Od fjordů až po vulkány

Unavene rano ve vesnicce Puyuhuaipi na me vrha podobnou naladu a s vlacnym stylem odjizdim za rostouciho horka behem poledne. Cesta klasicky pripomina sedlakovu cestu od jednoho kravina ke druhemu. Prach ucpava vsechny telni vyvody a ja se sunu desetikilometrovou rychlosti dnes primo na sever. Okoli je samozrejme krasne, ale uzivam si vyhledy jen kdyz zastavim, jinak vymetam jednu diru za druhou. A zastavit ani moc nejde, jelikoz se deje v prirodnim retezci neco zvlastniho. Letajici hovada mizi, behem kilometru jsou tyto otravne potvory pryc. Nadseni ovsem rychle uvada, kdyz behem dalsiho kilometru zacina vladnout neco vetsiho, neco drzejsiho a neco mnohem vic otravnejsiho a desivejsiho. Cernocervena 3cm velka letajici ma hromadka nestesti.

To je to o co tu cele dny jde!

Pri spomaleni do kopce, coz je prakticky porad, zacinaji krouzit a formovat se proti smeru hodinovych rucicek kolem hlavy. Nechapu to, nikdy jsem to nezazil a nelibi se me to. Jedina ma vyhoda je jejich velikost, kdy uz tak dobre nemanevruji a ikdyz na me sednou,tak porad bzuci na neutral. To je ma chvile k likvidaci, nebo minimalne si sam sobe nafackovat. Mozna Vam to tak neprijde, ale nejen me to fakt dohnalo k silenstvi a asi jedine co si budu z konce Carretery pamatovat budou tyto muchy 🙂
S novym dnem prichazi nic noveho.

Rozmlacena sotolina vladne svetu, ale podle cyklistaku jedoucich proti bude par jiskricek asfaltu az do Chaitenu, tak snad se posunu.

V 9 vecer dojizdim po 125km az do Chaitenu, kdy pul sotoliny a pul asfaltu me namotivovalo k uniku a ke dlouhemu dni. Lezu do kempu, fofrem varim a beru spacak utokem. Nejde si nevsimnout lehokola u jednoho stanu, ale dotazy co s tim typek tady blbne nechavam az na rano.
No a rano zjistuju, ze je to Anglican a ze lehokolo je made in Azub, Uhersky Brod, Czech republic.

Celkem si tady uz od zacatku pripadam, ze nejsem moc daleko od domoviny a toto je mozna dukaz. Kazdopadne jede i s pritelkyni na jih, coz je skoda, ale pritelkyne z Kostariky zijici v San Jose se jako perfektni kontakt hodi i mne. Davame odpoledni kafe v zapadle cafeterii a loucime se stylem, toz za pul roku zdarec in Kostarika.
Vyjizdim nakonec az ve 4 odpoledne, ale mam pred sebou jen 60km do pristavu, ze ktereho se zitra posunu o velky kus dal, az do mesta Hornopiren.. Sotolina me brzdi, jedu klasickou desitkou kolem Lago Blanco a Lago Negro, kterych je v cele Patagonii tisice se stejnym nazvem. Slunecni svit je fuc, skoro 10 vecer a brzdim na prijezdove rampe na lod. Vedle par keru, posecena trava, cedule zakaz kempovani, nikde nikdo, takze je to jasne. Dobra vec se zadarila a nemusim do kempu, ktery je hned vedle. 🙂
Okolni hory jsou zabalene do mraku, tak behem 5ti hodinove plavby ani nic moc nedelam. Po nejake dobe vidim v televizi porad o vareni, tak na to jen tupe cucim a mam hlad. A jak kdyby me pri slintani na bednu videl nekdo z posadky, pri vyjizdeni z lode dostavam chleba a pulkilovy flak peceneho masa. Odjizdim par metru od lode a slavim dalsi vanoce. Nevim cim to je, ale at uz od lidi v kempech, nebo od mistnich jsem toho na jidlo dostal celkem dost. Asi za to muze skladacka, nebo nevim 🙂
Nocuju na brehu zalivu a pri odlivu vodu skoro ani nevidim. Ve 3 rano me probouzi vlny, skacu ze spacaku a voda je 10 metru od stanu. Doufam ze je to prilivovy max a nebudu rano susit.

Zapadlyma vesnickama na ceste vedouci kolem zalivu, jenz je o moc lepsi nez hlavni skrz hory, se dostavam na krizovatku a na muj konec Carretery Austral. Byla krasna, divoka, opustena, zapadla, horka, rozmlacena, hnusna, proste vsechno 🙂 Byla zazitkem, na ktery se nezapomina.
Nechci si zajizdet do Puerto Mont, kam jezdi vsichni. Odbocuju z hlavni opet na sotolinu a pri peknem zalivu mirim na sever.

Obr muchy a horko, se jiz stali mou soucasti. Sem tam pustim paru, kdy z nich nadavam a rvu na hory okolo, ale to jen tak, aby rec nestala. Uz nikoho nepotkavam, cykloruch skoncil. Premyslim co tak asi bude dal a v dalce zacina vykukovat nejaky zasnezeny cip.

