Severni Bolivie a oprava pruseru

Zustal jsem sam v hlavnim meste Bolivie Sucre a zase si to tak nejak zacal uzivat po svem. Trosku me to desi, ze je me lip samotnemu, nez ve spolecnosti dalsich lidi, ale tak delam to co me bavi a co me vadi nedelam. Proc to tak je neresim a jedu si to svoje. Vyjizdim z mesta skrz ruzne ctvrte a po 10ti kilometrech uz kopiruju kopce mimo ruch velkomesta. Dalsim cilem je mesto Cochabamba, tak nejak v pulce cele vzdalenosti do LaPazu. To co se za posledni dva dny nastoupalo tak se ted vyhazuje rychlym tempem z okna, jelikoz cesta prudce klesa do udoli k rece na 1600m.n.m. To ze za par dni budu zase atakovat vysku 4500m.n.m. si radej ani nepripominam, jinak bych okamzite vymenil slapajici skladacku za samojedouci motorku.

Ale jedu konecne svym tempem, skladacka prede pod zadkem jak kote a i diky tomu, ze nejak nemuzu najit misto na kemping a tlacim to az do tmy, ujizdim 140km dal do vnitra Bolivie. Rano mrholi, klasicky proprsene letni rano, ale pro me je to dobra zmena. Slunecni svit me upaluje kazdy den a dalo by se spocitat na prstech jedne ruky kolik bylo od zacatku destivych dni. Mam pred sebou jedno nezajimave mestecko z ktereho vedou dal dve cesty. Jedna kratsi, asfalt, udolim. Druha o 60km delsi, oblazkove sutry namlacene do zeme, pres sedlo lezici o 2km vys. Toz kterou z variant jsem si asi vybral … Zase klasicka sebedestrukce a po prvnim kilometru uz sazim jedno vyjmenovane slovo za druhym. Vracet se ale kilak zpatky taky nejak nemuzu, to radej tech dalsich 80 nejak preziju nez se vracet. Nechapu proc se tak nesnasim… Kazdopadne to fakt nejde.

Bike trpi, prdel trpi, vsechno se trepe, vrze, skuhra. Takze je jasne co nasleduje, ano, stopuju cokoliv co jede. Je tu ale maly problem, vsichni normalni a regionu znali, jedou tou kratsi asfaltovou variantou. Projede kolem jedno auto za hodinu, ktere je bud narvane k prasknuti, nebo konci v prvni chatrci hned za mnou. Dojizdim na jeden z mnoha kopcu a pri klesani zpet do udoli me dojizdi neco, co vydava podobne skuhrajici zvuky jako ja. Nemcour Stefan na kole, ktereho jsem potkal 14dni zpatky a tehda jsem mu rekl, ze se urcite potkame na ceste. No a diky tomu, ze je stejny magor co se nema rad, se potkavame. Jedeme dalsi dve hodiny, projizdi dve pidi auta a my se dostavame do pulky nejvetsiho kopce. V jeden okamzik za nama kraval a dodavka si to krosi pomali ale jiste pekne nasim smerem. Kluci maji na korbe mista az az, nakladame a letime hore sutr nesutr. Vezeme se az na hlavni asfaltovou cestu 40km daleko. Podvod, ale nutny. No a aby jsme meli ciste svedomi, Stefan nasel na mape jakesi ruiny incke vesnicky vzdalene 20km od hlavni. Takze to co jsme projeli autem, si ted mame po stejne hnusne ceste zajet. Cilena sebedestrukce, kterou porad nechapu, funguje a uz to valime po sutrech nekam do udoli a pak prudko nahoru, protoze Inkove prece nic nestaveli v udoli ze. Slunce nam zapadlo, my uprostred niceho zapiname svetla a hrneme to tmou az na konec cesty u ktere je po 3 hodinach boje vytouzena cedule: Vitejte v Inca village. Supr, tesime se na rano a doufame, ze to bude neco vic, nez jen jedna rozborena zed od obyvaku.

