Archiv pro štítek: Report

Severni Bolivie a oprava pruseru

Zustal jsem sam v hlavnim meste Bolivie Sucre a zase si to tak nejak zacal uzivat po svem. Trosku me to desi, ze je me lip samotnemu, nez ve spolecnosti dalsich lidi, ale tak delam to co me bavi a co me vadi nedelam. Proc to tak je neresim a jedu si to svoje. Vyjizdim z mesta skrz ruzne ctvrte a po 10ti kilometrech uz kopiruju kopce mimo ruch velkomesta. Dalsim cilem je mesto Cochabamba, tak nejak v pulce cele vzdalenosti do LaPazu. To co se za posledni dva dny nastoupalo tak se ted vyhazuje rychlym tempem z okna, jelikoz cesta prudce klesa do udoli k rece na 1600m.n.m. To ze za par dni budu zase atakovat vysku 4500m.n.m. si radej ani nepripominam, jinak bych okamzite vymenil slapajici skladacku za samojedouci motorku.

Ale jedu konecne svym tempem, skladacka prede pod zadkem jak kote a i diky tomu, ze nejak nemuzu najit misto na kemping a tlacim to az do tmy, ujizdim 140km dal do vnitra Bolivie. Rano mrholi, klasicky proprsene letni rano, ale pro me je to dobra zmena. Slunecni svit me upaluje kazdy den a dalo by se spocitat na prstech jedne ruky kolik bylo od zacatku destivych dni. Mam pred sebou jedno nezajimave mestecko z ktereho vedou dal dve cesty. Jedna kratsi, asfalt, udolim. Druha o 60km delsi, oblazkove sutry namlacene do zeme, pres sedlo lezici o 2km vys. Toz kterou z variant jsem si asi vybral … Zase klasicka sebedestrukce a po prvnim kilometru uz sazim jedno vyjmenovane slovo za druhym. Vracet se ale kilak zpatky taky nejak nemuzu, to radej tech dalsich 80 nejak preziju nez se vracet. Nechapu proc se tak nesnasim… Kazdopadne to fakt nejde.

Bike trpi, prdel trpi, vsechno se trepe, vrze, skuhra. Takze je jasne co nasleduje, ano, stopuju cokoliv co jede. Je tu ale maly problem, vsichni normalni a regionu znali, jedou tou kratsi asfaltovou variantou. Projede kolem jedno auto za hodinu, ktere je bud narvane k prasknuti, nebo konci v prvni chatrci hned za mnou. Dojizdim na jeden z mnoha kopcu a pri klesani zpet do udoli me dojizdi neco, co vydava podobne skuhrajici zvuky jako ja. Nemcour Stefan na kole, ktereho jsem potkal 14dni zpatky a tehda jsem mu rekl, ze se urcite potkame na ceste. No a diky tomu, ze je stejny magor co se nema rad, se potkavame. Jedeme dalsi dve hodiny, projizdi dve pidi auta a my se dostavame do pulky nejvetsiho kopce. V jeden okamzik za nama kraval a dodavka si to krosi pomali ale jiste pekne nasim smerem. Kluci maji na korbe mista az az, nakladame a letime hore sutr nesutr. Vezeme se az na hlavni asfaltovou cestu 40km daleko. Podvod, ale nutny. No a aby jsme meli ciste svedomi, Stefan nasel na mape jakesi ruiny incke vesnicky vzdalene 20km od hlavni. Takze to co jsme projeli autem, si ted mame po stejne hnusne ceste zajet. Cilena sebedestrukce, kterou porad nechapu, funguje a uz to valime po sutrech nekam do udoli a pak prudko nahoru, protoze Inkove prece nic nestaveli v udoli ze. Slunce nam zapadlo, my uprostred niceho zapiname svetla a hrneme to tmou az na konec cesty u ktere je po 3 hodinach boje vytouzena cedule: Vitejte v Inca village. Supr, tesime se na rano a doufame, ze to bude neco vic, nez jen jedna rozborena zed od obyvaku.

Nakonec jo, prvni ruiny, prvni zbytky Incke civilizace na ceste Jizni Amerikou vypadaji k svetu, nebo si to aspon nalhavame. Par fotek, par nejakych tech mouder, jak fungovali a co delali a valime zpatky na hlavni cestu. Asfalt je bozi, rikam to furt a porad. Valime si to dal a dalsi den v poledne pristavame v Cochabambe uprostred neskutecneho trhu a rizeneho chaosu.
Cochabamba je podle nekterych chytrych knizek znama jako hlavni prekladiste kokainu, transportujici se z bolivijske dzungle do LaPazu a dal. Chodime po meste, po trhu, ale az na par divnych stvoreni nic zvlastniho. Jo abych nezapomel, konecne potkavam nekoho, nebo spis neco od nas. CeZeta pekne stojici u cesty me vykouzlila bolivijsky usmev.


