Kdyz jsem se 3 tydny zpatky valel se studenym pivkem na plazi u Pacifiku, uz tehdy jsem tusil, ze me brzo ceka presne pravy opak a chysta se na me neco nepekneho. Jakou ja jsem mel tehdy pravdu 🙂
Tak poporade, jak vznikla, jaka byla a jak dopadla tisic kilometru dlouha zajizdka, ktera puvodne ani nebyla v planu. Jedna z mych, pro me spatnych vlastnosti je, ze kyvnu na jakoukoliv kravinu, ikdyz uz dopredu vim, ze to kravina je…tak vznikl napad prejed Andy tam a zpet, kdy me jeden z mala Cechu co jsem potkal nadhodil, at zajedu na Paso San Francisco mezi Chile a Argentinou. Tak jo, vypada to zajimave a 300km do kopce se nepodari jet jen tak vsude.
Ze Santiaga vyjizdim o pulnoci autobusem smer Copiapo, 800km na sever.
Dopoledne, rozbity tak jak clovek po noci v buse byva, nakupuju zasoby na 5 dni, tankuju 9 litru vody a mazu na uzemi nikoho. Cesta mirne stoupa a slibovana sotolina se zatim nevyskytuje.
Po 70 kilometrech parkuju na noc u domu prvnich a na 2 dny poslednich lidi na ceste ve vysce 1600m. Cesta se zacina konecne zvedat a i sotolina uz klouze pod ubyvajicim vzorkem pneumatik. Dalsi den, dalsich 80km a vyska 3800m. Uz tak trosku me plice volaji do dali nedostatek O², ale diky pomalemu stoupani to neni zas tak hrozne. Vzduch okolo smrdi vic sirou nez kyslikem a kazdy kopec ma jinou mineralni barvu. Dobre se na to diva, hur se to dycha a kolem toho jezdi na nalozenem kole. Treti den se dostavam pres mensi sedlo 4300m a lehce klesam k chilske hranici, kde dotankovavam vodu a zase se bavim s lidma. Par kilometru za, me zastavuje skupinka Argentincu jedoucich do Chile. A jelikoz se do Chile nesmi dovazet nic od masa, pres zeleninu, ovoce az po proste vsechno cerstve a nebalene, dostavam krasnou veceri v podobe rizku a vseho co k nemu patri.
Kempuju hned u cesty, 30km daleko od kohokoliv, vyska 4400m a teplota klesa. Nemuzu spat, hlava bez kysliku blbne, kdyz uz spim tak sny jsou divoke a zacina byt trosku fakt kosa. Hned od rana fuci studeny vitr, ve stanu mam -4 stupne, vsechno vcetne vody zmrzle a zacina krasny posledni den vzhuru nahoru. Zatim si to valim po novem asfaltu, ktery 45km pred sedlem konci a jedu po necem uplne nejhorsim od sameho zacatku. Kola se bori a kdyz se nebori tak skacu po rolete, az me fakt uz zacina bolet prdel. Je to hnus. Posledni kilaky, kdy si clovek ma uzivat dobre vykonane prace jsou misto toho naproste peklo. Navic nad 4500m uz hlava boli, ozivaji me pred ocima sutry, ktere skacou pod kola, no proste klasicky vyskovy krizovy stav. Dostavam hodne pres drzku a delam pauzu kazdych 100 ujetych metru. Ted uz nic nepomuze, jen se dotlacit nahoru a sesmazit co nejrychlej kousek niz.
Dojizdim az na argentinskou hranici, kde je i maly hotel, ci co to bylo a stavim stan v zavetri hned vedle. Amigo po me chce jeste nejake prachy, ale ja ho slusne posilam do pryc, ze zadne nemam a kdyz vidi, jak se semtam zatrepu unavou, nechava me byt.
Argentinske razitko do pasu a hura dolu. Obrovsky slibovany sjezd se ale nekona.
Potrebuju klesnout o 2000 metru a mam na to pres sto kilometru do dalky. Cili prd prd odpocinek. Okolni krajina je ale jeste hezci nez na druhe strane, a tak je prostor i na kochani. Potkavam i par lidi na kole, sunouci se opacnym smerem. Vymenujeme rady, ja su rad, ze to mam za sebou a motivuju ty nestastniky, co se tlaci nahoru.
Dalsi den dojizdim do udoli a beru prvni kemp utokem. Tekouci voda kolik je libo, dycham husto husty vzduch, bavim se se spolubydlicima v kempu, toz proste pecka. A taky dostavam radu, ano, dalsi radu a napad, o kterem od zacatku vim ze je blbost a stejne do toho jdu. Svycarska skupinka lidi v Land Roverech me nasmerovava na zkratku pres mensi pohori. Chtel jsem jet 150km naokolo, ale jejich presvedcovaci schopnosti byly silnejsi. Ani poznamka, ze to v terenich autech nedali, protoze chybel kus cesty me uz neodrazuje a vyrazim vstric dablu. Po par kilometrech brodim prvni potok a tusim, ze jsem se stal obeti kriminalniho svycarskeho cinu.