Nakonec jo, prvni ruiny, prvni zbytky Incke civilizace na ceste Jizni Amerikou vypadaji k svetu, nebo si to aspon nalhavame. Par fotek, par nejakych tech mouder, jak fungovali a co delali a valime zpatky na hlavni cestu. Asfalt je bozi, rikam to furt a porad. Valime si to dal a dalsi den v poledne pristavame v Cochabambe uprostred neskutecneho trhu a rizeneho chaosu.
Cochabamba je podle nekterych chytrych knizek znama jako hlavni prekladiste kokainu, transportujici se z bolivijske dzungle do LaPazu a dal. Chodime po meste, po trhu, ale az na par divnych stvoreni nic zvlastniho. Jo abych nezapomel, konecne potkavam nekoho, nebo spis neco od nas. CeZeta pekne stojici u cesty me vykouzlila bolivijsky usmev.

Tak a jsme pred necim, co nemuzeme minout, objet, vynechat. Stopadesat stoupajicich kilaku zpatky na Altiplano. Co je ale horsi, spolecnost nam na ceste delaji zas a jenom porad ty same rozchrblane stare dyzly, ktere tlaci hromady stareho srotu na kolech do serpentin, pricemz vypousti hory cerneho svinstva. Zacina nam k tomu vsemu prset, a tak to balime lehce pred koncem dne v opustenem baraku. Luxus, ktery si vybira dan v podobe 5ti trnu jdoucich skrz me predni kolo. K memu prekvapeni zjistuju, ze cesty k opustenym barakum byvaji sem tam neudrzovane. Rano nas vita mlha s viditelnosti na par desitek metru a klasicke podzimni mrholeni. Neva, stejne se budeme cely den plahocit pomali ale jiste do kopce.

Na par stovek metru cesta i klesa, ale jinak porad vzhuru nahoru. Za kazdym vyjetym kopcem se objevi dalsi, novy, vyssi. Nenormalni vec, co proste v Evrope nemame. Za den davame 92km z toho 84 hore. Den konci a my si poslednich par kopecku musime nechat na rano. Pri prujezdu platidlama (maji tady myto jak v Italii ci Chorvatsku), po me startuje grupa fakt nasranych coklu a nuti me zvedat nohy az na riditka, svine. Stefan je par metru za mnou, me nechavaji byt a jdou po nem. Jedna stara, cerna, nasrana mrcha vyuziva prilezitosti a bere jeho lytko utokem. Nastesti jen skrabnuti a nastesti se trefili do Stefana, ktery je doma veterinar a je ockovany proti vsemu co kouse. Timto Ti diky kamo 🙂 Celkove jsou psiska tady vic a vic agresivni a budu muset neco vymyslet, driv nez budu vztekly. Kazdopadne… Psi utok videli i misti carabinieri, kteri se s nama davaji do reci co a jak, kam jedeme a kde budeme spat. Kam jedeme vime, nahoru, kde budeme spat, to klasicky nevime. Mala porada, hlaseni problemu velitelovi a oteviraji se nam dvere do policejni maringotky, kde si davaji kluci oraz behem sluzeb. Cpeme veci dovnitr, zkousime pohodlnost matraci a velitel stoji ve dverich s talirem plnym masa, ryze a kdovi ceho se slovy, bon apetito. Nepreju Stefanovi nic spatneho, ale vic takovych sikovnych kousnuti a zijeme si kralovsky. Teplota se pres noc v maringotce dostava na 2 stupne nad nulu, coz po vcerejsich 30ti pres den je celkem kosa. Ceka na nas ale porad par stovek vyskovych nahoru, takze ikdyz vyjizdime rano v rukavicich, cepicich, navlecich a vsem, tak to brzo leti dolu. V poledne jsme na poslednim hrbu 4510m.n.m. a hura lehce dolu na rovinku ve 4000m.n.m. Fakt to dole je plus minus rovina, takze se tempo zvysuje a ukrajujeme velky kus cesty ku LaPazu. Cesta je normalni dvouprouda dalnice s velkou krajnici, takze si tu lehkost pohybu bez obav i uzivame.
Jedeme porad rovne az se dostavame na kraj Altiplana a o pul kilometru niz se nam rozprostira neskutecny LaPaz. Mesto je rozhozene do vsech okolnich prudkych kopcu, az se z toho klizi zraky. Nechapeme, hledime dolu a pozvolna klesame do te betonovo-cihlove bolivijske oazy chaosu.

