Archiv pro štítek: Report

Poslednich par dni pred velkou pauzou

Villaricke rano pod stejnojmenou sopkou Villarica opet hreje, ale me tahne dopredu jedna zmena. Za par dni zabrzdim a davam tezky oraz. Nez se ale tak stane, ukrajuju opet kilometry opacnym smerem a valim kousek na vychod. Sopky se me tady fakt libi a porad me tak nejak bavi.

Takze zajizdka dva dny a stoji me v ceste sopka Llaima a narodni park kolem ni. Navecer k nemu dojizdim a je to jeden z mala narodnich parku kam se plati vlezne, o cemz jsem samozrejme nevedel a vadi me to. Neni to moc, je to muj denni rozpocet na jidlo, takze vlastne pro me je to az az. Pan u pokladny se diva na fotbal, zavora nahore, opet sotolina pod kolama, plizim se skrz a mizim v sopecnem prachu cesty. Nerad platim za neco, kdyz nevim za co. Kazdopadne zadny trest neprichazi, spis odmena.

Po dvou kilometrech tocim na stezku z cesty mezi stromy a schovavam se za par keru. Nadherne misto na kempink a nikdo o me nevi. Navic po horkem dni mne tece kousek od meho luxusniho hotelu potok, vytekajici primo z jeskyne. Lepsi vodu nepamatuju, navic idealni osvezujici teplota jako ze sedmeho schodu 🙂

Mam pred sebou 60km po sotoline, coz me hned rano brnka na nervy trosku. Zatim je cesta krasne uhlazena a sopecny prach je tvrdy a rovny. Jedu primo kolem sopky, fotim, tocim, je brzo rano a nikdo me ani neotravuje.

Potkavam dve stopujici Chilanky, vykladame a jedna me i profesionalne foti do meho alba 🙂

Kolem poledne mam 20km, zacinaji jezdit auta a cesta se nam konecne zhorsuje. Prachu je tolik, ze nevim kam mam jet a samozrejme cistim jednu diru za druhou. Ale tak porad se drzim, divam se okolo a je me fajn.


Po kratkem sjezdu se z cesty stalo piskoviste, mam jet sice rovne, ale metrakova skladacka se bori hloubej do pisku az definitivne stoji.

Toz bozi, zacinam tlacit ve 40 stupnich uz i po rovine. Kilometr za mnou, ja odvareny, nekde v lese, vyhled zadny a prach vsude. Zapinam nouzovy rezim, abych nevybuchl jak ty veci okolo a zase pekne vedle kola se sunu do prudkeho kopce. Sikovne udelali cestu, kdyz vybagrovali polotunel v lese, kde nefouka. Takze cokoliv co kolem me projelo a rozvirilo tuny prachu zmizelo, ale prach levituje ve vzduchu a vysmiva se gravitaci.

Hodinu me trvalo se vyskrabat na nejvyssi misto na ceste a rikam si hura, ted uz jenom dolu. Ano, mam pravdu, dolu. Cesta vhodna traktorum, neskutecna roleta plna sutru narvanych ve sterku. Jedu max 15 km/h a to uz si myslim, ze ze sebe a z kola setrepu vsechno co nedrzim. Fakt su nasrany, mam to 40km na asfalt, brzdy hori, prdel hori, ruce hori a sopka blbe cumi 🙂

Toz to jen tak aby jste vedeli, ze vsechno neni porad ruzove.
Dojizdim do mesta, leju do sebe litry vseho vcetne piva, mam 60km za cely den a nechce se me dal. Nechce se me ale ani platit za ubytko, tak popotahuju par kilaku za mesto, odbocuju mezi kere, kdy se zda, ze tudy auto nejelo hodne dlouho a po sto metrech na konci cesty u nejake brany koncim. Okoli se zda byt bezpecne a mimo veskery ruch, tak usinam s pocitem klidu. V 1 rano rachot motoru a sviti me do stanu auto. Jak je to mozne nevim, co chcou taky nevim, lezim, cekam a auto odjizdi. Se zvysenym tepem usinam a ve 3 rano se cela akce opakuje. Podle zvuku motoru jine auto, ale taky se otaci a odjizdi. Supr noc 🙂
Kdyz jsem se s kamosem z Los Angeles domlouval, kdy k nemu dojedu, tak jsem se nejak prepocital a lehce spletl. Misto 7 dni, co jsem si myslel ze potrebuju se k nemu dostat, by me cesta trvala 3 dny. Celkem velka chyba, ale tak kalendar a hodiny tady moc neresim no. Vymyslim teda aleternativni zdrzovaci plan. Jelikoz Pacifik je jen 150km daleko, tak vamos a la playa. Z cele vzdalenosti krajim behem jednoho dne 140 kousku.

