Vyberte stránku

Takze Peru cislo dva. No moc veci se obecne nezmenilo, ale tech par detailu co bylo jinych nez v prvni, jizni casti, potesilo velice. Peru je fakt velky kus zeme a pravdou je, kdyby tady bylo vsechno a porad krasne a dokonale, tak jak jsem si to predstavoval, vuci ostatnim zemim by to bylo trosku nefer. Cili se tady konala klasika, tak jako v ostatnich velkych zemich. Ne jako u nas, kde je krasne vsechno a vsude 😀 Aby se clovek dostal z neceho pekneho a zajimaveho do dalsi podobne oblasti, na kole to proste trva. A tady diky tem obr kopcum to trva jednou tolik a boli zrovna tak. Tisic kilometru jsem se plahocil pres kopce, kde byly porad jen a neustale dedinky a policka az do vysky 4tis. metru, kde lidi zastavila zima a fakt, ze tam nic neroste. Jinak by orali a sazeli az do aleluja. No a pak se dostanete do Huarazu, nevite velice co cekat a jen podle mapy tusite nejaky narodni park a hory. Pak jednou zvednete oci od mapy a riditek a to co je nad vama, ikdyz v mraku, vam vyrazi dech. Pohori Cordilera Blanca s nejvyssi horou Peru Huascaran me absolutne rozsekalo. Proste bozi. Ikdyz pocasi bylo nic moc, tak i tech par minut za den kdy dva stity Huascaranu vylezli z kourove opony, stacilo na nakopani zadku. Smekam klobouk dolu, moc hezcich hor jsem po svete nevidel.

A dostavame se k doporuceni od jednoho chlapka z USA, ktery v LaPazu povidal: Je to sice zajizdka, ale vyjed si na Ruta Olympica. Ted jsem byl 30km od odbocky na doporucovanou cestu, zasnezene hory nad sebou a ikdyz bych mel pohnout, tak odbocuju. Z 2000m.n.m. cesta „krasne, prijemne a hladce“ stoupa do 4800m. Na 40ti kilometrech tezky pocin ale jedu, tlacim, mrham casem. Hory samozrejme v mraku, ale hrnu. Dostavam se az na upati posledniho stoupani, serpentiny dlouhe 18km. Dve hodiny do tmy, zacina mrholit, pak uz prsi a s rostouci vyskou zacina byt tak trochu zima. Ctyri a pul kilaku vysoko, vystaveny jak veverka, mokry jak zaba balim mezi keri u cesty. Kuchtim klasiku tunaka s ryzi a za bubnovani kapek lomim. V 1 rano me probouzi ostre svetlo, klasicky sebou ulekem skubu co to sakra je a ze snu me probouzi obloha plna hvezd s dominantnim uplnkem. A co vic, zasnezeni sestikilometrovy velikani primo nade mnou. Neskutecna vec a zazitek. Ikdyz je kolem nuly, lezu ze spacaku, stavim stativ, nastavuju dlouhou zaverku a nechavam techniku ukazt co umi. A umi skvele. Foto mam ale jen ve fotaku, tak az se dostanu ke kompjuteru tak vam ukazu. A rano jako by se v noci nic nezmenilo, bubnovani kapek do stanu, vsechno balim a padam 40km stejnou cestou dolu. Dostavam se na hlavni cestu a letim do znameho a obavaneho, Kachniho kaňonu.

