oba mizime svym smerem. Tak a hura nahoru, lehce popoledni, serpentiny se zaryvaji do steny kanonu a miri vzhuru. Po 15ti kilometrech dedinka a sklon se mirni. Vysmivam se silnicarum, jestli neumi neco tezsiho a zaroven jim dekuju za ty serpentiny. Diky nim to slo lehce. Takze si tak pokracuju, po 5ti kilometrech vjizdim do eukaliptoveho lesa a cesta co vidim nemuze byt pravda. Rozbity asfalt a strecha vzhuru. Marne hledam lehci prevody, marne drzim skladacku v poslusnem stavu, klickuju ze strany na stranu a uznavam porazku, nema cenu. Zapinam tlacici mode a dvoukilometrovou rychlosti se sunu do mesta Pallasca, pouhych 5km nade mnou. Nevim jak vyuzit dve hodiny casu lepsim zpusobem. Ale tak jsem na dovolene, cas je irelevantni a tma se k nam blizi malou rychlosti. Doslova dotlacim to vsechno co me v zivote zbylo na namesti Pallasky, kde se hned chteji vsichni s divnym gringem kamosit a pokecat. Cesky rikam dejte mne pokoj, spanelsky hraju nejvetsiho kamose, ktery je rad za pokec. Kupuju neco malo a lezu do hostelu.

Rano klasicky padak primo dolu k rece, od ktere jsem se splhal do mesta cele vcerejsi odpoledne. Proste Peru a jeho cesty. V klesani potkavam dvojicku z Italie, profiky kterym se klanim, jelikoz si krizuji svet uz sestym rokem. Vymenujeme rady, ja rikam at pozdravuji Ushuaiu, oni rikaji at pozdravuju Aljasku a ze se pristi rok potkame v Dolomitech. Proc ne!:-) Dojizdim k rece, uzivam si 20 metru dlouhou rovinku pres most na druhou stranu a hura nahoru. Deset kilaku za mnou, dojizdim do dedinky kde mistni poter ze skoly ma nejakou prehlidku. Decka pochoduji v rytmu bubnu a trubek jak hradni straz. To by nase decka nikdo nedonutil delat a me tehdy taky ne. Cukaji me koutky jak se mladochum smeju, protoze vidim jak uvnitr trpi, ale asi jiny zpusob jak je udrzet od koksu a chlastu ucitele nenasli. Proste disciplina ala Severni Korea. Kupuju nejakou energy a pokracuju dal. Asfalt mizi na dobrych 80km, ale to me ve stoupani moc nevadi a z kopce to moc nebude. Tak nejak se houpu pres kopce cele dva dny. Dostavam se zas celkem vysoko a konec kopce pritahuju vsim co muzu. Ten se ale nekona, koncim za barakem ve 4400 metrech. Mrholi, lezu do stanu a hledam v mape, kde asi muze byt konec stoupani. Po nejake dobe jeste lezu ven, zamknout kolo a pripravit sebe na klidnou noc, bez zbytecnych interupci. Jenze nejak blbe obouvam botu, ztracim rovnovahu a drzejice spinavy esus plny naprsene vody padam zpatky na stan, lamu jednu z podpurnych tyci a leju veskery bordel do spacaku. Prekerni, zakerna a usmevna situace v uprsenych ctyrapul tisicich nad morem. Too nechces! Nejakou dobu si krasne a profesionalne nadavam, co to su za „nestastneho nesiku“ (ano, presne tak nejak vybiram slova), pak ale nezbyva nic nez se tomu od srdce zasmat. Improvizuju uprostred noci jak s opravou tycky, tak susenim spacaku a radej vsechno zaspavam. Kopec nakonec atakoval hranici 4700, coz od jeho spodni casi v 1800 bylo krasne prirodni dilo. Podobnym stylem a pres nekolik krupobyti doklickovavam do pekneho mesta Huamachuco. Od Italu mam adresu na jednoho chlapka co ubytovava cyklisty bez poplatku. To zni jako plan a uz mu busim na dvere. Otevira Mako s usmevem od ucha k uchu, zdarec amigo, cago kamo, jednu noc prespat ja muzu, ty smet, ja vzit kolo dovnitr, toto tvuj pokoj, ty dojit na veceri k nam v 7, ja byt moc potesen, muchas gracias. Toz asi tak nejak 🙂 Jednoduche a proste.