Poprve vidim slavnou Panamerickou cestu vedouci s nejakou tou prestavkou od Aljasky az po Patagonii.

Dlouhy den, ale krajina a cesta byla projizdkou po Cechach na konci srpna, tak jsem se citil jako doma a jelo to. Kombajny letaji vsemi smery, zne v plnem proudu, do toho sem tam les, no srovnejte sami.

Tak tady mame poprve otevreny vyhled na hodne vody a kde jinde kempovat nez primo na plazi. Mesto Lebu, muj prvni pacificky pristav, bylo pekne, ciste, proste povedene a plaze okolo stejne tak.

Proslunnene rano brzo zahaluje mlha valici se nekde z oceanske dalky, coz se me libi jeste vic.

Cesta je prijemna az na jeji profil, kdy rovinka neexistuje a jakoby pres kopirak jedu 5km nahoru, 5km dolu. Celkem to unavuje po nejake dobe ale vim ze vyhraju, protoze se musim zase dostat k vode. Dokupuju par veci a mirim na sever, smer druhe nejvetsim mesto v Chile, Concepcion. Z cesty se na par kilometru stava klasicka dalnice, ale nikdo nic neresi a carabiniery misto toho aby me zastavili a vyhodili, tak mavaji na pozdrav. Je cas na parkovani, pred sebou nejake plaze a mesto Lota. Je sobota podvecer, prazdniny a plaze neskutecne narvane ve stylu Bibione. Dostavam se na predmesti mesta a vidim neco, co jsem si myslel ze v Chile neuvidim. Bordel, spina, hnus, sem tam chatrc stlucena po Indicku. Lidi vyhazuji, nebo vylevaji na ulic vsechno co jim v jejich domacim bordelu prekazi. Cumim jak puk a navic jsem se ztratil. Cestou po ktere jsem dojel by byla ted dlouha zajizdka a podle mapy hledam fofrem exit pryc. Ten nachazim az hen tam za kurnikem a kolem kadibudky v lese. No mazec. Lidi sice porad usmevavi a chteli poradit, kudy vede cesta pryc, ale pocit jsem moc dobry nemel. Dojizdim do centra Loty a potvrzuje se jaky pan, takovy pes. Proste hnus. Lidi se sem tam snazi opravovat, uklizet, ale nejak jim to v tomto chilskem meste jde sakra pomalu. Frcim na sever na dalsi plaz a vzdavam se kempu, protoze bych aspon trosku ukryte a bezpecne misto hledal marne. V kempu sprcha dira ve zdi a cakajici voda, zachod dira v zemi a cakajici h…a. No nic, pohodka. A aby se cely den podtrhl jako nezapomenutelny, kemp je presne mezi dalnici, zeleznici, hlavni cestou a pristavem. K dokonalosti same me na dobrou noc vyhrava z vedlejsi restaurace brutalne hlasita, hardrockova mjuzik skupinka pankeru do 4 hodiny ranni. Toz neni to skvele??!! Jeste jednou diky klucii, podium bylo vase 🙂
Mam to 160km do bezpeci Los Angeles. Rano v 7 balim a bombim pryc z te latinske slamastiky. Loucim se s Pacifikem, skladacka ho znovu uvidi nejspis, snad, doufam az v Paname za pul roku. Odbocuju na vedlejsi cestu zpatky a tlacim to nejdal co to jde. Dalsi den v prave poledne klepu Juanovi na dvere, on s orosenym pulitrem Peruanskeho pivka a s usmevem otevira. Me zacina dovolena 🙂
V Los Angeles jsem opravil vsechno co bylo potreba. Nejaky ten prodreny vak, dira ve stanu, zasvineny retez, nefunkcni brzdy, ale proste nic vazneho. Zalepit, zasit, vydrhnout, utahnout a vsechno funguje jak ma.

