Ecuadore, ja se vratim!

Cili se ocitame dva dny od Ekvadorskych hranic. Od pana domaciho v Jaenu se jeste dozvidam potesujici zpravu, ze ma 60km v dalsi dedine kamarada cyklistu, ktery me urcite rad ubytuje. To se hodi, vyjizdim pozde a tak to akorat vyjde. Odpoledne vjizdim do dedinky a u prvniho obchudku potkavam cyklodvojku Spanel plus Kolumbijka. Vykecavame moudra do sveta celkem dlouho, az k nam dojizdi typek, z ktereho se klube Milton, jehoz me dohodil pan domaci z Jaenu. Takze vecer jasny. Davame veceri, pivko a jedeme po polni ceste kousek dal z mesta. Prijizdime na misto, kam bych max poslal sve nepritele a darebaky, kteri nekomu ublizili. Zabordeleny barak bez elektriny, vody, cehokoliv. Milton, pan domu, leje par kapek benalu do agregatu a za strasneho kravalu budiz svetlo. Uz jsem toho videl hodne a spal v ruznych podminkach, ale v tomto masakru vychovavat dva male kluky a nejak fungovat si uz fakt predstavit nedokazu. Hlavne ze ma karbonovou silnicku ukrytou pod dekama v jednom rohu. Svetlo pritahlo z lesa veskerou haveť, takze na sebe leju repelent, odkopavam stonozky a vyhanime pavouky. Na krasnou dlouhou noc se zaviram do stanu, vybijim cokoliv zive a tesim se na rano. A kalamita pokracuje, jelikoz to co zazivam rano uz nikdy videt nechci a bohuzel na to nikdy nezapomenu. Nebudu popisovat co to bylo, ale drzel ses odvazne, chlapske prase, uvazane za barakem…

Tak, na vsechno nejradeji zapomenout a mazat na hranice. Cesta prijemna je, uz se to lehce dzunglii, posledni velky kopec v Peru prejizdime s radosti a klesame krasne k rece do hranicniho mestecka. Policejni zakladna ma krasny dvorek i s vezenim, tak je jasne kde na noc koncim, ikdyz jsem nevinny.
Razitko, never again a pres most vstric novym zazitkum. Usmevavy policejni urednik me pekne vita at si uziju hlavne prvnich 80km v Ekvadoru. Vi proc to dela. V Peru byla krasna asfaltka az na caru. Prvnich 80km v Ekvadoru je hlina, sutr, blato a navic, neskutecne nehorazne az sproste prudky sklon kopcu. Prvnich 200m za zavorou jedu, pak uz 5km do kopce tlacim. Proste nemozne se ani rozjet. Tece ze me vsechno co protece skrz zaprasenou kuzi. Plavu ve vlastni stave, trpim, stenam, narikam. Pak hned prudko dolu. Brzdim plnou parou, protoze se rychlej nez 15ti kilometrovou rychlosti jet neda. Brzdy hori a mizi pred ocima. O 4km niz uz musim vyhodit zachranou patovou brzdu, jinak by me zastavil az pralesni porost. Dotahuju brzdy a hura nahoru. Po par minutach tlaceni me miji kraval a bagr. Ridic spousti radlici az na zem, at nalozim kolo a jdu za nim do kabiny, ze me hodi 3km nahoru. Nemuzu nesouhlasit a uz valime. Slimaci rychlosti, ale porad rychlej nez pecha.

