Villaricke rano pod stejnojmenou sopkou Villarica opet hreje, ale me tahne dopredu jedna zmena. Za par dni zabrzdim a davam tezky oraz. Nez se ale tak stane, ukrajuju opet kilometry opacnym smerem a valim kousek na vychod. Sopky se me tady fakt libi a porad me tak nejak bavi.
Takze zajizdka dva dny a stoji me v ceste sopka Llaima a narodni park kolem ni. Navecer k nemu dojizdim a je to jeden z mala narodnich parku kam se plati vlezne, o cemz jsem samozrejme nevedel a vadi me to. Neni to moc, je to muj denni rozpocet na jidlo, takze vlastne pro me je to az az. Pan u pokladny se diva na fotbal, zavora nahore, opet sotolina pod kolama, plizim se skrz a mizim v sopecnem prachu cesty. Nerad platim za neco, kdyz nevim za co. Kazdopadne zadny trest neprichazi, spis odmena.
Po dvou kilometrech tocim na stezku z cesty mezi stromy a schovavam se za par keru. Nadherne misto na kempink a nikdo o me nevi. Navic po horkem dni mne tece kousek od meho luxusniho hotelu potok, vytekajici primo z jeskyne. Lepsi vodu nepamatuju, navic idealni osvezujici teplota jako ze sedmeho schodu 🙂
Mam pred sebou 60km po sotoline, coz me hned rano brnka na nervy trosku. Zatim je cesta krasne uhlazena a sopecny prach je tvrdy a rovny. Jedu primo kolem sopky, fotim, tocim, je brzo rano a nikdo me ani neotravuje.
Potkavam dve stopujici Chilanky, vykladame a jedna me i profesionalne foti do meho alba 🙂
Kolem poledne mam 20km, zacinaji jezdit auta a cesta se nam konecne zhorsuje. Prachu je tolik, ze nevim kam mam jet a samozrejme cistim jednu diru za druhou. Ale tak porad se drzim, divam se okolo a je me fajn.
Po kratkem sjezdu se z cesty stalo piskoviste, mam jet sice rovne, ale metrakova skladacka se bori hloubej do pisku az definitivne stoji.
Toz bozi, zacinam tlacit ve 40 stupnich uz i po rovine. Kilometr za mnou, ja odvareny, nekde v lese, vyhled zadny a prach vsude. Zapinam nouzovy rezim, abych nevybuchl jak ty veci okolo a zase pekne vedle kola se sunu do prudkeho kopce. Sikovne udelali cestu, kdyz vybagrovali polotunel v lese, kde nefouka. Takze cokoliv co kolem me projelo a rozvirilo tuny prachu zmizelo, ale prach levituje ve vzduchu a vysmiva se gravitaci.
Hodinu me trvalo se vyskrabat na nejvyssi misto na ceste a rikam si hura, ted uz jenom dolu. Ano, mam pravdu, dolu. Cesta vhodna traktorum, neskutecna roleta plna sutru narvanych ve sterku. Jedu max 15 km/h a to uz si myslim, ze ze sebe a z kola setrepu vsechno co nedrzim. Fakt su nasrany, mam to 40km na asfalt, brzdy hori, prdel hori, ruce hori a sopka blbe cumi 🙂
Toz to jen tak aby jste vedeli, ze vsechno neni porad ruzove.
Dojizdim do mesta, leju do sebe litry vseho vcetne piva, mam 60km za cely den a nechce se me dal. Nechce se me ale ani platit za ubytko, tak popotahuju par kilaku za mesto, odbocuju mezi kere, kdy se zda, ze tudy auto nejelo hodne dlouho a po sto metrech na konci cesty u nejake brany koncim. Okoli se zda byt bezpecne a mimo veskery ruch, tak usinam s pocitem klidu. V 1 rano rachot motoru a sviti me do stanu auto. Jak je to mozne nevim, co chcou taky nevim, lezim, cekam a auto odjizdi. Se zvysenym tepem usinam a ve 3 rano se cela akce opakuje. Podle zvuku motoru jine auto, ale taky se otaci a odjizdi. Supr noc 🙂
Kdyz jsem se s kamosem z Los Angeles domlouval, kdy k nemu dojedu, tak jsem se nejak prepocital a lehce spletl. Misto 7 dni, co jsem si myslel ze potrebuju se k nemu dostat, by me cesta trvala 3 dny. Celkem velka chyba, ale tak kalendar a hodiny tady moc neresim no. Vymyslim teda aleternativni zdrzovaci plan. Jelikoz Pacifik je jen 150km daleko, tak vamos a la playa. Z cele vzdalenosti krajim behem jednoho dne 140 kousku.
Poprve vidim slavnou Panamerickou cestu vedouci s nejakou tou prestavkou od Aljasky az po Patagonii.