Autobus do Santiaga jsem si krasne uzil v prvni rade ve druhem patre. Skladacka byla pekne slozena v nakladovem prostoru, az to udelalo ridicum takovou radost a prepravili ji gratis.

Byti hasicem v Chile je ciste dobrovolna a neplacena zalezitost, takze kdyz zrovna neni co hasit, jdou se vybirat penize na dalnici. Nastesti ale Chilske obyvatelstvo chape a ve velkem podporuje. Ja to ale nechapu jak takova profese jako hasic, zrovna v Chile, muze fungovat ciste dobrovolne…
No a mame tady hlavni mesto Chile. Cekal jsem ho takove typicky jihoamericke, ale Santiago udelalo dojem moderniho pekneho mesta, ktere budu chvalit vsude kama pojedu.

Takze i diky tomu se tady jeste chvilku zdrzim a vyjedu nekdy na zacatku unora. Ceka na me uz neco, alespon v mych ocich, extremniho, takze nikam nespecham 🙂 Predstava 250km do kopce po sotoline, kdy nejvyssi bod cesty atakuje 4800 m.n.m. me jednodusse desi. No nic, chteli, meli. Jedeme to zkusit a nejak bude.
Snad se za tyden ozvu a nebudu k tomu potrebovat kyslikovou masku 😉
Cao

 

[author] [author_image timthumb=’on‘]http://www.skladackovy-extrem.cz/wp-content/uploads/2015/11/DSC_0035.png[/author_image] [author_info]Od poslední cyklocesty z New Yorku do San Francisca uběhlo dlouhých 6 let, během kterých jsme prožívali život hlavně podle stereotypů a starostí všedního života. Samozřejmě jsme si rychle zvykli na klidné prožití dnů, kdy bylo všeho kolem nás dostatek a na delší, až 14ti denní dovolenou jsme se dostali maximálně jednou za rok. Z takové situace mohlo vzniknout jen jediné východisko a začala se v hlavě rodit nová myšlenka. Myšlenka, která mě stále táhne dopředu prožít život ještě trochu jinak.[/author_info] [/author]

Od fjordů až po vulkány

Unavene rano ve vesnicce Puyuhuaipi na me vrha podobnou naladu a s vlacnym stylem odjizdim za rostouciho horka behem poledne. Cesta klasicky pripomina sedlakovu cestu od jednoho kravina ke druhemu. Prach ucpava vsechny telni vyvody a ja se sunu desetikilometrovou rychlosti dnes primo na sever. Okoli je samozrejme krasne, ale uzivam si vyhledy jen kdyz zastavim, jinak vymetam jednu diru za druhou. A zastavit ani moc nejde, jelikoz se deje v prirodnim retezci neco zvlastniho. Letajici hovada mizi, behem kilometru jsou tyto otravne potvory pryc. Nadseni ovsem rychle uvada, kdyz behem dalsiho kilometru zacina vladnout neco vetsiho, neco drzejsiho a neco mnohem vic otravnejsiho a desivejsiho. Cernocervena 3cm velka letajici ma hromadka nestesti.

To je to o co tu cele dny jde!

Pri spomaleni do kopce, coz je prakticky porad, zacinaji krouzit a formovat se proti smeru hodinovych rucicek kolem hlavy. Nechapu to, nikdy jsem to nezazil a nelibi se me to. Jedina ma vyhoda je jejich velikost, kdy uz tak dobre nemanevruji a ikdyz na me sednou,tak porad bzuci na neutral. To je ma chvile k likvidaci, nebo minimalne si sam sobe nafackovat. Mozna Vam to tak neprijde, ale nejen me to fakt dohnalo k silenstvi a asi jedine co si budu z konce Carretery pamatovat budou tyto muchy 🙂
S novym dnem prichazi nic noveho.

Rozmlacena sotolina vladne svetu, ale podle cyklistaku jedoucich proti bude par jiskricek asfaltu az do Chaitenu, tak snad se posunu.