Tak nejak se sunu az do odpoledne, kdy dojizdim do mestecka Zumba a dava se se mnou do reci ridic autobusu. Tak nejak stylem: Kam to tlacis cvoku, za hodku odjizdim, hodim te kam chces. Rikam ze fakt nepotrebuju, ale jak vidim zaprasenou cestu, napada me varianta asfaltu. Hod me na asfalt a bude to perfektni. Tak chvilku cekam, nakladame pekne bezpecne skladacku a jedeme 40km na asfaltku. Uz za tmy se ocitam uprostred dalsiho mesta a co vcil… Projizdim namesti a prilehle ulice. Nic moc variant. Navazuju kontakt se starsim senorem prodavajici kousky papiru u verejnych zachodku v mistnim parku pod kostelem. Nachazime krasny flek pro stan, mezi okrasnym kroviskem. Varim, kecame co a jak a vypadava z neho dotaz. Nechces radej prespat u me doma? Mame odrostenych 7 potomku, kteris nama uz nebydli a mista mame doma az az. Toz ne asi, radej budu v parku ne?? Samo ze ano, jen musim pockat az v 9 vecer zamkne svou kancelar.
Po noci v posteli jedu krasne vstric dalsim akcim. Stridave prsi, stridave jedu prudko nahoru a dolu, az za jednym mestem Valladolid se cesta zveda na krasnych 20km prudko do ctyr kilometrove vysky. Mrholi, prsi, nahore 3 stupne. Ekvadore, myslel jsem ze lezis v tropech a je tu horko. Takovym stylem krajim prvnich 200 ekvadorskych kilometru az do prvniho vetsiho mesta Loja.

Uz behem cesty je znat vliv velkeho bratra na severu a Amerika vladne Ekvadoru. Velke baraky, velke udrzovane zahrady, proste moderni zivot, ktery jsem uz dlouho nevidel. Nachvilku dobre videt, ale chatrce jsou chatrce. Nemam rad, kdyz jsou mistni lide bohatsi nez ja 🙂 Coz je skoro vsude na svete, ale v Bolivii a Peru jsem se necitil tak moc v pasti. Tady uz prepocitavam dolary a platim stejne castky, jako bych byl doma. No nic, startuju usporny rezim na par tydnu nez dojedu do Kolumbie. Tam zas bude jedno kolik co stoji. Tak ci tak to bude levne. Dalsim cilem se nabizi kolonialni mesto Cuenca. Porad se drzim v kopcich a ty jsou i na velke a siroke panamerikane prudke, dlouhe, zakerne. Posledni sedlo pred Cuencou se zveda od reky 900m.n.m. do 4000m.n.m. Je me spatne jak vidim to nad sebou. Je to odrikani a vubec nejde o nohy. Tady vas nahoru dokope uz jenom vase hlava. A diky tomu jak porad premyslim nad minulosti a vymyslim budoucnost, dve zbytecne veci, tak se neslape tak lehce jak by melo. Az uz je zase fakt zima a kyslik chybi, myslenky se soustredi jen na soucasny moment a drzi system pohromade. Hlavne prezit. Nahore potkavam francouzskou dvojicku, opet vykladame na krajnici vic nez hodinu. Ja me moudra, oni sve. Davaji adresu rodiny v Cuence, kteri me urco ubytuji. Za dve hodky z kopce uz busim na vrata a za dalsich par minut na me pada tepla voda ze sprchy a na stole se kouri z vecere.

Co vic si prat po dvou hodinach downhillu v totalni prutrzi a lijaku. Tak nejak me tech kopcu uz stacilo, cumim do mapy a spekuluju jak odrbat Andy 🙂 Vidim reku, vidim kaňon, vidim proud ktery tece mym smerem do dzungle o 2 kilometry niz. Vyhra. Rano mizim smer kaňon a tesim se na krasny den. Ten je, vsechno sedi podle mapy, lehce pod mrakem, mavam poldum do kamery, ale to co predvadi cesta se prestava libit. Plan krachuje, vsechno spatne a po 40ti kilometrech stoupam 20km nahoru, pak 10 dolu. Dalsi den 20km brutalne prudkych nahoru az do trech a pul kilaku a prudko dolu. Nechapu co se to deje a proc. Cesta je strasne prudka v obouch smerech. V jedne casti jsou prorazene svodidla a dole lezi neco jako nase Tatrovka. Cpu se 3km/h do posledniho kopce v kaňonu, uplne vystaveny, uplne na dne ikdyz nahore. Pak uz teda konecne dlouhy sjezd dolu do dzungle a prvniho mesta po 160km skrz kaňon. Na namku sidlo hasicu, v Ekvadoru velmi oblibene ubytovani cyklistu a se zacinajicim tropickym destem uleham ve 30ti stupnich na karimatku. Spacak smotany pod hlavou a ikdyz po studene sprse, tece ze opet vsechno co muze 🙂 Nad ranem se ochladilo na 22 stupnu, tak se aspon chvilku dobre spalo.