Letim doslova, jelikoz dnes to je jen z kopce smerem k Pacifiku. Kaňonem vede uzka silnicka, protinajici tunelama jeste uzsi soutezky a skalni steny. Aut jezdi celkem malo, ale potkat v tunelu, kde nevidite na konec, auto s silenym Peruancem za volantem, je taky dobry zazitek. Navic je cesta pul na pul asfalt a sotolina, takze kdyz projede auto tunelem, necha za sebou rozvireny prach, ktery s absolutni tmou tlaci muj adrenalin az na max. Taky ja na max jedu, protoze je hodina do tmy, cesta se totalne zhorsila na sutry a pisek, skladacka skripe a uprostred kaňonu moc sanci na stan neni. Situace, ktera presne koresponduje s mym stopovacim planem. Musim trosku zrychlit abych byl v klidu, ale nechci projet dlouhe vzdalenosti busem. Ted to mam 30km do mesta, kam bych se plahocil po sutrech 3 hodiny. Takze stop. Chvilku to sice trva, ale do pulhodky zastavuje nakladak plny avokada, mandarinek a dalsiho ovoce. Par lidi se na korbe uz veze, hazeme skladacku na pytle a valime. Davam rec s tetama a strycama, kterym stejne nic nerozumim, jelikoz ridi Peruanec rychlosti blesku a vsichni drkotame zubama. Valime kaňonem, my na korbe skaceme az po strop tunelu, ale tetky jsou v klidu, tak zkousim byt taky. Teda az do jedne zatacky, kdy jedeme fakt rychle, nalevo skala, napravo propast a dole reka. Cele auto se naklani az koncim v naruci jedne Peruanky v nejlepsich letech, vsichni krici, pisti a myslim, ze ridic ani neduta a jen doufa. Fakt hnus. No ale tak zijeme a jedeme. Uz chcu na pevnou zem. Dojizdime do dediny, na korbe se zacinaji vsichni schovavat, ukryvat pod pytle a jenom ja cumim ven. Stryc me tlaci dolu se slovy Policijaa Policijaa 🙂 Tak se krcim, chvilka napeti jak kdyby jsme prevazeli kokain a jedeme kousek dal, kde me nechvaji svemu osudu. Poldove musi byt snad uplne pitomi. Na korbe ma lidi nalozene kazde druhe auto. No nic, kdyz uz tu maji policejni ustrednu, jdu nadhodit dotaz, jestli se da zakempovat hned vedle v bezpeci. A to je dobra vec tady na policajtech, samozrejme ze da. Behem jednoho dne jsem se na kole posunul o 150km plus 30 autem a klesl o 3600 vyskovych metru. Teplota stoupala jak vyska klesala, citim morsky vzduch od Pacifiku a usinam s 29 stupni ve stanu. Hruza des. Rano fofrem balim, tezky den pred sebou a rad bych zachytil jeste vlazny ranni vanek. Odbocuju hned do druheho kanonu a proti proudu reky tlacim lehkym stoupanim skladacku skrz. Na vyber mame tu delsi, o to lehci, nebo kratsi s brutalnim stoupanim na poslednich 25km. Jedu kratsi, posledni kopec nemuze byt zas az tak …. Joo ty vole, me plany prekvapive selhaly a zazivam utrpeni 🙂 Driv nez jsem se ale do toho kopce vubec dostal, nici me mega vedro dole v kanonu a dochazi voda. No nic, nevyschnu tady pro nic za nic. Zastavuju auto, kamo nemas vodu? Ja su tak trochu v haji. Jasne gringo, no problemo a priste jed na motorce blazne. Rikam provedu, dobry napad, dolevam flasku a oba mizime svym smerem. Tak a hura nahoru, lehce popoledni, serpentiny se zaryvaji do steny kanonu a miri vzhuru. Po 15ti kilometrech dedinka a sklon se mirni. Vysmivam se silnicarum, jestli neumi neco tezsiho a zaroven jim dekuju za ty serpentiny. Diky nim to slo lehce. Takze si tak pokracuju, po 5ti kilometrech vjizdim do eukaliptoveho lesa a cesta co vidim nemuze byt pravda. Rozbity asfalt a strecha vzhuru. Marne hledam lehci prevody, marne drzim skladacku v poslusnem stavu, klickuju ze strany na stranu a uznavam porazku, nema cenu. Zapinam tlacici mode a dvoukilometrovou rychlosti se sunu do mesta Pallasca, pouhych 5km nade mnou. Nevim jak vyuzit dve hodiny casu lepsim zpusobem. Ale tak jsem na dovolene, cas je irelevantni a tma se k nam blizi malou rychlosti. Doslova dotlacim to vsechno co me v zivote zbylo na namesti Pallasky, kde se hned chteji vsichni s divnym gringem kamosit a pokecat. Cesky rikam dejte mne pokoj, spanelsky hraju nejvetsiho kamose, ktery je rad za pokec. Kupuju neco malo a lezu do hostelu.

Rano klasicky padak primo dolu k rece, od ktere jsem se splhal do mesta cele vcerejsi odpoledne. Proste Peru a jeho cesty. V klesani potkavam dvojicku z Italie, profiky kterym se klanim, jelikoz si krizuji svet uz sestym rokem. Vymenujeme rady, ja rikam at pozdravuji Ushuaiu, oni rikaji at pozdravuju Aljasku a ze se pristi rok potkame v Dolomitech. Proc ne!:-) Dojizdim k rece, uzivam si 20 metru dlouhou rovinku pres most na druhou stranu a hura nahoru. Deset kilaku za mnou, dojizdim do dedinky kde mistni poter ze skoly ma nejakou prehlidku. Decka pochoduji v rytmu bubnu a trubek jak hradni straz. To by nase decka nikdo nedonutil delat a me tehdy taky ne. Cukaji me koutky jak se mladochum smeju, protoze vidim jak uvnitr trpi, ale asi jiny zpusob jak je udrzet od koksu a chlastu ucitele nenasli. Proste disciplina ala Severni Korea. Kupuju nejakou energy a pokracuju dal. Asfalt mizi na dobrych 80km, ale to me ve stoupani moc nevadi a z kopce to moc nebude. Tak nejak se houpu pres kopce cele dva dny. Dostavam se zas celkem vysoko a konec kopce pritahuju vsim co muzu. Ten se ale nekona, koncim za barakem ve 4400 metrech. Mrholi, lezu do stanu a hledam v mape, kde asi muze byt konec stoupani. Po nejake dobe jeste lezu ven, zamknout kolo a pripravit sebe na klidnou noc, bez zbytecnych interupci. Jenze nejak blbe obouvam botu, ztracim rovnovahu a drzejice spinavy esus plny naprsene vody padam zpatky na stan, lamu jednu z podpurnych tyci a leju veskery bordel do spacaku. Prekerni, zakerna a usmevna situace v uprsenych ctyrapul tisicich nad morem. Too nechces! Nejakou dobu si krasne a profesionalne nadavam, co to su za „nestastneho nesiku“ (ano, presne tak nejak vybiram slova), pak ale nezbyva nic nez se tomu od srdce zasmat. Improvizuju uprostred noci jak s opravou tycky, tak susenim spacaku a radej vsechno zaspavam. Kopec nakonec atakoval hranici 4700, coz od jeho spodni casi v 1800 bylo krasne prirodni dilo. Podobnym stylem a pres nekolik krupobyti doklickovavam do pekneho mesta Huamachuco. Od Italu mam adresu na jednoho chlapka co ubytovava cyklisty bez poplatku. To zni jako plan a uz mu busim na dvere. Otevira Mako s usmevem od ucha k uchu, zdarec amigo, cago kamo, jednu noc prespat ja muzu, ty smet, ja vzit kolo dovnitr, toto tvuj pokoj, ty dojit na veceri k nam v 7, ja byt moc potesen, muchas gracias. Toz asi tak nejak 🙂 Jednoduche a proste.

