Drsna a nebezpecna Kolumbie!!! … Ani ne ;)

Bydlim 20km od Quita v poklidnem mestecku v cyklisticke zakladne a ani se me moc po dvou dnech pauzy nechce jet dal. Ale sedet na zadku, kdyz pod nim neni kuze sedla, me taky nebavi, a tak pomali ale jiste vyrazim dal na sever. Po dlouhe dobe davam kratky rukav jelikoz je srtridave zatazeno a uz na sobe potrebuju mit jinou barvu nez modrou. Mam tady dve tricka vhodne pro pohyb na kole. Modre s dlouhym a oranzove s kratkym rukavem. No a kvuli ostrym paprskum a jednoduchosti, travim vetsinu casu v modre barve. Dnes ale zmena, davam kratky rukav, vyrazim na cestu a do dvaceti minut si pripadam jak puchyrovy kral.

Nastesti to nepusobi zadnou bolest, a tak s oleprovanyma rukama valim dal. Kolem poledne si rikam, kde asi je ten rovnik… Dokupuju nejakou energy a ptam se mistnich. Kamo na kole tak hodku dve me prekvapuje a pasuje zaroven. Ve skutecnosti to bude tak 4 protoze jak asi muzou mistni vedet, jakou rychlosti se ja zrovna se skladackou ritim??!! Odvozuji to od pomale jizdy na motorce, protoze beztak nemaji predstavu jak rychle jede kolo, nebo jeste lip, nalozene kolo. Tooz si ta krasne jedu spanilou jizdou, premyslim nad smyslem rozdeleni planety na severni a jizni v souvislosti s pracovanim v kancelari, ano mate pravdu, v hlave se me hadaji myslenky a skacou nerizene na svet a nevnimam moc okoli. Pak se probouzim z me teorie relativity, protoze jedu uz nejak dlouho a pomyslna cara nikde. Zastavuju, posilam dotaz k mistnim a doufam ze jejich ukazovaci gesto nebude tim smerem, kterym si myslim. A samo ze je! S usmevem ukazuji do dalky za mnou 😀 Amigo, uz to nehul, prejels to o 5 kilaku… To by ani nebyl zas tak velky problem, jenomze jsem si to jel krasne z kopce. Cesta zpet je demotivujici i po rovine, ne tak do kopce. Nic ale, touha po noci na care je silnejsi. Dojizdim na misto, kde je samozrejme hned u cesty cedule jako krava „Rovnik“!!!

Nechapu se, ale radej to neresim! Aspon mam zitra zase nad cim premyslet. No nic, krouzime kolem totemu, projizdim se pres vsechny pomyslne cary co rozdeluji svet az vzbuzuju pozornost mistniho pruvodce. Dlouho vykladame co a jak, dava radu ze nejlepsi obdobi, kdy tady byt je brezen nebo zari, coz pro me je trosku rada zavadejici vysmechem, ale tak nechavam ho mudrcovat. Po oku se divam po okoli a hledam to, co bych si pral vic nez moudre rady. Prerusuju rozvykladanou story a vznasim dotaz. Bylo by mozne kempovat tady mezi tema sutrama? Mohl bych tak usinat s hlavou na severni polokuli, s nohama na jizdi a nejdulezitejsi cast tela, zadek, bych mel velkolepe primo na rovniku 😉 Odpoved: „to je nejvetsi kravina na jakou se me kdy kdo zeptal, ale proc ne“ mne absolutne vhovuje a uz vybaluju. Takze zanedlouho varim na jihu, vecerim na severu, umyvam esus na severu, vylevam vodu na jih, a tak bych mohl pokracovat prakticky s kazdym pohybem a cinnosti az do rana. Rano me prijde dira v plasti nejaka vetsi nez obvykle, tak radej pridavam vrstvu izolepy a tlacim bouli dovnitr a uz fakt nechavam kravin kolem rovniku a valim o kus dal. Celkem pohodlny den je na konci lehce zdramatizovan. Klesam hoodne hluboko do udoli, az to prijemne neni. Teplota stoupa, vitr horky je a duni ze smeru kam ja mirim. Mest ubyva, u reky v udoli je jen par osad a barva obyvatel se meni. Tak jak mistni rekli, tak se deje a pripomina me to tady spis Afriku. Imigranti a potomci davnych otroku z Afriky si na severu Ekvadoru ziji svuj jiny, klidny zivot a latinoamericani s nimi nechteji mit nic moc spolecneho. Prejizdim pres reku a mam pred sebou 20km stoupani, ktere si s radosti nechavam na zitrejsi den, jelikoz dnesni cil je splnen. A kde bydlet? Vsude cerno, nevlidno, ale asi bezpecno. Mala policejni stanice se jevi jako dobra a jedina moznost. Mlatim do mrizi na okne, do zeleznych dveri, dvere na dvur pootevrene ale nikde ani noha. Cekam, doufam, su jediny bily zablesk siroko daleko, a tak o me vi cela vesnice. Navic vzbuzuju jeste vic pozornosti, kdyz sedim u policejnich dveri… Sem tam si bouchnu do zeleza, protoze je me divne ze tam nikdo neni. Po hodine, kdy uz trochu trnu hruzou vykukuje hlava z okna a ja vidim jenom belmo. Nadhazuju dotaz, serzant jde dolu, otevira, ja se omlouvam ze jsem ho vzbudil a on se hned brani ze nespal, ze je ve sluzbe….:) To urcite. To me mlaceni vzbudilo pulku vesnice a on to ani nezaregistroval. Kazdopadne dobra vec se zadarila, vybetonovany dvorek je idealka. Tak a hned po ranu kopec nahoru s jasnym dnesnim cilem, posledni ekvadorske mesto Tulcan.