No nic, kdyz uz mam prvni potok za sebou tak neni cesty zpet. Dalsi a dalsi brody uz ani nevnimam, mam to 50km pres sedlo na druhou stranu, tak si rikam, ze to proste nejak pujde. Jakmile zacina cesta stoupat, stava se ze me chodici, tlacici hromadka nestesti. Sutry, pisek, diry, trny a mega horko. Dostavam se nahoru a pomali se sunu udolim na druhou stranu. Nikde nikdo, kempuju hned u me nezapomenutelne kozi stezky. Nechapu, ze jsem jeste nemel defekt z toho bordelu, co jsem prejel a abych to pochopil a moc nad tim nepremyslel, rano beru nejaky trn prednim kolem a uz vybaluju novou dusi.
Dostavam se na mou oblibenou Ruta 40 protinajici celou Argentinu z jihu na sever a upaluju po asfaltu co nejdal od te trnite slamastiky.
Nekolik desitek kilometru mam ted klid, nez se dostanu do mestecka Cafayate, kde se cesta opet zmeni v prach uz naporad.
Zacinaji se objevovat vinice, mirne kopecky obehnane velkyma horama, vypada to tady zase jak doma.
Toz aj bych pokostoval neco, ale opet tady mame ceduli fin pavimento (konec asfaltu) a pred sebou 260km sotolina pres nejvyssi sedlo v Argentine, Abra el Acay. Trosku z tech 5ti km vysky mam obavy, San Francisco me vyskolilo krasne a tady silnicari zamachrovali jeste o 300 vys. Cesta je ale napohodku prvnich 150km. Letim udolim, kolem usedlosti o kterych znacne pochybuju jestli tady, uprostred niceho bylo fakt chytre postavit rodinny domek. Jedine co se shoduje s datumem v hodinkach a 21 stoletim je solarni panel na hlinene strese. Jinak sto let zpatky je malo.
A mozna i diky tomu nam sly ceny rapidne dolu. Konecne se citim jako Nemec v Patagonii. Skoda jen ze mam pred sebou jen dve mestecka s minimem moznosti utraceni, ale i to malo si uzivam v podobne litr pivka za 30kc, noc v kempu 50kc.
Mestecka skoncily, pokracuji uz jen hlinene usedlosti u reky v udoli a cesta se za mesteckem La Poma zacina zvedat. A nejenom zvedat, reka co vede v udoli ted vede nekolikrat pres cestu. Takze zase hned od rana hura do vody a mokre nohy cely den. Do toho jemne mrholi, je 8 stupnu a kdyz uz zacnu zahrivat mokre ponozky, objevi se dalsi brod na osvezeni. Tak ci tak muj cil je vysoko nahore a cokoliv co me rozhazuje tady dole, je malickost. Co se nastesti nekona jsou bourky, ktere tady predvadi kazdodenni predstaveni, ale dnes je zima a prsi. Takze neni duvod se bourit.
Jedu cely den az do 5 odpoledne, vidim pred sebou prudke serpentiny a nohy melou z poslednich sil. Vyska 4500 staci na prijemne spani a finisuju hned u cesty. Vecer se kolem me prohani dva motorkari z Anglie a uz za bourkoveho hrmeni se riti nahoru. Ja zatim varim a do peti minut mame promocene Anglany zpatky v mem zakladnim tabore se slovy: nahore prsi a je bourka. Ma usmevna odpoved nee fakt?, je jim jasna. Kecame, rozebirame komu patri Falklandy, resime naprosto nedulezite veci a ja su rad, ze s nekym chvilku mluvim. Bourka je pryc a motorkari na odjezdu. Jeste menime komtakty, na vizitce zase nejaky reditel spolecnosti, jak uz to tady byva a jsme si vsichni na ceste rovni. Jeste dostavam k veceri kus masa z lamy, at si ugriluju na varici. Toz nejlepsi …
Tri hodiny me trva ujet 6km, prekonat 450 vyskovych metru a rozdychat se na vrcholu. Nebylo to prekvapive zas takova hruza jak ten prvni kopec. Aklimatizace funguje na vybornou. Myslel jsem ze po poradne praci si zaslouzim poradnou odmenu, cestu z kopce hladkou jako kren, ale ani hovno. Fakt hruza, roleta, rozbite uplne vsechno vcetne krajnice. Su rozsekany vic jak kdybych jel nahoru. A dole v udoli je to snad jeste horsi. Ke vsemu hlavni cesta, na kterou jsem se mel napojit je k memu zdeseni taky sotolinova s jednim kamionem za druhym. Dojizdim do mestecka San Antonio des Cobres a hledam odpocinek.
Hostely sice levne, ale ja do postele nelezu. Kempovat nedovoluji. Az u jednoho je pekny placek a pani i dovoluje prespat noc ve stanu a navic gratis. Vyuzivam wifinu, nakupuju neco malo na dalsi tri dny az je vecer a dojizdi majitelka hostelu, ktera vsechno kempovani zakazuje. Hodna pani se omlouva a aspon me radi, ze na namesti za kostelem je mozne kempovat. Jedu tam a jaks taks se to da. Potkavam dvojicku z Rakouska, bavime se co za hnusne mesto to je a ptaji se kde dnes spim. Ani kdybych chtel spat v necem normalnim, tak uz nemam argentinskou menu a bankomat na me kricel no dinero amigo. Takze neni na vyber. No a jak to sousedi z jihu zjistili, cpou me do ruky 200 pesos at jdu s nema do hostelu. Strasne si toho vazim, cumim na ne, ale fakt s diky odmitam, ze to zmaknu tady venku. Kazdopadne cestovani otevira dvere k neskutecnym pribehum a situacim.