Z neho se za 50km stava nadherna zasnezena sopka Osorno, dojizdim do mesta Ensenada a nechce se me dal. Nedokazu si predstavit co za peklo se deje, kdyz upusti paru. Od ted to bude dlouhych nekolikset kilometru vulkanickou oblasti, kdy chilske podzemi neni mrtve, jenom spi 🙂

Dalsi den si delam zajizdku po klikatici se ceste vzhuru po sopce. Po 6ti kilometrech, 600 nastoupanych metrech a se skripajici skladackou mavam bilou vlajkou. Chybi me 4 kilaky, ale dru nahoru uz 2 hodky a su uplne vystavene. Padam zpatky dolu stejnou cestou a odbocuju na cestu pri jezere dal na zapad a pak na sever.
Mam pred sebou posledni den v Chile, protoze stacim riditka na vychod a na par dni mrknu zase do Argentiny. Po jednom sjezdu vidim na parkovisti celkem rusno, tak 20 policajtu, rozblikane vsechny auta. Zastavuji si me, nic nerozumim az na posledni slovicko: marihuana? Rikam nee, nic, ale dal bych 🙂 Jeste pes ocucha, zda hovorim pravdu a frcim vzhuru dal. Tak jsem si vzdycky rikal, ze kdyz neco pasovat tak v nalozenem kole. Tady na to uz asi taky prisli a tem co jsem slibil neco bileho z Kolumbie, dovezu radej neco jineho 😉 Pul dne se tlacim 20km do kopce pres chilske a argentinske imigracni na kazde strane kopce.

To argentinske bylo neco na me. Stovky lidi, fronty sukujici se az ven na parkoviste. Prvni razitko slo rychle, na druhe celni cekam pres hodinu a to jsem vic nez pul fronty predbehl a delal blbeho, ze nevim kam jit a co delat. Pan u okynka po me samozrejme chce neco extra, jeden papir mu nestaci, takze zase blby vyraz, no komprendo a radeji mava at vystrelim.

Argentinsky Aspen, Chamonix, Zermat nebo Spindl, chcete-li, mesto Bariloche vynechavam a jedu pri hranici primo na sever. Asi tusite proc 🙂 Ale pokud se uz odhodlate na vylet do Argentiny, urcite se tam zastavte, jelikoz okoli je jedno z nejhezcich z cele velke zeme tanga.
Tak tu na par dni mame zase predrazenou Argentinu.

Nejak to na asfaltu jede a posledni dny jezdim nad 100km denne a dokonce me to i bavi. Ve stylu tam kde je sotolina nejedu menim plan a vracim se zpatky do Chile. Mel jsem to v planu az o 3 dny pozdeji ale 250km sotoliny predemnou je dostatecne desivy duvod k navratu do Chile. I tak to za to stoji, objizdim trikilometrovy vulkan Lanin, dostavam razitka do pasu a je tady odmena za ten 20ti kilometrovy vyjezd par dni zpatky pri ceste do Argentiny.

Padam prudko dolu, az me prestavaji fungovat brzdy. Kdyz to pustim jedu do 5ti sekund sedesatkou, coz je na me v serpentinach silne kafe, a tak brzdim celou cestu dolu uz i ocima.

Dostal jsem se celkem rychle a mimo puvodni plan zpatky do Chile, kde budu dalsich 14 dni a zahraju si i na normalniho turistu co jezdi hromadnou dopravou. Z chilskeho Los Angeles, kde navstivim par kamaradu, se presunu busem do Santiga de Chile, navstivit dalsich par kamaradu. Z hlavniho mesta me pak ceka tisic kilometru dlouhy prejezd opet busem az do mesta Copiapo, kde pro zmenu, zadneho kamarada zatim nemam. Vede z nej ale silnice pres krasne, 4km vysoke sedlo San Francisco a uz naposled do Argentiny. Nedeste se, ze zacinam skladat skladacku a autobusovym stylem budu do jara doma. Tyto prejezdy jsou v planu uz od zacatku, aby byla o to vetsi chut na neco mnohem zajimavejsiho, zabavnejsiho a hezciho. Prave, nefalsovane a poradne kopce v Andach 🙂
Skladacka ma za sebou bezudrzbovych 3 tisice kilometru. Prakticky jen doplnuju olej na retez a bud dofoukavam, nebo odfoukavam pneu, podle sotoliny. Tak jeste 4x to same ve stejne kondici a budeme vsichni spokojeni.
Uzivejte si konecne zimu, ja si uzivam porad leto a z hlavniho mesta teto dlouhe a uzke zeme se zase ozvu. Caoo

Od poslední cyklocesty z New Yorku do San Francisca uběhlo dlouhých 6 let, během kterých jsme prožívali život hlavně podle stereotypů a starostí všedního života. Samozřejmě jsme si rychle zvykli na klidné prožití dnů, kdy bylo všeho kolem nás dostatek a na delší, až 14ti denní dovolenou jsme se dostali maximálně jednou za rok. Z takové situace mohlo vzniknout jen jediné východisko a začala se v hlavě rodit nová myšlenka. Myšlenka, která mě stále táhne dopředu prožít život ještě trochu jinak.