Stoupani je nekonecne a nekolik useku se jede po sotoline, takze po chvili vykaslavam ze sebe pismenkovou polevku. V poslednim kopci se davam do reci s posadkou nemecke dodavky. Petadvacet tisic kilaku po Jizni Americe je krasny vykon. Maji za sebou cely svet a lehce spechaji chytit lod do Evropy. Ja si za bubnovani kapek o helmu klesam do mesta a hledam Hasice. Nachazim, vznasim dotaz, cekam na kapitana a uz bydlim. Tepla sprcha, krasne zazemi a pres noc zadne alarmy. Gooood. Ekvador se se mnou proste ani jinak rozloucit nemohl. Rano, nedele, 7km na hranice se zemi s velky K. Celkem to na hranicich jde hladce a ani tu neni tolik lidi. Na Kolumbijske strane me zdrzuje trochu fronta, ale i ta je prekonana a Bienvenidos Colombia. Uz za carou podstatna zmena. Cykliste na silnickach v kazdem smeru na vsech vedlejsich i hlavnich cestach. Jak kdyby vypustili cykloskolu. Mijim prvni obrnene transportery, bunkry a po zuby ozbrojene kolumbijske vojaky dohlizejici na klid a poradek na strategickych mistech na Panamerikane. Byvaji vetsinou nahore na kopcich, nebo dole na kazde strane mostu. Prejizdim pres jeden takovy most, zastavuju se, hledim dolu do kanonu a uz na me krik a miri ke me ctyri kulomety v prilbach. Nasucho polknu a jedu jim na proti na konec mostu. Kluci jsou jedna sranda a otazka co, kam, kdy, kde, proc a s kym a za co 🙂 Na rozloucenou davame Hi5 a valim dal. Prvni noc v Kolumbii, prvni noc v necem novem. Mam pred sebou celkem zalidnene mesto Pasto. Nevim jestli to riskovat, valit do noci a pak doufat v hodne hasice, kteri v Kolumbii moc nedovoluji prespani. Kazdopadne moznosti jsou takove vsedni, za benzinkou, vedle restaurace atd. Se me nezda, porad me tlaci nejaky smysl dal. Toz jedu, nejak to dopadne. Klickuju pres nadjezdy, podjezdy, ctyrproudovky a odbocuju k hasicarne. Sluzba na vratnici vola na vyssi a vyssi mista a uz se me ujima hora hasicskych svalu s plesatou hlavou a vyrazem zabijaka. Kamo, tady mas pokoj, tady sprcha, tady kuchyn. Jako doma! Tyjo, kdybych to zapichl o pulhodky driv za tou benzinkou, toz bych se mel trochu jinak 🙂
Rano krouzim po meste, hledam bikeshop na vymenu plastu. Behem klickovani ospalymi ulicemi me dojizdi starsi cyklista, vznasi dotaz co hledam, odpovidam a uz se vezu v haku za nim. Profesor Biologie na mistni Univerzite ocividne nemohl dospat do prace a tak me taha a ukazuje obchody, ktere maji ale jeste zavreno. Parkuju u jednoho z nich a cekam. Po hodine odpoved 24 palcove nemame, ale tam je maji me neprekvapuje. V druhem nic, posilaji me do tretiho a tak si krouzim mestem dal a dal. Pak ale uspech, nakladam na kolo a valim pryc z mesta. Napred cesta vede 12km vzhuru, no ale pak se odehrava pod koly sjezdovka dlouha 40km. Trcim na dne v udoli, teplota nezadrzitelne leti vzhuru a ja musim taky. Niz uz tady neni kam jet. Zdimam satek na hlave a tricko kazdych par minut. Vzduch se ani nehne a to zlute nad hlavou ukazuje svou silu. Tak nejak ale vyjizdim o 20km pozdeji na kopec, kde ma malou polni zakladnu armada. Neni moc hodin, ale musim prehodit plaste a tak parkuju u vojaku. Pro ne jsme se skladackou nejvetsi atrakce za poslednich x unudenych dni. Nedaji me pokoj, porad ty same a same dotazy od novych a dalsich batalionu. Prehazuju kola, davam vsechno dokupy, varim a krome trech neodbytnych malych zvedavcu jsou vojaci uplne vsude. Lezou po skladacce, lezou do stanu, srovnavaji vybavko. Az mam navarene, tak jeden hodny kulometnik me donasi vzorek z jejich polni kuchyne. Ryze, cocka a trosku omacky plus muj klasicky tunak a hora spaget me dokonale nacpava. Rano dostavam snidani i s horkou cokoladou. Neziji si moc spatne, ale asi po ctyrech mesicich, jak jim trva sluzba nez si daji mesic volno, to poleze krkem.