Tak a jsme pred necim, co nemuzeme minout, objet, vynechat. Stopadesat stoupajicich kilaku zpatky na Altiplano. Co je ale horsi, spolecnost nam na ceste delaji zas a jenom porad ty same rozchrblane stare dyzly, ktere tlaci hromady stareho srotu na kolech do serpentin, pricemz vypousti hory cerneho svinstva. Zacina nam k tomu vsemu prset, a tak to balime lehce pred koncem dne v opustenem baraku. Luxus, ktery si vybira dan v podobe 5ti trnu jdoucich skrz me predni kolo. K memu prekvapeni zjistuju, ze cesty k opustenym barakum byvaji sem tam neudrzovane. Rano nas vita mlha s viditelnosti na par desitek metru a klasicke podzimni mrholeni. Neva, stejne se budeme cely den plahocit pomali ale jiste do kopce.

Na par stovek metru cesta i klesa, ale jinak porad vzhuru nahoru. Za kazdym vyjetym kopcem se objevi dalsi, novy, vyssi. Nenormalni vec, co proste v Evrope nemame. Za den davame 92km z toho 84 hore. Den konci a my si poslednich par kopecku musime nechat na rano. Pri prujezdu platidlama (maji tady myto jak v Italii ci Chorvatsku), po me startuje grupa fakt nasranych coklu a nuti me zvedat nohy az na riditka, svine. Stefan je par metru za mnou, me nechavaji byt a jdou po nem. Jedna stara, cerna, nasrana mrcha vyuziva prilezitosti a bere jeho lytko utokem. Nastesti jen skrabnuti a nastesti se trefili do Stefana, ktery je doma veterinar a je ockovany proti vsemu co kouse. Timto Ti diky kamo 🙂 Celkove jsou psiska tady vic a vic agresivni a budu muset neco vymyslet, driv nez budu vztekly. Kazdopadne… Psi utok videli i misti carabinieri, kteri se s nama davaji do reci co a jak, kam jedeme a kde budeme spat. Kam jedeme vime, nahoru, kde budeme spat, to klasicky nevime. Mala porada, hlaseni problemu velitelovi a oteviraji se nam dvere do policejni maringotky, kde si davaji kluci oraz behem sluzeb. Cpeme veci dovnitr, zkousime pohodlnost matraci a velitel stoji ve dverich s talirem plnym masa, ryze a kdovi ceho se slovy, bon apetito. Nepreju Stefanovi nic spatneho, ale vic takovych sikovnych kousnuti a zijeme si kralovsky. Teplota se pres noc v maringotce dostava na 2 stupne nad nulu, coz po vcerejsich 30ti pres den je celkem kosa. Ceka na nas ale porad par stovek vyskovych nahoru, takze ikdyz vyjizdime rano v rukavicich, cepicich, navlecich a vsem, tak to brzo leti dolu. V poledne jsme na poslednim hrbu 4510m.n.m. a hura lehce dolu na rovinku ve 4000m.n.m. Fakt to dole je plus minus rovina, takze se tempo zvysuje a ukrajujeme velky kus cesty ku LaPazu. Cesta je normalni dvouprouda dalnice s velkou krajnici, takze si tu lehkost pohybu bez obav i uzivame.
Jedeme porad rovne az se dostavame na kraj Altiplana a o pul kilometru niz se nam rozprostira neskutecny LaPaz. Mesto je rozhozene do vsech okolnich prudkych kopcu, az se z toho klizi zraky. Nechapeme, hledime dolu a pozvolna klesame do te betonovo-cihlove bolivijske oazy chaosu.


Tak a je tu par dni volna na regeneraci a hlavne na opravu kola. Planovat se stale nevyplaci a tak se deji zmeny. Hned prvni noc prozivam nejhorsi casy za poslednich nekolik desitek roku. V mem nitru se deje neco co jsem nemel tu cest zazit ani v Cine nebo Indii a to jsem si tehdy myslel ze hur byt nemuze. Bezesna noc, vic prosedena na porcelanu nez prolezena na karimatce. Rano mam hezci barvu nez muj krasny zeleny spacak a su vystaveny, doslova. Sbiram par sil a jdu dva kilaky do kancelare Fedexu, aby me tam rekli, ze balik s nahradnim dilem pro bika od Azubaku je sprajcly u celniku na letisti a ze maňana. Sunu se zpatky do cyklobaraku, kde mame utociste, po ceste do sebe cpu banany, papaju, cerne uhli a doufam… Vsechno nastesti tak nejak zabira, no zabira to az moc. Dalsi den mam opacny problem 😀 Dost uz ale o srani, ikdyz se o tom krasne pise. Dalsi den ve Fedexu, zase maňana. Moc me to nevadi, stejne nemam jeste dost sil vyjet. Zatim kutim s frantikama plany jak vytahneme zalomene srouby v ramu skladacky.

Balik dosel, pripravujeme operaci s velkym O, pulime skladacku na dve casti a vrtame skrz. Titerna a nervozni prace je uspesne za nama a skladacka se zase sklada a krasne drzi pohromade. Davam jeste novou kazetu, retez, nove pneu a luxusni nove sedlo vsech sedel. Po 7dmi tisicich km je to velky servis, ale doufam ze na nic nesahnu dalsich 12tis km az do CR. Po peti dnech vitezoslavne v plne parade a s nadsenim vyjizdim s LaPazu spolecne s dvojickou Madar+ Spanelka. Ikdyz je sobota, jedeme zkusit stesti, jestli ma imigracni otevreno. Tak nejak jsem ztratil pojem o case a mam 3 dny na vyjeti z Bolivie. Celnici, kteri by me prodlouzili pobyt spi, ale 3 dny bez pruseru staci, tak valime nahoru na Altiplano a bereme zapadni smer ku mestu Tiwanaku a zname ruiny Inku, Tiahuanaku. Samotne chramy maji nejlepsi dny uz davno za sebou, co je hned na uvitanou rozmlatili Španele s krizem v ruce. Ale i tak co zbylo je hodne zajimave a stoji to za zamysleni, jak vsechno tady fungovalo pultisicileti zpatky.