Taak a par dni v dzungli pred sebou. Krasna to zmena. Vysoka vlhkost, horko, silene zvuky z lesa, zajimave zdechliny obyvatel pralesa na silnici a male vesnicky ukryte ve stinu palem a bananovniku. Davam krasny, 140km dlouhy den a dojizdim do mesta Puyo. Netusim kde prespat, ale to by nebyl Ekvador, aby se neco pekneho neprihodilo. Dojizdi me amigo na silnicce, chvilku vykladame co a jak a nadhazuju dotaz kde kempovat. Odpoved co tak u me doma v obyvaku, me plne vyhovuje 😀 Uz pres noc vali jako z konvice. Rano bezezmeny prutrz pokracuje a amigo rika kliid, v poledne finito a muzes valit. V poledne prd finito, furt vali ikdyz pravda, lehce min. Jeste se nechavam premlouvat na obed, pak se pan domaci haze do dresu, synatora taky fesakuje do barev tymu a ze me jedou doprovodit. Supr, nemusim se starat o smer. Jedeme 20km destem, zastavujeme u jednoho obchudku a ja mizim neco pokoupit na vecer. Kdyz platim, venku rana jako z dela a ja mam hned spatny pocit. S polozavrenyma ocima a strachem na tvari jdu ven. Samo ze skladacka lezi na lopatkach a v zadnim plasti 10cm dira. Plaste na rafcich uz od zacatku moc nesedi a prodiraji se na stranach. Tusil jsem, ze tato situace nekdy nastane a doufal, ze to nebude z kopce. A jelikoz uz mame se skladackou mezi sebou urcity vztah, vybrala si pro vybuch nejlepsi okamzik. Utiram propocene celo, davam nahradni plast, loucim se s kamosema a za krasneho tropickeho lijaku mizim dal na sever.

Cely den klesam k jedne velke rece, tekouci z hor na vychod do Amazonky. Nadmorska vyska na moste 300m.n.m. se me libi a desi zaroven. Hlavni mesto Quito, 150km daleko se rozprostira ve vysce 2900m. Ale tak aspon vim co me ceka. A opet zrada. Vim uplne prd co me ceka. To co me ceka je stokrat horsi a jesteze jsem o tom nevedel. Sedlo 4100m.n.m. 50km pred hlavnim mestem. Hrozne, nekonecne stoupani za pritomnosti deste a jizdy v mraku. Nahore dotahuju brzdy tak, az se skoro nemuzu rozjet jak desky drhnou o disk. Fakt, ze na 20km musim klesnout o 2 kilaky me nechava klidnym a brzdy se brzy opotrebuji. Dokonce po 15ti km zkousim zastavit a uz tak tak funguji. Dotahuju dalsi kousek vybrzdenych desticek a valim dal az do mesta Tambuco, kde se nachazi oblibeny dum pro cyklisty a zazemi v pritomnosti krasnych lidi, dalkovych cyklistu, kteri pisou pribehy tim, ze jen tak ziji svuj sen. 

Kdyz si to ted tak zpetne ctu, abych vam nepsal uplne kraviny, protoze jsou 2 hodiny rano, tak ta cela ekvadorska odysea vypada strasne utrapene, plna hodin odrikani, skaredeho pocasi a jedovatych priser. Ano, toto je presne nadherny Ekvador, mala zeme na rovniku, kde zazijete v jeden den jaro, leto, podzim, zimu. Protlacite svuj slapaci nesmysl od tropu az po zasnezene vrsky hor, ze kterych uvidite doutnajici vulkany a kdyby jste se nahodou zacali nudit, zemetreseni vam krasne zvedne adrenalin jako me, prave ted. Toz neni to krasna zeme? Je! A diky sve rozmanitosti a perfektnim lidem se dostava do cela jihoamericke tour. Jeste tri dny si to tady budu uzivat, nez se dostanu na hranice pro me posledni zeme v Jizni Americe. Kolumbie s otevrenym narucim uz na me ceka a jestli bude jen z poloviny takova jak vsichni rikaji, mam pred sebou neco hodne pekneho. Tak uvidime a tak nejak uz se nemuzu dockat. Vamooos a cagoos 😉