V 9 vecer dojizdim po 125km az do Chaitenu, kdy pul sotoliny a pul asfaltu me namotivovalo k uniku a ke dlouhemu dni. Lezu do kempu, fofrem varim a beru spacak utokem. Nejde si nevsimnout lehokola u jednoho stanu, ale dotazy co s tim typek tady blbne nechavam az na rano.
No a rano zjistuju, ze je to Anglican a ze lehokolo je made in Azub, Uhersky Brod, Czech republic.

Celkem si tady uz od zacatku pripadam, ze nejsem moc daleko od domoviny a toto je mozna dukaz. Kazdopadne jede i s pritelkyni na jih, coz je skoda, ale pritelkyne z Kostariky zijici v San Jose se jako perfektni kontakt hodi i mne. Davame odpoledni kafe v zapadle cafeterii a loucime se stylem, toz za pul roku zdarec in Kostarika.
Vyjizdim nakonec az ve 4 odpoledne, ale mam pred sebou jen 60km do pristavu, ze ktereho se zitra posunu o velky kus dal, az do mesta Hornopiren.. Sotolina me brzdi, jedu klasickou desitkou kolem Lago Blanco a Lago Negro, kterych je v cele Patagonii tisice se stejnym nazvem. Slunecni svit je fuc, skoro 10 vecer a brzdim na prijezdove rampe na lod. Vedle par keru, posecena trava, cedule zakaz kempovani, nikde nikdo, takze je to jasne. Dobra vec se zadarila a nemusim do kempu, ktery je hned vedle. 🙂
Okolni hory jsou zabalene do mraku, tak behem 5ti hodinove plavby ani nic moc nedelam. Po nejake dobe vidim v televizi porad o vareni, tak na to jen tupe cucim a mam hlad. A jak kdyby me pri slintani na bednu videl nekdo z posadky, pri vyjizdeni z lode dostavam chleba a pulkilovy flak peceneho masa. Odjizdim par metru od lode a slavim dalsi vanoce. Nevim cim to je, ale at uz od lidi v kempech, nebo od mistnich jsem toho na jidlo dostal celkem dost. Asi za to muze skladacka, nebo nevim 🙂
Nocuju na brehu zalivu a pri odlivu vodu skoro ani nevidim. Ve 3 rano me probouzi vlny, skacu ze spacaku a voda je 10 metru od stanu. Doufam ze je to prilivovy max a nebudu rano susit.

Zapadlyma vesnickama na ceste vedouci kolem zalivu, jenz je o moc lepsi nez hlavni skrz hory, se dostavam na krizovatku a na muj konec Carretery Austral. Byla krasna, divoka, opustena, zapadla, horka, rozmlacena, hnusna, proste vsechno 🙂 Byla zazitkem, na ktery se nezapomina.
Nechci si zajizdet do Puerto Mont, kam jezdi vsichni. Odbocuju z hlavni opet na sotolinu a pri peknem zalivu mirim na sever.

 

Obr muchy a horko, se jiz stali mou soucasti. Sem tam pustim paru, kdy z nich nadavam a rvu na hory okolo, ale to jen tak, aby rec nestala. Uz nikoho nepotkavam, cykloruch skoncil. Premyslim co tak asi bude dal a v dalce zacina vykukovat nejaky zasnezeny cip.

Z neho se za 50km stava nadherna zasnezena sopka Osorno, dojizdim do mesta Ensenada a nechce se me dal. Nedokazu si predstavit co za peklo se deje, kdyz upusti paru. Od ted to bude dlouhych nekolikset kilometru vulkanickou oblasti, kdy chilske podzemi neni mrtve, jenom spi 🙂

Dalsi den si delam zajizdku po klikatici se ceste vzhuru po sopce. Po 6ti kilometrech, 600 nastoupanych metrech a se skripajici skladackou mavam bilou vlajkou. Chybi me 4 kilaky, ale dru nahoru uz 2 hodky a su uplne vystavene. Padam zpatky dolu stejnou cestou a odbocuju na cestu pri jezere dal na zapad a pak na sever.
Mam pred sebou posledni den v Chile, protoze stacim riditka na vychod a na par dni mrknu zase do Argentiny. Po jednom sjezdu vidim na parkovisti celkem rusno, tak 20 policajtu, rozblikane vsechny auta. Zastavuji si me, nic nerozumim az na posledni slovicko: marihuana? Rikam nee, nic, ale dal bych 🙂 Jeste pes ocucha, zda hovorim pravdu a frcim vzhuru dal. Tak jsem si vzdycky rikal, ze kdyz neco pasovat tak v nalozenem kole. Tady na to uz asi taky prisli a tem co jsem slibil neco bileho z Kolumbie, dovezu radej neco jineho 😉 Pul dne se tlacim 20km do kopce pres chilske a argentinske imigracni na kazde strane kopce.