Na skok vjizdime do Peru, aby jsme se dalsi den vratili zpatky do Bolivie, konkretne do mesta Copacabana.

Prvni noc v Peru na nas pusobila celkem divne, divni lidi, divne vsechno. Dalo by se rict zlata Bolivie, kde nas vsichni pozdravili a nestarali se.

V Peru uz nejsu amigo, kamos co utraci velke prachy v chude Bolivii. Tady uz su gringo, ktery veze sebou velke prachy a stoji za zamysleni, jestli ho vytroubit ze silnice a vsechno slohnout, nebo pockat na dalsiho, co nevypada tak unavene a hladove. Nejcastejsi otazka je kolik stalo kolo. Radej je nechavam hadat a vetsinou se „trefi“ do castky 200 dolaru a jsou stastni ze to uhadli. Spravna castka 2 tisice dolaru by znamenala me okamzite rozlouceni se s kolem a vsim co mam. Bude to tady kazdopadne jeste zajimave. No nic, vyjizdime na skok z Peru zpet do Bolivie mrknout na mistni Copacabanu, kde maji krasny kopec s vyhledem na Titicacu a zitra se vratime do Peru, kde budu trcet nejspis az do kvetna.
Ceka na nas velka vec, velka zeme, velke kopce a naruc moc otevrena zatim neni. Snad ale mistni potomky indianu spolecne se skladackou presvedcime, ze fakt moc penez nemame, ale jinak jsme hodni, krasni, pratelsti a vystraseni daleko od domova 😀
Mejte se krasne, po oku me sledujte, bude sranda 😉

To nejtezsi za nami?

Po krasnych dvou dnech v turisticke oaze klidu San Pedro de Atacama uprostred pouste je cas se posunout o kus dal. Ceka me relativne kratky kus na mape, ale velky a slozite projety kus zajimave casti zeme. Zacina to hned odjezdem z mesta, kdy jeste dostavam posledni chilske razitko do pasu na rozloucenou. Zatim cesta vede 15km rovne, aby se v dali zacala zvedat a ja zacal trpet 30km do kopce s 2000m nastoupanych zpet na Altiplano.

Hrozny kopec, kdy vidite daleko do dalky, kam se jeste mate vyskrabat. Cela akce me trva skoro cely den az konecne vidim ceduli Bolivie doleva. Loucim se jak s Chile, tak s asfaltem na dlouhych nekolik dni. Drkotam se prvnich par kilometru az na bolivijske imigracni. Tady potkavam dalsi cestovatelske kapacity, prekvapive opet z Holandska a maji muj velky respekt. Kolem Sveta na motorce je velka vec, stejne jako jedna masina ve srovnani se skladackou.


Vymenujeme jak rady, napady ohledne cesty pres bolivijske uzemi lagun a sopek, ktere me ted ceka a taky delam prvni ofiko rozhovor na ceste. Slecna motorkarka je redaktorkou v nejake televizi a o cele jejich akci dela dokument. Jsou ze me podobne nadseni jako ja z nich. Oni rikaji ze by na skladace neopustili hranice Holandska, ja rikam ze bych se k nim na motorce hned pridal 🙂 Skoro zapominam zajit si do budky pro bolivijske razitko. Na rozloucenou dostavam mapu Bolivie, vodu a Snikrsku. Co vic si pri vstupu do nove zeme prat 🙂
Ujizdim prvnich nekolik kilometru po piscite ceste Narodnim parkem, kam se melo platit na Bolivii obrovske vstupne 550kc, ale v uvitaci a vybiraci boude nikdo nebyl, tak spokojene valim dal. Misto placeni me vita Laguna Blanco a Laguna Verde, bila a zelena laguna pod sopkama kolem dokola. Na muj vkus a na me kempovaci vybaveni celkem hodne fuci, tak hledam nejakou dobu misto alespon trosku v zavetri. Zatim jsem jel mimo hlavni tah skrz celou oblast, ale dalsi den rano uz vidim to slibovane cyklopeklo, ktere vsichni tak radi popisuji, kdyz preziji. Tereni auta a nakladaky ritici se po piscite ceste hlava nehlava, kolo nekolo. Satek pres hlavu je malo, dostavam do sebe kazdym nadechnutim male piskoviste.

S blizicim se polednem ruch uticha, projizdi par aut a jedno z nich ma na spztce PL. Skoro Polakum skacu do cesty aby zastavili. Cecha jsem nevidel od Vanoc, tak aspon nejaky Slovan na pokec. Staci na ne zakricet dobry den a polsky Land Rover v mziku stoji a udivena posadka vyskakuje z auta. Polaci na ceste po vsech pamatkach UNESCO na Svete je zajimavy obrazek. Oni obdivuji muj kus hliniku na dvou malych kolech hrnouci piskem, ja lezu za volant a citim se na par sekund bozsky 🙂 Behem toho co se strycem rozebirame cestu, teta neco kuti vzadu v aute a ja za par minut dostavam balicek jidla jak na Velikonoce. Mimo jine tam byl i Polsky pernik, ktery uprostred niceho v Bolivii chutnal proste nejlip.

