Vyberte stránku

Jak na Novy rok tak po cely rok zepry. Toz abych to nekam letos dotahl, pomalu vsechno davam dokupy, vlacne balim co je potreba a v poledne nechavam kamose Frantiky v kempu a mizim. Trochu jim zavidim, moc se me nechce, ale je azuro, mirny vitr, akoratni teplota kolem 20 stupnu, toz nemuzu prece tak krasny den v Patagonii prosedet na jednom miste. Nebo muzu, nikam nespecham, ale rad se posunuju dal a dal.

Cesta prudce stoupa, potkavam postarsi aljašskou dvojicku jedouci proti me, vymenujeme kontakty a v hlave se rodi napad 🙂

V planujicich myslenkach se ale vracim zpet do Chile, jelikoz se kolem me odehrava krasne prirodni predstaveni. Hluboky kaňon vyplnuje azurove modra reka a klikatici cesta umocnuje krasny okamzik.

Uzivam si tezke kilometry pod pekelnym jiznim sluncem, vali ze me voda na vsechny smery, ale fakt libi moc. Na silnici v pisku vidim jeste horkou stopu od kola a za par minut dojizdim doktora z Polska, ktereho jsem naposled potkal 2 tydny zpatky. Nechce se me jet sam, tak se sunu s nim. Ma toho hodne za sebou, nekolikrat pres doktorinu v Africe, Indonesii a vsech zapadlych koutech. Ted vydelavajici trosku extremni mzdu v Norsku. Davame pivko v jedne Cafeterii, debatime o vybaveni a ten kluk doktorska nez vyjel, investoval do kola a vybaveni 6000eur. Si tak rikam noo, jesteze jsou i levnejsi varianty cyklocestovani. Celkem jsme dost zapraseni na konci dne, ale premlouvam Pavla, at neleze do kempu a je se mnou u jezera.

Rano klasicky cekam na doktora jak na Frantiky pres hodinu, jelikoz mu nechci hned ujet. Po par kilometrech se vzdavam, loucim a mizim. Za silneho protivetru dojizdim do mestecka Puerto Rio Tranquilo, kde jsem mel v planu zajet na zname, vodou a vetrem opracovane sutry a jeskyne na jezere. Fuci ale tak moc, ze je pristav zavreny a dnes uz nic nikam nepojede. Nevadi, na obrazku vidim co tady maji a jezero a okoli je pekne i ze brehu. Nikam se ale v protivetru nezenu, cekam do vecera az se to uklidni. Zatim dojizdi Pavel, bavime se co dal a jeho plan je jasny. Hostel, sprcha a klidek. Ja bych nejradej udelal to same ale mame jen 60km, slunce vysoko nad obzorem a vitr se kolem 18hod uklidnuje. Letim dal, dalsich 25km k dobru a nachazim i perfektni misto na noc.
Malinke mestecko s velikou horou nad sebou Casa Castillo je 100km daleko a ja bych nerad zustal nekde mezi. Tlacim to od rana bileho, pres prudke sedlo az na druhou stranu kopce do udoli, kterym to i pres hodne hnusnou cestu dojizdim navecer do Castilla.

Dlouhy, zapraseny den je odmenen sprchou a internetem v kempu. Kempy jsou tady celkem levne, kolem 130kc na noc, takze sem tam to rozpoctu neublizi 🙂

Potkavam tady v prumeru 5 cyklistu za den, jedouci na jih. Dnes se ale mijim s nemeckou rodinkou, tata tahne za sebou narvany vozik i s malim odrazedlem pro mimina, no a mamka ma za sebou vozik s dvouletym miminem. Maji v planu jen kousek cesty, ale i tak, mesic prezit na Carretere i s malym je obr vykon a odvaha.
Vsichni protijedouci prichazi s lehce povzbudivou zpravou. Od ted dalsich 250km je asfalt. Neskutecna vec to tvrde a rovne pod kolama musim rict. Dofukuju kola na max a valim skrz alpske serpentiny, 20km nad mesto.