To argentinske bylo neco na me. Stovky lidi, fronty sukujici se az ven na parkoviste. Prvni razitko slo rychle, na druhe celni cekam pres hodinu a to jsem vic nez pul fronty predbehl a delal blbeho, ze nevim kam jit a co delat. Pan u okynka po me samozrejme chce neco extra, jeden papir mu nestaci, takze zase blby vyraz, no komprendo a radeji mava at vystrelim.

Argentinsky Aspen, Chamonix, Zermat nebo Spindl, chcete-li, mesto Bariloche vynechavam a jedu pri hranici primo na sever. Asi tusite proc 🙂 Ale pokud se uz odhodlate na vylet do Argentiny, urcite se tam zastavte, jelikoz okoli je jedno z nejhezcich z cele velke zeme tanga.
Tak tu na par dni mame zase predrazenou Argentinu.

 

Nejak to na asfaltu jede a posledni dny jezdim nad 100km denne a dokonce me to i bavi. Ve stylu tam kde je sotolina nejedu menim plan a vracim se zpatky do Chile. Mel jsem to v planu az o 3 dny pozdeji ale 250km sotoliny predemnou je dostatecne desivy duvod k navratu do Chile. I tak to za to stoji, objizdim trikilometrovy vulkan Lanin, dostavam razitka do pasu a je tady odmena za ten 20ti kilometrovy vyjezd par dni zpatky pri ceste do Argentiny.

 

 

Padam prudko dolu, az me prestavaji fungovat brzdy. Kdyz to pustim jedu do 5ti sekund sedesatkou, coz je na me v serpentinach silne kafe, a tak brzdim celou cestu dolu uz i ocima.

Dostal jsem se celkem rychle a mimo puvodni plan zpatky do Chile, kde budu dalsich 14 dni a zahraju si i na normalniho turistu co jezdi hromadnou dopravou. Z chilskeho Los Angeles, kde navstivim par kamaradu, se presunu busem do Santiga de Chile, navstivit dalsich par kamaradu. Z hlavniho mesta me pak ceka tisic kilometru dlouhy prejezd opet busem az do mesta Copiapo, kde pro zmenu, zadneho kamarada zatim nemam. Vede z nej ale silnice pres krasne, 4km vysoke sedlo San Francisco a uz naposled do Argentiny. Nedeste se, ze zacinam skladat skladacku a autobusovym stylem budu do jara doma. Tyto prejezdy jsou v planu uz od zacatku, aby byla o to vetsi chut na neco mnohem zajimavejsiho, zabavnejsiho a hezciho. Prave, nefalsovane a poradne kopce v Andach 🙂
Skladacka ma za sebou bezudrzbovych 3 tisice kilometru. Prakticky jen doplnuju olej na retez a bud dofoukavam, nebo odfoukavam pneu, podle sotoliny. Tak jeste 4x to same ve stejne kondici a budeme vsichni spokojeni.
Uzivejte si konecne zimu, ja si uzivam porad leto a z hlavniho mesta teto dlouhe a uzke zeme se zase ozvu. Caoo

 

[author] [author_image timthumb=’on‘]http://www.skladackovy-extrem.cz/wp-content/uploads/2015/11/DSC_0035.png[/author_image] [author_info]Od poslední cyklocesty z New Yorku do San Francisca uběhlo dlouhých 6 let, během kterých jsme prožívali život hlavně podle stereotypů a starostí všedního života. Samozřejmě jsme si rychle zvykli na klidné prožití dnů, kdy bylo všeho kolem nás dostatek a na delší, až 14ti denní dovolenou jsme se dostali maximálně jednou za rok. Z takové situace mohlo vzniknout jen jediné východisko a začala se v hlavě rodit nová myšlenka. Myšlenka, která mě stále táhne dopředu prožít život ještě trochu jinak.[/author_info] [/author]

Dlouhe, tezke a horke kilometry skrz Patagonii

Jak na Novy rok tak po cely rok zepry. Toz abych to nekam letos dotahl, pomalu vsechno davam dokupy, vlacne balim co je potreba a v poledne nechavam kamose Frantiky v kempu a mizim. Trochu jim zavidim, moc se me nechce, ale je azuro, mirny vitr, akoratni teplota kolem 20 stupnu, toz nemuzu prece tak krasny den v Patagonii prosedet na jednom miste. Nebo muzu, nikam nespecham, ale rad se posunuju dal a dal.