Dlouhy den, ale krajina a cesta byla projizdkou po Cechach na konci srpna, tak jsem se citil jako doma a jelo to. Kombajny letaji vsemi smery, zne v plnem proudu, do toho sem tam les, no srovnejte sami.
Tak tady mame poprve otevreny vyhled na hodne vody a kde jinde kempovat nez primo na plazi. Mesto Lebu, muj prvni pacificky pristav, bylo pekne, ciste, proste povedene a plaze okolo stejne tak.
Proslunnene rano brzo zahaluje mlha valici se nekde z oceanske dalky, coz se me libi jeste vic.
Cesta je prijemna az na jeji profil, kdy rovinka neexistuje a jakoby pres kopirak jedu 5km nahoru, 5km dolu. Celkem to unavuje po nejake dobe ale vim ze vyhraju, protoze se musim zase dostat k vode. Dokupuju par veci a mirim na sever, smer druhe nejvetsim mesto v Chile, Concepcion. Z cesty se na par kilometru stava klasicka dalnice, ale nikdo nic neresi a carabiniery misto toho aby me zastavili a vyhodili, tak mavaji na pozdrav. Je cas na parkovani, pred sebou nejake plaze a mesto Lota. Je sobota podvecer, prazdniny a plaze neskutecne narvane ve stylu Bibione. Dostavam se na predmesti mesta a vidim neco, co jsem si myslel ze v Chile neuvidim. Bordel, spina, hnus, sem tam chatrc stlucena po Indicku. Lidi vyhazuji, nebo vylevaji na ulic vsechno co jim v jejich domacim bordelu prekazi. Cumim jak puk a navic jsem se ztratil. Cestou po ktere jsem dojel by byla ted dlouha zajizdka a podle mapy hledam fofrem exit pryc. Ten nachazim az hen tam za kurnikem a kolem kadibudky v lese. No mazec. Lidi sice porad usmevavi a chteli poradit, kudy vede cesta pryc, ale pocit jsem moc dobry nemel. Dojizdim do centra Loty a potvrzuje se jaky pan, takovy pes. Proste hnus. Lidi se sem tam snazi opravovat, uklizet, ale nejak jim to v tomto chilskem meste jde sakra pomalu. Frcim na sever na dalsi plaz a vzdavam se kempu, protoze bych aspon trosku ukryte a bezpecne misto hledal marne. V kempu sprcha dira ve zdi a cakajici voda, zachod dira v zemi a cakajici h…a. No nic, pohodka. A aby se cely den podtrhl jako nezapomenutelny, kemp je presne mezi dalnici, zeleznici, hlavni cestou a pristavem. K dokonalosti same me na dobrou noc vyhrava z vedlejsi restaurace brutalne hlasita, hardrockova mjuzik skupinka pankeru do 4 hodiny ranni. Toz neni to skvele??!! Jeste jednou diky klucii, podium bylo vase 🙂
Mam to 160km do bezpeci Los Angeles. Rano v 7 balim a bombim pryc z te latinske slamastiky. Loucim se s Pacifikem, skladacka ho znovu uvidi nejspis, snad, doufam az v Paname za pul roku. Odbocuju na vedlejsi cestu zpatky a tlacim to nejdal co to jde. Dalsi den v prave poledne klepu Juanovi na dvere, on s orosenym pulitrem Peruanskeho pivka a s usmevem otevira. Me zacina dovolena 🙂
V Los Angeles jsem opravil vsechno co bylo potreba. Nejaky ten prodreny vak, dira ve stanu, zasvineny retez, nefunkcni brzdy, ale proste nic vazneho. Zalepit, zasit, vydrhnout, utahnout a vsechno funguje jak ma.
Autobus do Santiaga jsem si krasne uzil v prvni rade ve druhem patre. Skladacka byla pekne slozena v nakladovem prostoru, az to udelalo ridicum takovou radost a prepravili ji gratis.
Byti hasicem v Chile je ciste dobrovolna a neplacena zalezitost, takze kdyz zrovna neni co hasit, jdou se vybirat penize na dalnici. Nastesti ale Chilske obyvatelstvo chape a ve velkem podporuje. Ja to ale nechapu jak takova profese jako hasic, zrovna v Chile, muze fungovat ciste dobrovolne…
No a mame tady hlavni mesto Chile. Cekal jsem ho takove typicky jihoamericke, ale Santiago udelalo dojem moderniho pekneho mesta, ktere budu chvalit vsude kama pojedu.
Takze i diky tomu se tady jeste chvilku zdrzim a vyjedu nekdy na zacatku unora. Ceka na me uz neco, alespon v mych ocich, extremniho, takze nikam nespecham 🙂 Predstava 250km do kopce po sotoline, kdy nejvyssi bod cesty atakuje 4800 m.n.m. me jednodusse desi. No nic, chteli, meli. Jedeme to zkusit a nejak bude.
Snad se za tyden ozvu a nebudu k tomu potrebovat kyslikovou masku 😉
Cao