Sem tam cestu doslova brodim, jelikoz pisku je vsude tolik, ze ani me siroke a vyfoukle pneu nejsou schopny drzet kurz na sever. Tlacim par desitek metru, ale pak se cesta umoudruje a jede se dal. Co se ale s prichazejicim odpolednem moc moudre nechova je pocasi a zase ty bourky. Vidim kilometry do dalky na vsechny smery a vsude je cerno a prsi. Abych nepremyslel jen nad spatnym pocasim, slysim zezadu jiz znamy nelichotivy zvuk a praska i druha strana nosice. Opravuju stejnym zpusobem jak tyden zpatky pravou stranu, cili izolepa a drat a jedu dal. Dojizdim az k termalnim pramenum u dalsich z lagun a premyslim jak dal. Tam kam bych potreboval jet je absolutni cerno. Cekam, davam hodinu pauzu a dratuju par dalsich casti jen tak pro pripad kdyby. V mem smeru uz neni cerno, ale bilo od napadanych krup. Takze je cas vyrazit. Odbocuju jakoze z hlavni cesty a oblaka se opet bouri. Cesta vede primo rovne, pres salar dal do nove vytvorene cernoty. 

Rikat si ze z toho mracku nezaprsi je naprosta kravina a ja spekuluju co delat az zaprsi. Jsem uprostred niceho a ikdyz jsem do vysky moc nevyrostl, tady su proste nejvyssi siroko daleko. Po par kilometrech spekulovani se me do cesty stavi opusteny barak v dokonale kondici a problem je vyresen. Potreboval bych se sice posunout jeste o kus dal, aby byl zitrek lehci, a tak sedim, hledim do oblak a cekam jak se situace vyvrbi. Po par minutach me zenou hromy, blesky, kroupy dovnitr a je vymalovane. Teplota klesa na nulu, kroupy mlati do strechy a ja mam mega stesti ze mam ten kus plechu nad hlavou. 

Prsi skoro celou noc a tak nejak se bojim, jak bude vypadat rano cesta. Cesta je nastesti jetelna, okoli posnezene, vsude mrak a viditelnost na par metru. Beru to vsema deseti a doufam, ze se zadna bourka konat nebude. 

V poledne se krasne vycasilo, zacalo zase zlovestne horko a cerna klasika jako pres kopirak.

Letim do prvni dedinky na ceste, Quentena Chico, ktera je startovnim bodem pro neco, proc sem vubec zajizdim. Ze zapadle vesnicky totiz vede stara, uz nepouzivana cesta k dolu. Nic zajimaveho na tom neni az na nadmorskou vysku kam tato silnice splha a tak nejak je povazovana za nejvyssi jetelnou cestu na kole na Svete. Vulcan Uturuncu, ktery je lehce nad touto silnici vidim cely den a taky vidim, jak se kolem nej kazdou hodinu bouri a je vic a vic zapadany snehem. Celkove toho uz mam dost, zadna lehka cykoturistika se tady nekona a jenom predstava vyjezdu na nejvysi kopec na Svete me fest unavuje. Takze se motivuju tim, ze to proste vynecham. Jenze potkavam jednoho tatu se synatorem z Nemecka. Potkali jsme se uz v San Pedru a tehdy jsem mladeho tak trochu namotal at jede na Uturuncu se mnou. No a on ted tady v Quentane me mlati na dvere, jaka je to haluz ze jsme se potkali a ze zitra jedem nahoru. Nadsenim skacu dva metry vysoko.. Kdyby to nebyl muj napad, tak ho poslu dopryc, ale kdyz uz sem i oni kvuli tomu zajeli, tak musim. Jdeme spat v 8 vecer, vstavame ve 2 rano, zapiname dynama, celovky a zaciname krajet tmu. Hned po kilometru nam pred kolama hrci celkem rychle reka pres cestu. Boty dolu, zbytek vyhrnout, natipovat ve tme kde to je asi tak nejmin hluboke a hura skrz. Aspon jsme dokonale probuzeni. Cesta je hole nestesti, coz se dalo cekat od nepouzivane bolivijske silnice. Drkotame se tmou zatim jen lehce nahoru. Svita, mame 4 hodky a 14km za sebou, 16km ted uz prudko nahoru pred sebou. 

Chvilkama se tlaci, chvilkama se da jet, ale rychlost vystupu vesmes stejna. Pocasi drzi, na upati vulkanu unika zkrz sutry vic a vic siry, tudiz se krasne s ubyvajicim kyslikem dycha. Nektere casti uz tlacim kolo stylem co krok to prd. Poledne, vyska 5600 a do cile kousek.

Vyska uz je dost znat, nic nastesti neboli, ale to co se dycha je proste nic. Po dlouhych 11 hodinach zapichuju pomyslnou vlajku do snehu nahore na sedle ve vysce 5760m.n.m. se slovy: byl to tezky krok pro cloveka, ale jeste tezsi pro skladacku, na kterou ted ceka strasnych 30km volnym padem hroznym terenem.