Cesta prudce stoupa, potkavam postarsi aljašskou dvojicku jedouci proti me, vymenujeme kontakty a v hlave se rodi napad 🙂

V planujicich myslenkach se ale vracim zpet do Chile, jelikoz se kolem me odehrava krasne prirodni predstaveni. Hluboky kaňon vyplnuje azurove modra reka a klikatici cesta umocnuje krasny okamzik.

Uzivam si tezke kilometry pod pekelnym jiznim sluncem, vali ze me voda na vsechny smery, ale fakt libi moc. Na silnici v pisku vidim jeste horkou stopu od kola a za par minut dojizdim doktora z Polska, ktereho jsem naposled potkal 2 tydny zpatky. Nechce se me jet sam, tak se sunu s nim. Ma toho hodne za sebou, nekolikrat pres doktorinu v Africe, Indonesii a vsech zapadlych koutech. Ted vydelavajici trosku extremni mzdu v Norsku. Davame pivko v jedne Cafeterii, debatime o vybaveni a ten kluk doktorska nez vyjel, investoval do kola a vybaveni 6000eur. Si tak rikam noo, jesteze jsou i levnejsi varianty cyklocestovani. Celkem jsme dost zapraseni na konci dne, ale premlouvam Pavla, at neleze do kempu a je se mnou u jezera.

Rano klasicky cekam na doktora jak na Frantiky pres hodinu, jelikoz mu nechci hned ujet. Po par kilometrech se vzdavam, loucim a mizim. Za silneho protivetru dojizdim do mestecka Puerto Rio Tranquilo, kde jsem mel v planu zajet na zname, vodou a vetrem opracovane sutry a jeskyne na jezere. Fuci ale tak moc, ze je pristav zavreny a dnes uz nic nikam nepojede. Nevadi, na obrazku vidim co tady maji a jezero a okoli je pekne i ze brehu. Nikam se ale v protivetru nezenu, cekam do vecera az se to uklidni. Zatim dojizdi Pavel, bavime se co dal a jeho plan je jasny. Hostel, sprcha a klidek. Ja bych nejradej udelal to same ale mame jen 60km, slunce vysoko nad obzorem a vitr se kolem 18hod uklidnuje. Letim dal, dalsich 25km k dobru a nachazim i perfektni misto na noc.
Malinke mestecko s velikou horou nad sebou Casa Castillo je 100km daleko a ja bych nerad zustal nekde mezi. Tlacim to od rana bileho, pres prudke sedlo az na druhou stranu kopce do udoli, kterym to i pres hodne hnusnou cestu dojizdim navecer do Castilla.

Dlouhy, zapraseny den je odmenen sprchou a internetem v kempu. Kempy jsou tady celkem levne, kolem 130kc na noc, takze sem tam to rozpoctu neublizi 🙂

Potkavam tady v prumeru 5 cyklistu za den, jedouci na jih. Dnes se ale mijim s nemeckou rodinkou, tata tahne za sebou narvany vozik i s malim odrazedlem pro mimina, no a mamka ma za sebou vozik s dvouletym miminem. Maji v planu jen kousek cesty, ale i tak, mesic prezit na Carretere i s malym je obr vykon a odvaha.
Vsichni protijedouci prichazi s lehce povzbudivou zpravou. Od ted dalsich 250km je asfalt. Neskutecna vec to tvrde a rovne pod kolama musim rict. Dofukuju kola na max a valim skrz alpske serpentiny, 20km nad mesto.