Dalsi mesto Cajamarca vcelku klidnym uzemim je vzdalene dva dlouhe dny, tak jedu jelikoz stejne neni nic specialniho k videni. No a za Cajamarcou je neco nevidaneho. Jeden z prednich ceskych cyklocestovatelu Zbyňa to krasne nazval trychtyrem a ono to tak dopravdy je. Silnice klesa z 3100 k rece tekouci ve vysce 700m aby se pak na dalsich 40ti kilometrech vyskrabala zpet do 3600. To je neco co neni za den skoro jetelne a taky to tak vypada.

Mega kopec, mega prevyseni, hruza casu ale pozor, je to predposledni z vetsich kopcu co me stoji v ceste v Peru. Posledni je na samotnych hranicich s Ekvadorem a to uz je jenom Hasta la Vista Peru a tve kopce. Dole u reky samozrejme teplota roste a to primo extreme, na riditkach tachometr lupe 51 stupnu a ja taju. Neco ve meste nakupuju, ptam se na vodu a nikdo nedava, ani poldove. Gringo kup si. Zasadne vodu nekupuju, ale nikdo nechce dat. Az na jednu seňoru v obchudku, kyve ze jo a taky kyve ze jo na muj dotaz jestli je pitna. Super, tady mas flasku teta. S tim co se vraci bych mohl zalet tak mistni kaktusy a aj ty by se otrepaly v trnech. Hneda brecka s plavajicima pidi housenkama. Co to k…a je povidam. Seňora blbe cumi, zepry to pijou. Neverim, blbne gringovi hlavu. Vylevam do kanalu kam to patri a potupne jdu do druheho obchodu koupit 2 litry za 40 kacek. Hruza. No ale tak poprve a snad naposled. Prehazuju na nejlehci a stabilnim, dlouhym, nudnym stylem jak telegrafni draty u cesty krajim jeden metr za druhym. Teplota klesa, dotankovavam vodu tekouci ze skaly, cista a vonava a stale vzhuru. Kemp 3400 vysoko a leharko. Uz pres noc bylo krasne jasno a rano neni o nic hur. Navic vsechny mraky dole v udoli, takze se na par desitek minut nez do nich pri pristani vjedu, stavam pilotem. Dole se chytam jedne reky tekouci do dalsi a ta do dalsi, po proudu nekam do Amazonky. Dokonce se tento okres v Peru jmenuje Amazonas. Pritomnost blizke dzungle a tropu je znat. Horko, vlko, lidi se bahni v ryzovych polich a vsude palmy, banany a ruzna havet. Leju do sebe par kokosu a frcim do posledniho mesta, co me v Peru stoji v ceste. Mesto Jaen a opet casa de cyclistas, neboli domov pro cyklisty me vita s otevrenou naruci. Toto me a nejenom me, nas vsechny cestovanim zblble fakt bavi. Mistni lide s kladnym vztahem k cykloturistice, co maji nejaky ten pokoj, nebo prostor na odpocinek pro zbloudile, spinave, opustene ale stastne to duse 🙂


Takze jsme trosku slavili 10 000km prakticky pouze s jednim problemem a zaskobrtnutim kola, coz si myslim ze na to co mame za sebou je na mestaka krasny vykon. No a mame plan jak bude nase skladackova mise pokracovat a zastavime se az do roka a do dne od startu na zacatku prosince tam, kde to vsechno zacalo (doma v garazi) 🙂 . Z cesty Jizni Amerikou se stava cesta kolem Pacifiku a muzete se tesit na zajimave veci 😉 Pak uz fakt zacnu makat asi 😀 😀