V 6 odpoledne se dostavame zpet do vesnicky uplne na dne. Neco malo do sebe cpu a zip spacaku je posledni vec co ten den slysim a zni to krasne.

Takze odpocinek se moc nekonal, sil mam nejak malo, ale pripojuju se k Nemcourum, jelikoz bych rad uz z teto oblasti vystrelil a oni jsou ma rychlejsi jizdenka ven. Vubec jim nestacim, ale motivuji me k akci a dostavame se o 110km dal k civilizaci.

Trosku zacinam poznavat rozdily v nasich kolech, kdy oni na klasickem treku lehce vali a ja dru jak vul, abych se jich drzel. No nic, skladacka ma ale porad sve kouzlo, svou hrdost a je tady jedina a jedinecna.
Dojizdime az do mesta Alota, ktere lezi na spojce mezi Bolivii a Chile. Dalsi zastavka mesto Uyuni, pohrebiste vlaku a velka solna plan. Rovinka, slaby vitr, tri velocipediste, a tak se z nas na desitky kilometru stava maly peloton a letime planinou 30km/h skoro cely den.

Velky kus cesty za nama a dalsi den i za silneho protivetru brzdime na brehu jezera. Je obdobi destu, solna plan je krasne zatopena vodou a my mame nase stroje az moc radi nato, abychom je hnali do te presolene vody. Takze par fotek a jede se dal.
V Uyuni, prvni vetsim bolivijskem meste, dokupujeme co je potreba a lezeme do hostelu. A konecne muzu drzet s Nemcourama krok, co se nakupovani tyka. Sice ne vsechno je levne. Co je dovezene a zabalene, cili bezpecne, je drahe jako u nas. Oproti tomu co se uvarilo, vyrostlo, nebo bylo vyrobeno v Bolivii, nejlepe primo na mistnim marketu, je za par kacek. Obed kolem jednoho dolaru, misto McDonaldu do sebe cpeme poulicni hambac za 12 korun a jen cekame doslova na pruser.. Jinak jsme pres 200km pres hory od Potosi. Ja bych to jel nejradej dva a pul dne, ale vim ze Deutche sila ma v planu dny dva. Zkousim jet s nema, krajina se meni do krasy, projizdime kanonama, kolegove sem tam cekaji, ale vesmes se to da. Druhy den se nam stavi do cesty par nekolikakilometrovych vyjezdu, Nemcouri fuc a ja nejak trpim ci co. V myslenkach pritahuju Potosi jak to jen jde. Mame nastoupanych pres 3 a pul kilaku za den a Potosi nahore na kopci pred ocima. Prujezd hornickym, nejvyse polozenym mestem na svete neni nic lehkeho a nektere ulicky nejdou skoro ani vyjit, ne tak vyjet. Hostel, jidlo a finish na dve noci.
Potosi je kapitola sama o sobe. Mesto vznikle pul tisicileti zpatky jen kvuli jednomu kopci precpanemu stribrem, zinkem a vsema moznyma mineralama hned vedle. Kilometry tunelu krizuji skrz horu a i dnes tady hleda sve stesti pres 5tis horniku. Zlate dny jsou davno fuc, ale i dnes si tady hosi zapraseni vydelaji minimalne trojnasobek minimalni mzdy, cili nejakych 10 nasich tisic. To je ale asi tak jedine pozitivni. Zbytek teto roboty je naprosta hruza. My jsme trceli po tme uprostred hory v tunelu 2 hodiny, prolezli fakt uzke mista, pokecali s par chlapama a stacilo nam to az az. Ne tak tam rubat sutr 24 hodin v kuse jak nekteri. Zlaty kancl v Praze, dalo by se rict 😀
Dalsich 160km z kopce do hlavniho mesta Bolivie Sucre uz jsou tak trosku za odmenu, ale i tak davam den volna a nechavam Nemcoury odjet svym Mercedovsky stabilne-perfektnim tempem.
Unor bily, sili pole a ja jsem behem unora taky posilil. Neskutecne etapy, horske sedla, odlehle pustiny, nejtezsi cast z celeho kontinentu v jednom kratkem mesici. Nadherna zkusenost, ktera otestovala jak me tak i kolo a jak na me tak i na kole si vybrala nejakou tu dan. Ale zijeme a je chut valit dal a dal, takze co vic si prat.
Neze by to ted bylo lehke, bude to snad ale o trosku lehci a po tom co mame projete me prijde kopcovite Peru treba jako ceska Vysocina 😀 Posledni veta pred upadnutim do komatu v prvnim dalsim kopci?? 😉

 

[author] [author_image timthumb=’on‘]http://www.skladackovy-extrem.cz/wp-content/uploads/2015/11/DSC_0035.png[/author_image] [author_info]Od poslední cyklocesty z New Yorku do San Francisca uběhlo dlouhých 6 let, během kterých jsme prožívali život hlavně podle stereotypů a starostí všedního života. Samozřejmě jsme si rychle zvykli na klidné prožití dnů, kdy bylo všeho kolem nás dostatek a na delší, až 14ti denní dovolenou jsme se dostali maximálně jednou za rok. Z takové situace mohlo vzniknout jen jediné východisko a začala se v hlavě rodit nová myšlenka. Myšlenka, která mě stále táhne dopředu prožít život ještě trochu jinak.[/author_info] [/author]