Tak a je tu par dni volna na regeneraci a hlavne na opravu kola. Planovat se stale nevyplaci a tak se deji zmeny. Hned prvni noc prozivam nejhorsi casy za poslednich nekolik desitek roku. V mem nitru se deje neco co jsem nemel tu cest zazit ani v Cine nebo Indii a to jsem si tehdy myslel ze hur byt nemuze. Bezesna noc, vic prosedena na porcelanu nez prolezena na karimatce. Rano mam hezci barvu nez muj krasny zeleny spacak a su vystaveny, doslova. Sbiram par sil a jdu dva kilaky do kancelare Fedexu, aby me tam rekli, ze balik s nahradnim dilem pro bika od Azubaku je sprajcly u celniku na letisti a ze maňana. Sunu se zpatky do cyklobaraku, kde mame utociste, po ceste do sebe cpu banany, papaju, cerne uhli a doufam… Vsechno nastesti tak nejak zabira, no zabira to az moc. Dalsi den mam opacny problem 😀 Dost uz ale o srani, ikdyz se o tom krasne pise. Dalsi den ve Fedexu, zase maňana. Moc me to nevadi, stejne nemam jeste dost sil vyjet. Zatim kutim s frantikama plany jak vytahneme zalomene srouby v ramu skladacky.

Balik dosel, pripravujeme operaci s velkym O, pulime skladacku na dve casti a vrtame skrz. Titerna a nervozni prace je uspesne za nama a skladacka se zase sklada a krasne drzi pohromade. Davam jeste novou kazetu, retez, nove pneu a luxusni nove sedlo vsech sedel. Po 7dmi tisicich km je to velky servis, ale doufam ze na nic nesahnu dalsich 12tis km az do CR. Po peti dnech vitezoslavne v plne parade a s nadsenim vyjizdim s LaPazu spolecne s dvojickou Madar+ Spanelka. Ikdyz je sobota, jedeme zkusit stesti, jestli ma imigracni otevreno. Tak nejak jsem ztratil pojem o case a mam 3 dny na vyjeti z Bolivie. Celnici, kteri by me prodlouzili pobyt spi, ale 3 dny bez pruseru staci, tak valime nahoru na Altiplano a bereme zapadni smer ku mestu Tiwanaku a zname ruiny Inku, Tiahuanaku. Samotne chramy maji nejlepsi dny uz davno za sebou, co je hned na uvitanou rozmlatili Španele s krizem v ruce. Ale i tak co zbylo je hodne zajimave a stoji to za zamysleni, jak vsechno tady fungovalo pultisicileti zpatky.

Na skok vjizdime do Peru, aby jsme se dalsi den vratili zpatky do Bolivie, konkretne do mesta Copacabana.

Prvni noc v Peru na nas pusobila celkem divne, divni lidi, divne vsechno. Dalo by se rict zlata Bolivie, kde nas vsichni pozdravili a nestarali se.

V Peru uz nejsu amigo, kamos co utraci velke prachy v chude Bolivii. Tady uz su gringo, ktery veze sebou velke prachy a stoji za zamysleni, jestli ho vytroubit ze silnice a vsechno slohnout, nebo pockat na dalsiho, co nevypada tak unavene a hladove. Nejcastejsi otazka je kolik stalo kolo. Radej je nechavam hadat a vetsinou se „trefi“ do castky 200 dolaru a jsou stastni ze to uhadli. Spravna castka 2 tisice dolaru by znamenala me okamzite rozlouceni se s kolem a vsim co mam. Bude to tady kazdopadne jeste zajimave. No nic, vyjizdime na skok z Peru zpet do Bolivie mrknout na mistni Copacabanu, kde maji krasny kopec s vyhledem na Titicacu a zitra se vratime do Peru, kde budu trcet nejspis az do kvetna.
Ceka na nas velka vec, velka zeme, velke kopce a naruc moc otevrena zatim neni. Snad ale mistni potomky indianu spolecne se skladackou presvedcime, ze fakt moc penez nemame, ale jinak jsme hodni, krasni, pratelsti a vystraseni daleko od domova 😀
Mejte se krasne, po oku me sledujte, bude sranda 😉