Nic, mam nove obuti, pred sebou 30km dolu, tak pome vyzkouset co nove pneu dokazou. Sedesatkou v serpentinach si uzivam ranni chladek a pripadam si jak na horske draze. Uuuuzasne. Podobnym stylem, pres noc u hasicu dojizdim do dalsiho vetsiho mesta Popayan a poprve je muj dotaz na hasicske prespani zamitnut. Kapitanka krasne mluvi po anglicky, cili aspon vim, ze to neni jeji vina, ale maji navstevu z Bogoty a proste to nejde. Pomaha me projit par hostelu v blizkem okoli, ale vsechno nejak drahe na muj vkus. Tri stovky za pokoj v Kolumbii je neco co nemuzu akceptovat. Jedu s diky pryc, klickuju pres ctvrte az dojizdim do jednoho z tech horsich koutu mesta. Joo, tady to pujde. Trochu obavy s divnych mistnich pohledu, ale 80 kacek za noc je to co hledam at uz je to venku strasidelne jakkoliv 🙂

Dnes cesta vede az do zemedelske niziny, mezi obr horskyma hrebenama. Cukrova trtina je na kilometry daleko, rovinka pred nama, tak se posunujeme o velky kus dal. A ted, jet oklikou pres milionove mesto Cali, nebo skrz zemedelske uprdene vesnicky plne cernochu a kdovi ceho jeste… Mesta nemusim, zemedelske lokality taky ne, ale tak vyhrava kratsi varianta skrz. Rano me sice jeden amigo, co u me pribrzdil na motorce rikal, at se drzim Panamerikany a nesjizdim na vedlejsi, ale to je jak kdyby me rekl, jed to zkusit kamo a uvidis, snad to bude v cajku. Takze jedu. Mel pravdu, nic moc a tak nejak vahave zajizdim do prvniho mesta. Turistu tady ocividne moc nezavita a hledi na me kazde belmo co vykoukne z baraku ci z auta. Cil mam jasny, hasici a tady fakt nesmi selhat. Risk a dobra vec se zadarila a spim v bezpeci. Rano je ovsem o to vic zajimavejsi. Ze je ve meste gringo se rozsirilo mezi vsechny obyvatele i policii. Balim skladacku, chystam odlet a prichazi dva strazci chatrneho zakona. Amigo mas vsechno, jedem? Takovy dotaz jsem necekal, tak se blbe ptam kam a odpoved „venku se strilelo, je to tam trosku ostre tak te doprovodime za mesto“ jsem necekal uz vubec. Poldove na motorce, tesne vedle me, ja na skladacce a se zraky vsech obyvatel mizime za hranice mesta. Tady uz je to v poho, zdarec a stastnou cestu. Dokonale probuzen s adrenalinem pulzujicim v krvi radim tezky prevod a mizim. I takova je ale Kolumbie. Ikdyz se uroven kriminality a vseho co odporuje zakonum tisickrat zlepsila od minulych let, porad je na cem pracovat. Ted uz jak v Medellinu pisu tyto moudra, presne v teto oblasti se situace vymkla kontrole, mistni blokuji a rozbiji autobusy, kamiony a cela oblast je trosku v boji. O dva dny byt pomalejsi, tak trcim nekde sprajcly a cekam az otevrou cestu a uklidni nasrane cernochy.