Dva tydny, tri sedla, ctyri sedylka a hromada driny

Kdyz jsem se 3 tydny zpatky valel se studenym pivkem na plazi u Pacifiku, uz tehdy jsem tusil, ze me brzo ceka presne pravy opak a chysta se na me neco nepekneho. Jakou ja jsem mel tehdy pravdu 🙂
Tak poporade, jak vznikla, jaka byla a jak dopadla tisic kilometru dlouha zajizdka, ktera puvodne ani nebyla v planu. Jedna z mych, pro me spatnych vlastnosti je, ze kyvnu na jakoukoliv kravinu, ikdyz uz dopredu vim, ze to kravina je…tak vznikl napad prejed Andy tam a zpet, kdy me jeden z mala Cechu co jsem potkal nadhodil, at zajedu na Paso San Francisco mezi Chile a Argentinou. Tak jo, vypada to zajimave a 300km do kopce se nepodari jet jen tak vsude.
Ze Santiaga vyjizdim o pulnoci autobusem smer Copiapo, 800km na sever.

Dopoledne, rozbity tak jak clovek po noci v buse byva, nakupuju zasoby na 5 dni, tankuju 9 litru vody a mazu na uzemi nikoho. Cesta mirne stoupa a slibovana sotolina se zatim nevyskytuje.

Po 70 kilometrech parkuju na noc u domu prvnich a na 2 dny poslednich lidi na ceste ve vysce 1600m. Cesta se zacina konecne zvedat a i sotolina uz klouze pod ubyvajicim vzorkem pneumatik. Dalsi den, dalsich 80km a vyska 3800m. Uz tak trosku me plice volaji do dali nedostatek O², ale diky pomalemu stoupani to neni zas tak hrozne. Vzduch okolo smrdi vic sirou nez kyslikem a kazdy kopec ma jinou mineralni barvu. Dobre se na to diva, hur se to dycha a kolem toho jezdi na nalozenem kole. Treti den se dostavam pres mensi sedlo 4300m a lehce klesam k chilske hranici, kde dotankovavam vodu a zase se bavim s lidma. Par kilometru za, me zastavuje skupinka Argentincu jedoucich do Chile. A jelikoz se do Chile nesmi dovazet nic od masa, pres zeleninu, ovoce az po proste vsechno cerstve a nebalene, dostavam krasnou veceri v podobe rizku a vseho co k nemu patri.


Kempuju hned u cesty, 30km daleko od kohokoliv, vyska 4400m a teplota klesa. Nemuzu spat, hlava bez kysliku blbne, kdyz uz spim tak sny jsou divoke a zacina byt trosku fakt kosa. Hned od rana fuci studeny vitr, ve stanu mam -4 stupne, vsechno vcetne vody zmrzle a zacina krasny posledni den vzhuru nahoru. Zatim si to valim po novem asfaltu, ktery 45km pred sedlem konci a jedu po necem uplne nejhorsim od sameho zacatku. Kola se bori a kdyz se nebori tak skacu po rolete, az me fakt uz zacina bolet prdel. Je to hnus. Posledni kilaky, kdy si clovek ma uzivat dobre vykonane prace jsou misto toho naproste peklo. Navic nad 4500m uz hlava boli, ozivaji me pred ocima sutry, ktere skacou pod kola, no proste klasicky vyskovy krizovy stav. Dostavam hodne pres drzku a delam pauzu kazdych 100 ujetych metru. Ted uz nic nepomuze, jen se dotlacit nahoru a sesmazit co nejrychlej kousek niz.

Dojizdim az na argentinskou hranici, kde je i maly hotel, ci co to bylo a stavim stan v zavetri hned vedle. Amigo po me chce jeste nejake prachy, ale ja ho slusne posilam do pryc, ze zadne nemam a kdyz vidi, jak se semtam zatrepu unavou, nechava me byt.
Argentinske razitko do pasu a hura dolu. Obrovsky slibovany sjezd se ale nekona.

Potrebuju klesnout o 2000 metru a mam na to pres sto kilometru do dalky. Cili prd prd odpocinek. Okolni krajina je ale jeste hezci nez na druhe strane, a tak je prostor i na kochani. Potkavam i par lidi na kole, sunouci se opacnym smerem. Vymenujeme rady, ja su rad, ze to mam za sebou a motivuju ty nestastniky, co se tlaci nahoru.
Dalsi den dojizdim do udoli a beru prvni kemp utokem. Tekouci voda kolik je libo, dycham husto husty vzduch, bavim se se spolubydlicima v kempu, toz proste pecka. A taky dostavam radu, ano, dalsi radu a napad, o kterem od zacatku vim ze je blbost a stejne do toho jdu. Svycarska skupinka lidi v Land Roverech me nasmerovava na zkratku pres mensi pohori. Chtel jsem jet 150km naokolo, ale jejich presvedcovaci schopnosti byly silnejsi. Ani poznamka, ze to v terenich autech nedali, protoze chybel kus cesty me uz neodrazuje a vyrazim vstric dablu. Po par kilometrech brodim prvni potok a tusim, ze jsem se stal obeti kriminalniho svycarskeho cinu.