Tak a jelikoz mam Argentiny uz az po riditka, chcu pryc a to nejrychlej. Cili vybiram nejkratsi cestu, kopu do vrtule a letim na zapad. A jsme zase u toho planovani, ktere je naprosto zbytecne tady. Cesta, ikdyz hlavni, tak rozsekana a abych jel jeste pomaleji, sup sedlo 4700m do cesty. Projizdejicim kamionum timto dekuju za ubrani 10ti let zivota a rozvireni tun prachu. K tomu se ze zadni casti masiny ozyva skaredy zvuk. Kontroluju co se da a memu zraku neunika sirici se prasklina na nosici. Opravuju izolepou, potrebuju asfalt a to fofrem. Ten je 60km na sever a vede k nemu silnice druhe argentinske tridy. Cili vyhrnuty pruh hliny a sutru, sem tam mizici v solne plani. Ale jedu, chcu asfalt, chcu klidek a tech 60km za to stoji. Aaa nestalo. Jedu prostredkem salaru, cesta absolutni hruza des a kdyby se skladacka sprajcla, byl bych v neskutecne prdeli. Cely den neprojelo ani jedno auto. Abych tu jizdu nemel tak monotoni po rolete 8km/h stale rovne, mam novy zazitek. Nekolik desitek metru pred sebou vidim lamu. Normalni, bezna vec. Normalni taky byva, ze se lamy lidi boji a kolikrat jsem je nestacil ani vyfotit. Nee tato mrcha. Hrabe kopytama a misto toho aby prchala pryc, riti se primo na me. Je pozde odpoledne, su vystaveny, nevim jestli se me to nezda nebo do me fakt za par sekund naleti hromada vlny. Skacu z kola, davam skladacku pred sebe (ano, schoval jsem se za zenskou) a hlava lamy konci 20cm od te moji. Nechapu co se to deje. Lama obiha kolem dokola, ja porad skladacku pred sebou a pomali nabijim. Beru sutry z cesty, protoze to fakt neni normalni a palim. Funguje to, pomali se sune pryc. Srdce mne mlati v krku, cekal jsem tady cokoliv ale takovy atak fakt ne. Slunce je fuc, a tak starou zriceninu baraku prejmenovavam docasne na Muj Hotel.
Mam to 30km na asfaltku vedouci do Chile a doufam, ze vsechny me problemy budou vyreseny. Normalne asi jo, ne tady v Argentine. Protivetr a sunu se stejne rychle jak po sotoline. Aspon me ale neboli tak prdel. Dostavam dalsi razitka na zaplneni dalsich stranek pasu a naporad se loucim s tou obrovskou zemi zacinajici na A. Premyslim jake to tady bylo a vidim za sebou jen neskutecne velkou drinu, neskutecne ohromne dalky a neskutecne krasnou prirodu a perfektni lidi.
Naposledy v Chile, chybi me 130km skrz Altiplano do San Pedra de Atacama. Cesta zepry vede z kopce, cemuz neverim od lidi jedoucich v autech a delam dobre. Prvni sedlo se skrabe do 4820m hned po ranu. Tisic vyskovych metru na 10ti kilometrech je boj. A ne posledni. O hodinu pozdej, trosku mensi sedlo ale zas 10km nahoru. Do tretice uz su polomrtvy a jako uplna zdechlina dojizdim do San Pedra, kde beru prvni kemp a na dalsi dva dny se nehnu z mista.
Takze takova byla ctrnactidenni zajizdka pres Andy do Argentiny a zase zpatky. Jestli nekdo z vas ma 2 tydny cas, nema se rad, chce si nechat nakopat prdel a mrknout jak vypada jeho dno, o jedne ceste bych vedel. Nezapomenutelny zazitek k nezaplaceni.
A jsme v pulce jihoamericke casti cesty. Pet tisic kilaku a ani to nebolelo 😀 Bolivie, bud hodna!! 😉
[author] [author_image timthumb=’on‘]http://www.skladackovy-extrem.cz/wp-content/uploads/2015/11/DSC_0035.png[/author_image] [author_info]Od poslední cyklocesty z New Yorku do San Francisca uběhlo dlouhých 6 let, během kterých jsme prožívali život hlavně podle stereotypů a starostí všedního života. Samozřejmě jsme si rychle zvykli na klidné prožití dnů, kdy bylo všeho kolem nás dostatek a na delší, až 14ti denní dovolenou jsme se dostali maximálně jednou za rok. Z takové situace mohlo vzniknout jen jediné východisko a začala se v hlavě rodit nová myšlenka. Myšlenka, která mě stále táhne dopředu prožít život ještě trochu jinak.[/author_info] [/author]