Na druhe strane z kopce padam se skladackou 70ti kilometrovou rychlosti, ta drzi jak pribyta a ja si preju jet tak krasne po zbytek cele cesty. Po pul hodine jsem o 30km bohatsi a zaroven na dne. Silny protivetr me nuti zapremyslet o stopovani, ale tady si i takovou jizdu uzivam. Vim ze za hodinu muze byt vsechno jinak. Den pomali konci a mijim malou usedlost u cesty nabizejici med. Parkuju, kupuju pul kila toho sladkeho vymyslu, ptam se co tak tady nekde postavit stan a kladna odpoved od majitele, ze toto vsechno je jeho, tak kdekoliv me absolutne vyhovuje a mam padla. Mam to par kilaku do nejvetsiho mesta tady dole v Patagonii, Coyhaique.
Prijizdim do mesta, prvni semafor na cervenou projizdim… Tuto vec jsem videl naposled pred mesicem a hned jsem nevedel co mam delat. Celkove projizdet 50 tis mesto po tydnech v pritomnosti malych vesnicek je minimalne divne a chci rychle pryc. Vybiram nejakou tu menu na par dalsich tydnu, kupuju jidlo na dalsi dva dny a zdrham rychle za skladackou, ktera ceka venku. Blby pocit nechat vsechny veci na ulici a trosku se bojim co bude dal na severu.
Kempuju na peknem, ale zajimavem miste u reky. Prvni dvojicka cyklistu jej doporucila, druhe skupince tam ukradli spacak, zatimco byli ve vode.

U me noc probehla v klidku a muzu vystrelit na dlouhy asfaltovy den.

Uz v 9 rano je pekne horko a v poledne mam na tachometru 37 stupnu. Vali ze me tolik vody jako z okolnich ledovcu. Navic projizdim pekelnou oblasti okupavanou letajicima hovadama. Nejvic me samozrejme serou, kdyz se tlacim pomalu do kopce za brutalniho horka. Zastavit se ani moc neda, hned otravuji a nejvic jdou po hlave, takze zblaznit se nestaci.

Rad bych jel rychlej, ale nejak postupne dochazi sil. Cesta nevypada slozite, kazdopadne jakykoliv naznak kopecku vyjizdim na nejlehci a na muj vkus moc dru. Prehupuju se pres dnesnich 100km a poprve nemuzu najit flek pro stan. Nakonec to natvrdo lomim uplne vystaveny kousek od cesty. Dlouhych 115km se ukazalo jako muj limit na par dni. Ani nemam v planu ujizdet tak daleko za den, ale parkovat ve 4 odpoledne me taky nebavi. K dokonalosti dnesniho dne me dochazi po 2 minutach benzin ve varici, a tak nechavam spagety pul hodky dojit do cile bez podpory. Byly vyborne 🙂
Hned dalsi den rano konci asfalt, odfukuju pneu a hura z ostra 8km po sotoline nahoru. Zatim bez aut, pro vsechny moc brzo, ale nez se vyskrabu na vrchol, je 10 hodin a zacina prachove peklicko od projizdejicich aut.

Chvilkama ani nevidim kam jedu a su rad, ze to mam aspon z kopce.

S piskem skripajicim mezi zubama dojizdim k fjordu, cili ahoj Pacifik. Za dalsi zatackou me vita kondor nad hlavou a skupinka delfinu ve vode. Zase se me tady libi. Kratce po poledni dorazim do mestecka Puyuhuapi na konci fjordu a tesim se na nutne domaci prace. Varim, sprcha a taky po 30 dnech na ceste poprve peru. Jako joo, asi bylo potreba, ale zitra po prvnim prujezdu nakladaku bude vsechno zase v cestovatelskem spinavem normalu 😉

Cili takze, zbyva nam nejakych 5 dni na konec Carretery Austral. Nedavno jsem posilal fotku z jejiho zacatku. Spomalil bych, lec neni treba a jen at to jede, kdyz to jde. Zacina se uz taky konecne ozyvat nejake to kolinko a nejaka ta slacha, takze rychle to rozjezdit dokud to jde.
Atakuju hranici 2000km po mesici cesty, plan nemam, ale jedu tak nejak podle planu.
Mejte se krasne, posilam pozdrav z tropicke Patagonie 😉

We love Ortlieb 😀

Od poslední cyklocesty z New Yorku do San Francisca uběhlo dlouhých 6 let, během kterých jsme prožívali život hlavně podle stereotypů a starostí všedního života. Samozřejmě jsme si rychle zvykli na klidné prožití dnů, kdy bylo všeho kolem nás dostatek a na delší, až 14ti denní dovolenou jsme se dostali maximálně jednou za rok. Z takové situace mohlo vzniknout jen jediné východisko a začala se v hlavě rodit nová myšlenka. Myšlenka, která mě stále táhne dopředu prožít život ještě trochu jinak.

 

Share This