No nic, kdyz uz mam prvni potok za sebou tak neni cesty zpet. Dalsi a dalsi brody uz ani nevnimam, mam to 50km pres sedlo na druhou stranu, tak si rikam, ze to proste nejak pujde. Jakmile zacina cesta stoupat, stava se ze me chodici, tlacici hromadka nestesti. Sutry, pisek, diry, trny a mega horko. Dostavam se nahoru a pomali se sunu udolim na druhou stranu. Nikde nikdo, kempuju hned u me nezapomenutelne kozi stezky. Nechapu, ze jsem jeste nemel defekt z toho bordelu, co jsem prejel a abych to pochopil a moc nad tim nepremyslel, rano beru nejaky trn prednim kolem a uz vybaluju novou dusi.
Dostavam se na mou oblibenou Ruta 40 protinajici celou Argentinu z jihu na sever a upaluju po asfaltu co nejdal od te trnite slamastiky.
Nekolik desitek kilometru mam ted klid, nez se dostanu do mestecka Cafayate, kde se cesta opet zmeni v prach uz naporad.
Zacinaji se objevovat vinice, mirne kopecky obehnane velkyma horama, vypada to tady zase jak doma.

Toz aj bych pokostoval neco, ale opet tady mame ceduli fin pavimento (konec asfaltu) a pred sebou 260km sotolina pres nejvyssi sedlo v Argentine, Abra el Acay. Trosku z tech 5ti km vysky mam obavy, San Francisco me vyskolilo krasne a tady silnicari zamachrovali jeste o 300 vys. Cesta je ale napohodku prvnich 150km. Letim udolim, kolem usedlosti o kterych znacne pochybuju jestli tady, uprostred niceho bylo fakt chytre postavit rodinny domek. Jedine co se shoduje s datumem v hodinkach a 21 stoletim je solarni panel na hlinene strese. Jinak sto let zpatky je malo.


A mozna i diky tomu nam sly ceny rapidne dolu. Konecne se citim jako Nemec v Patagonii. Skoda jen ze mam pred sebou jen dve mestecka s minimem moznosti utraceni, ale i to malo si uzivam v podobne litr pivka za 30kc, noc v kempu 50kc.


Mestecka skoncily, pokracuji uz jen hlinene usedlosti u reky v udoli a cesta se za mesteckem La Poma zacina zvedat. A nejenom zvedat, reka co vede v udoli ted vede nekolikrat pres cestu. Takze zase hned od rana hura do vody a mokre nohy cely den. Do toho jemne mrholi, je 8 stupnu a kdyz uz zacnu zahrivat mokre ponozky, objevi se dalsi brod na osvezeni. Tak ci tak muj cil je vysoko nahore a cokoliv co me rozhazuje tady dole, je malickost. Co se nastesti nekona jsou bourky, ktere tady predvadi kazdodenni predstaveni, ale dnes je zima a prsi. Takze neni duvod se bourit.

Jedu cely den az do 5 odpoledne, vidim pred sebou prudke serpentiny a nohy melou z poslednich sil. Vyska 4500 staci na prijemne spani a finisuju hned u cesty. Vecer se kolem me prohani dva motorkari z Anglie a uz za bourkoveho hrmeni se riti nahoru. Ja zatim varim a do peti minut mame promocene Anglany zpatky v mem zakladnim tabore se slovy: nahore prsi a je bourka. Ma usmevna odpoved nee fakt?, je jim jasna. Kecame, rozebirame komu patri Falklandy, resime naprosto nedulezite veci a ja su rad, ze s nekym chvilku mluvim. Bourka je pryc a motorkari na odjezdu. Jeste menime komtakty, na vizitce zase nejaky reditel spolecnosti, jak uz to tady byva a jsme si vsichni na ceste rovni. Jeste dostavam k veceri kus masa z lamy, at si ugriluju na varici. Toz nejlepsi …
Tri hodiny me trva ujet 6km, prekonat 450 vyskovych metru a rozdychat se na vrcholu. Nebylo to prekvapive zas takova hruza jak ten prvni kopec. Aklimatizace funguje na vybornou. Myslel jsem ze po poradne praci si zaslouzim poradnou odmenu, cestu z kopce hladkou jako kren, ale ani hovno. Fakt hruza, roleta, rozbite uplne vsechno vcetne krajnice. Su rozsekany vic jak kdybych jel nahoru. A dole v udoli je to snad jeste horsi. Ke vsemu hlavni cesta, na kterou jsem se mel napojit je k memu zdeseni taky sotolinova s jednim kamionem za druhym. Dojizdim do mestecka San Antonio des Cobres a hledam odpocinek.