O sto kilometru dal na sever jsou mesta jak z jineho sveta. Krasne, ciste, klidne az by clovek ani neveril ze je v Kolumbii. Nechci byt vuci mistnim cernochum nejaky pes, ale tam kde nejsou, tak je klid… Z udoli se samozrejme neda nikam jinam cpat nez opet nahoru a mesto Pereira se ukazuje az po 20ti kilometrovem stoupani. Aspon je trochu chladneji. Dva dny od cile uz jedu uplne napohodku, predposledni den si krasne uzivam v klesani pri proudu reky a koncim vedle policejni stanice. Je hic, ve stanu nemuzu vydrzet, tece ze me jak z vola a tak cekam venku az se vzduch aspon trosku ochladi. Zacina prset a to je vstupenka k dokonale noci a krasnym snum. Posledni den, posledni velke stoupani. Bylo teda o dost delsi nez jsem si myslel, plnych 45km porad vzhuru a abych to nemel tak jednotvarne, bud z radosti nebo z nadsenosti posledniho dne se v mem nitru po dlouhe dobe odehrava ne moc pekne predstaveni a ja misto slapani mam par dalsich starosti.

No nic, kdyz rozlucka tak poradna. Leti do me jedno cerne uhli za druhym, bojuju vsim arzenalem co sebou vezu a odpoledne, po osmi hodinach slapani slavim dvoji uspech. Nic ze me neunika a jsem nahore na kopci. Zacina prset, jak jsou bohove z naseho uspechu dojati a sjezd do Medellinu si naprosto uzivam. Hlavou me leti obrazky z poslednich necelych 13ti tisic ujetych kilometru, na ktere jsem vyuzil svych 905 hodin zivota v sedle skladacky a ktere se navzdy vryly hluboko do pameti. Stotisicova investice vcetne letenky jen podtrhuje uspech jihoamericke akce, kdy si klidne muzu rict: „stalo to za to a i za vic“ 🙂 Neexistuje na svete nic hezciho, co by jste si mohli za tyto investovane penize doprat a vydrzelo by vam to naveky veku 😉
Toz tak moji zlati. Jizni za nama, stredni, severni a mnohem vic pred nama. Těšte se aspon trochu na dalsi dily teto rocni skladanky, kterou pomali ale jiste do sebe sklada samotna skladacka 😀

Troska statistiky:

South America:

• 12731 km
• 905 hod
• 174 dni
• 29x spim za penize
• 28x volny den
• 150x na veceri tunak a pul na pul ryze/spagety
• 70000 naklady Ushuaia – Medellin
• stopem 850km / 8 druhu vozidel
• busem 1350km / 3x bus
• 4x lod
• 2x nebezpeci (lama + cernosi)
• Nejvyssi kemp 4720m.n.m.
• Nejvyssi sedlo 5760m.n.m.
• 3500km po sotoline
• Nejdelsi den 178km
• Po Ekvador 8 destivych dni
• Od Ekvadoru kazdy destivy den
• Nejnizsi teplota -9
• Nejvyssi rychlost 72km/h
• Nejdelsi kopec 58km
• 5x defekt
• 3x par brzdovych desticek na kazde strane
• 1000000000000000 zazitku