Dalsi mesto Cajamarca vcelku klidnym uzemim je vzdalene dva dlouhe dny, tak jedu jelikoz stejne neni nic specialniho k videni. No a za Cajamarcou je neco nevidaneho. Jeden z prednich ceskych cyklocestovatelu Zbyňa to krasne nazval trychtyrem a ono to tak dopravdy je. Silnice klesa z 3100 k rece tekouci ve vysce 700m aby se pak na dalsich 40ti kilometrech vyskrabala zpet do 3600. To je neco co neni za den skoro jetelne a taky to tak vypada.

Mega kopec, mega prevyseni, hruza casu ale pozor, je to predposledni z vetsich kopcu co me stoji v ceste v Peru. Posledni je na samotnych hranicich s Ekvadorem a to uz je jenom Hasta la Vista Peru a tve kopce. Dole u reky samozrejme teplota roste a to primo extreme, na riditkach tachometr lupe 51 stupnu a ja taju. Neco ve meste nakupuju, ptam se na vodu a nikdo nedava, ani poldove. Gringo kup si. Zasadne vodu nekupuju, ale nikdo nechce dat. Az na jednu seňoru v obchudku, kyve ze jo a taky kyve ze jo na muj dotaz jestli je pitna. Super, tady mas flasku teta. S tim co se vraci bych mohl zalet tak mistni kaktusy a aj ty by se otrepaly v trnech. Hneda brecka s plavajicima pidi housenkama. Co to k…a je povidam. Seňora blbe cumi, zepry to pijou. Neverim, blbne gringovi hlavu. Vylevam do kanalu kam to patri a potupne jdu do druheho obchodu koupit 2 litry za 40 kacek. Hruza. No ale tak poprve a snad naposled. Prehazuju na nejlehci a stabilnim, dlouhym, nudnym stylem jak telegrafni draty u cesty krajim jeden metr za druhym. Teplota klesa, dotankovavam vodu tekouci ze skaly, cista a vonava a stale vzhuru. Kemp 3400 vysoko a leharko. Uz pres noc bylo krasne jasno a rano neni o nic hur. Navic vsechny mraky dole v udoli, takze se na par desitek minut nez do nich pri pristani vjedu, stavam pilotem. Dole se chytam jedne reky tekouci do dalsi a ta do dalsi, po proudu nekam do Amazonky. Dokonce se tento okres v Peru jmenuje Amazonas. Pritomnost blizke dzungle a tropu je znat. Horko, vlko, lidi se bahni v ryzovych polich a vsude palmy, banany a ruzna havet. Leju do sebe par kokosu a frcim do posledniho mesta, co me v Peru stoji v ceste. Mesto Jaen a opet casa de cyclistas, neboli domov pro cyklisty me vita s otevrenou naruci. Toto me a nejenom me, nas vsechny cestovanim zblble fakt bavi. Mistni lide s kladnym vztahem k cykloturistice, co maji nejaky ten pokoj, nebo prostor na odpocinek pro zbloudile, spinave, opustene ale stastne to duse 🙂


Takze jsme trosku slavili 10 000km prakticky pouze s jednim problemem a zaskobrtnutim kola, coz si myslim ze na to co mame za sebou je na mestaka krasny vykon. No a mame plan jak bude nase skladackova mise pokracovat a zastavime se az do roka a do dne od startu na zacatku prosince tam, kde to vsechno zacalo (doma v garazi) 🙂 . Z cesty Jizni Amerikou se stava cesta kolem Pacifiku a muzete se tesit na zajimave veci 😉 Pak uz fakt zacnu makat asi 😀 😀

Share This