Hostely sice levne, ale ja do postele nelezu. Kempovat nedovoluji. Az u jednoho je pekny placek a pani i dovoluje prespat noc ve stanu a navic gratis. Vyuzivam wifinu, nakupuju neco malo na dalsi tri dny az je vecer a dojizdi majitelka hostelu, ktera vsechno kempovani zakazuje. Hodna pani se omlouva a aspon me radi, ze na namesti za kostelem je mozne kempovat. Jedu tam a jaks taks se to da. Potkavam dvojicku z Rakouska, bavime se co za hnusne mesto to je a ptaji se kde dnes spim. Ani kdybych chtel spat v necem normalnim, tak uz nemam argentinskou menu a bankomat na me kricel no dinero amigo. Takze neni na vyber. No a jak to sousedi z jihu zjistili, cpou me do ruky 200 pesos at jdu s nema do hostelu. Strasne si toho vazim, cumim na ne, ale fakt s diky odmitam, ze to zmaknu tady venku. Kazdopadne cestovani otevira dvere k neskutecnym pribehum a situacim.
Tak a jelikoz mam Argentiny uz az po riditka, chcu pryc a to nejrychlej. Cili vybiram nejkratsi cestu, kopu do vrtule a letim na zapad. A jsme zase u toho planovani, ktere je naprosto zbytecne tady. Cesta, ikdyz hlavni, tak rozsekana a abych jel jeste pomaleji, sup sedlo 4700m do cesty. Projizdejicim kamionum timto dekuju za ubrani 10ti let zivota a rozvireni tun prachu. K tomu se ze zadni casti masiny ozyva skaredy zvuk. Kontroluju co se da a memu zraku neunika sirici se prasklina na nosici. Opravuju izolepou, potrebuju asfalt a to fofrem. Ten je 60km na sever a vede k nemu silnice druhe argentinske tridy. Cili vyhrnuty pruh hliny a sutru, sem tam mizici v solne plani. Ale jedu, chcu asfalt, chcu klidek a tech 60km za to stoji. Aaa nestalo. Jedu prostredkem salaru, cesta absolutni hruza des a kdyby se skladacka sprajcla, byl bych v neskutecne prdeli. Cely den neprojelo ani jedno auto. Abych tu jizdu nemel tak monotoni po rolete 8km/h stale rovne, mam novy zazitek. Nekolik desitek metru pred sebou vidim lamu. Normalni, bezna vec. Normalni taky byva, ze se lamy lidi boji a kolikrat jsem je nestacil ani vyfotit. Nee tato mrcha. Hrabe kopytama a misto toho aby prchala pryc, riti se primo na me. Je pozde odpoledne, su vystaveny, nevim jestli se me to nezda nebo do me fakt za par sekund naleti hromada vlny. Skacu z kola, davam skladacku pred sebe (ano, schoval jsem se za zenskou) a hlava lamy konci 20cm od te moji. Nechapu co se to deje. Lama obiha kolem dokola, ja porad skladacku pred sebou a pomali nabijim. Beru sutry z cesty, protoze to fakt neni normalni a palim. Funguje to, pomali se sune pryc. Srdce mne mlati v krku, cekal jsem tady cokoliv ale takovy atak fakt ne. Slunce je fuc, a tak starou zriceninu baraku prejmenovavam docasne na Muj Hotel.


Mam to 30km na asfaltku vedouci do Chile a doufam, ze vsechny me problemy budou vyreseny. Normalne asi jo, ne tady v Argentine. Protivetr a sunu se stejne rychle jak po sotoline. Aspon me ale neboli tak prdel. Dostavam dalsi razitka na zaplneni dalsich stranek pasu a naporad se loucim s tou obrovskou zemi zacinajici na A. Premyslim jake to tady bylo a vidim za sebou jen neskutecne velkou drinu, neskutecne ohromne dalky a neskutecne krasnou prirodu a perfektni lidi.
Naposledy v Chile, chybi me 130km skrz Altiplano do San Pedra de Atacama. Cesta zepry vede z kopce, cemuz neverim od lidi jedoucich v autech a delam dobre. Prvni sedlo se skrabe do 4820m hned po ranu. Tisic vyskovych metru na 10ti kilometrech je boj. A ne posledni. O hodinu pozdej, trosku mensi sedlo ale zas 10km nahoru. Do tretice uz su polomrtvy a jako uplna zdechlina dojizdim do San Pedra, kde beru prvni kemp a na dalsi dva dny se nehnu z mista.
Takze takova byla ctrnactidenni zajizdka pres Andy do Argentiny a zase zpatky. Jestli nekdo z vas ma 2 tydny cas, nema se rad, chce si nechat nakopat prdel a mrknout jak vypada jeho dno, o jedne ceste bych vedel. Nezapomenutelny zazitek k nezaplaceni.
A jsme v pulce jihoamericke casti cesty. Pet tisic kilaku a ani to nebolelo 😀 Bolivie, bud hodna!! 😉

 

[author] [author_image timthumb=’on‘]http://www.skladackovy-extrem.cz/wp-content/uploads/2015/11/DSC_0035.png[/author_image] [author_info]Od poslední cyklocesty z New Yorku do San Francisca uběhlo dlouhých 6 let, během kterých jsme prožívali život hlavně podle stereotypů a starostí všedního života. Samozřejmě jsme si rychle zvykli na klidné prožití dnů, kdy bylo všeho kolem nás dostatek a na delší, až 14ti denní dovolenou jsme se dostali maximálně jednou za rok. Z takové situace mohlo vzniknout jen jediné východisko a začala se v hlavě rodit nová myšlenka. Myšlenka, která mě stále táhne dopředu prožít život ještě trochu jinak.[/author_info] [/author]