Sice jsem chtel s Cechunama v Punta Arenas zustat jeste jeden den, ale uz me moc nebavilo sedet a nechat cas plynout. Navic je pekne hnusne, takze neni ani co lepsiho delat, nez zvednout kotvy. Po neuspesnem nepochopeni se co asi tak potrebuju v telefoni spolecnosti Movistar, kdyz na pulku obchodu vykrikuju nekdo mluvit ingleese, ja potrebovat Chile sim card, balim a odjizdim na sever. Krasne aprilove pocasi me zene kupredu a prvnich 40km se i s vetrem kraji docela rychle. Opet ale stacim riditka na severo-zapad a opet nejlehci prevod a 8 km/h navic nekoncici planinou. Uz jsem opravdu nechtel podvadet autem, uz me to ani nebavi se k nekomu cpat, ale zacinam zas o tom premyslet. Tento styl vetrne dovolene se me zda ponekud nestastny. Tlacim to tak do odpoledne, kdy u me zastavuji (skoro totiz stojim ikdyz jedu) tata a synator architekti, frcici do Puerto Natales 175km daleko. Lehce se me napred vysmejou co tady blbnu a jak dlouho to mam v planu jeste delat, pak oteviraji dvirka nakladoveho prostoru a skladacka se krasne uvelebi na korbe dodavky, jak kdyby tam patrila. V jedine vesnicce na trase 250km kupuju klukum kafe, ze meli se mnou fakt dobry napad a v 7 vecer kempuju za hostelem. Vedle bydli 2 Frantici jedouci do Kolumbie, tak budu mit chvilku spolecnost.
Frantici jsou na zabiti, snidaji 2 hodiny, pakuji veci dalsi 2. Nemam na ne nervy, a ikdyz nikam nespecham, tak radej sedim na kole nez v baraku a odjizdim. Cesta vede kolem narodniho parku Torres del Paine, ktery si nechavam nekdy na priste a dojizdim na Chilskou hranici kde potkavam mladeho Chilana a kempujeme spolu hned za celnici. Frantici dojizdi o 4 hodiny pozdeji, tak kdybych na ne cekal tak dlouho, dojel by sem jen nekdo z nas.
Rano bac, razitko v pase cau Chile, za 8km buch razitko olla Argentina a po sotoline valime na asfalt Ruta 40. Uzivame si asfaltoveho blaha po 40km a uhybame na Ruta 7, neboli 70km hnusne vypadajici sotolina. Ve stylu Dakaru odpoustim tlak v pneu a razem se z kostitrasu stava ofroad skladackova masina 2×2. Zjistuju zajimavou skutecnost, ze me prdel na asfaltove ceste boli vic, nez kdyz me znasilnuje poskakujici sotolina. Touto myslenkou se zabyvam po dalsich nekolik hodin. Snad to nic neznamena Emotikona smile Vsude okolo prsi, cesta je mokra a nabaluju vic a vic pisku ktery se sprajcuje v blatniku. Zvedam blatnik do tereniho stylu a letim dal do chvile, kdy se uvolnuje nosic a vsechno se hrne k zemi. Nastesti v male rychlosti tak stacim zastavit blizici se pohromu. Fixuju gumicukem, na trepajici se sroubky neni moc spoleh a valim az k opustene policejni stanici, kde Frantici s Chilanem uz kuchti veceri.
Zbyva nam 120km do El Calafate, kam po nadhernem 11km dlouhem sjezdu a naslednych 40km proti vetru dojizdime kazdy solo. Rano si to krasne frcim busem zapadnim smerem mrknout na takovy kus ledu zvany Perito Moreno. Za obrovske prachy dostanete k vyhledu obrovsky ledovec, ktery za to fakt stoji.
Po dnu volna mam pred sebou 220km opet nicim. Konecne bohove otravuji s vetrem nekoho jineho a tak si to smazim 120 kilaku a jsou teprve 2 hodky odpoledne. Odbocuju s Ruta 40 smerem na El Chalten pri jezeru Viedma a se mnou odbocuje i vitr, ale presne opacnym smerem. Dve hodky jedu proti poryvum vetru šnečí rychlosti po ceste pokrytne mrakem rozjetych, polorozjetych a cekajicich na rozjeti kobylek. Chvilku se snazim zabavit a klickuju mezi nema. Po par minutach stresu a omlouvani se, ze to muselo bolet uz jedu se zavrenyma ocima jen rovne…
V poledne dalsiho vetrneho dne se propletam branou do Narodniho parku Los Glaciares a cucim na ten sutrak jmenem Fitz Roy pred sebou a pod nim muj cil na par dni El Chalten. Pivko s hambacem na oslavu, ze na par stovek az tisic kilometru neuvidim krome jezer nic rovneho a vita me obydli zvane Casa de cyclistas, jen pro cyklisty a gratis jako bonus.
Ceka me ted zajimavy usek s prechodem zpet do Chile. Na Stedry den odjizdim 40km po ceste k jezeru, pres ktere dojedu lodi do kempu. Tam pauza a dalsi den 20km dlouhy prechod pres kopec az k dalsimu jezeru, kam pro me snad dojede zrovna ted nejezdici a pokazena lod a preveze me do Villy oHiggins. A to je dedinka kde konci, ale pro me zacina cest cest, slavna patagonska Ruta cislo 7, Caratera Austral.
Toz zas za par dni, od patagonskych ledovcu dam echo.
Stastne a Vesele Vam vsem! Mejte se krasne.