Na druhe strane z kopce padam se skladackou 70ti kilometrovou rychlosti, ta drzi jak pribyta a ja si preju jet tak krasne po zbytek cele cesty. Po pul hodine jsem o 30km bohatsi a zaroven na dne. Silny protivetr me nuti zapremyslet o stopovani, ale tady si i takovou jizdu uzivam. Vim ze za hodinu muze byt vsechno jinak. Den pomali konci a mijim malou usedlost u cesty nabizejici med. Parkuju, kupuju pul kila toho sladkeho vymyslu, ptam se co tak tady nekde postavit stan a kladna odpoved od majitele, ze toto vsechno je jeho, tak kdekoliv me absolutne vyhovuje a mam padla. Mam to par kilaku do nejvetsiho mesta tady dole v Patagonii, Coyhaique.
Prijizdim do mesta, prvni semafor na cervenou projizdim… Tuto vec jsem videl naposled pred mesicem a hned jsem nevedel co mam delat. Celkove projizdet 50 tis mesto po tydnech v pritomnosti malych vesnicek je minimalne divne a chci rychle pryc. Vybiram nejakou tu menu na par dalsich tydnu, kupuju jidlo na dalsi dva dny a zdrham rychle za skladackou, ktera ceka venku. Blby pocit nechat vsechny veci na ulici a trosku se bojim co bude dal na severu.
Kempuju na peknem, ale zajimavem miste u reky. Prvni dvojicka cyklistu jej doporucila, druhe skupince tam ukradli spacak, zatimco byli ve vode.

U me noc probehla v klidku a muzu vystrelit na dlouhy asfaltovy den.

Uz v 9 rano je pekne horko a v poledne mam na tachometru 37 stupnu. Vali ze me tolik vody jako z okolnich ledovcu. Navic projizdim pekelnou oblasti okupavanou letajicima hovadama. Nejvic me samozrejme serou, kdyz se tlacim pomalu do kopce za brutalniho horka. Zastavit se ani moc neda, hned otravuji a nejvic jdou po hlave, takze zblaznit se nestaci.

Rad bych jel rychlej, ale nejak postupne dochazi sil. Cesta nevypada slozite, kazdopadne jakykoliv naznak kopecku vyjizdim na nejlehci a na muj vkus moc dru. Prehupuju se pres dnesnich 100km a poprve nemuzu najit flek pro stan. Nakonec to natvrdo lomim uplne vystaveny kousek od cesty. Dlouhych 115km se ukazalo jako muj limit na par dni. Ani nemam v planu ujizdet tak daleko za den, ale parkovat ve 4 odpoledne me taky nebavi. K dokonalosti dnesniho dne me dochazi po 2 minutach benzin ve varici, a tak nechavam spagety pul hodky dojit do cile bez podpory. Byly vyborne 🙂
Hned dalsi den rano konci asfalt, odfukuju pneu a hura z ostra 8km po sotoline nahoru. Zatim bez aut, pro vsechny moc brzo, ale nez se vyskrabu na vrchol, je 10 hodin a zacina prachove peklicko od projizdejicich aut.

Chvilkama ani nevidim kam jedu a su rad, ze to mam aspon z kopce.

S piskem skripajicim mezi zubama dojizdim k fjordu, cili ahoj Pacifik. Za dalsi zatackou me vita kondor nad hlavou a skupinka delfinu ve vode. Zase se me tady libi. Kratce po poledni dorazim do mestecka Puyuhuapi na konci fjordu a tesim se na nutne domaci prace. Varim, sprcha a taky po 30 dnech na ceste poprve peru. Jako joo, asi bylo potreba, ale zitra po prvnim prujezdu nakladaku bude vsechno zase v cestovatelskem spinavem normalu 😉

Cili takze, zbyva nam nejakych 5 dni na konec Carretery Austral. Nedavno jsem posilal fotku z jejiho zacatku. Spomalil bych, lec neni treba a jen at to jede, kdyz to jde. Zacina se uz taky konecne ozyvat nejake to kolinko a nejaka ta slacha, takze rychle to rozjezdit dokud to jde.
Atakuju hranici 2000km po mesici cesty, plan nemam, ale jedu tak nejak podle planu.
Mejte se krasne, posilam pozdrav z tropicke Patagonie 😉

We love Ortlieb 😀

[author] [author_image timthumb=’on‘]http://www.skladackovy-extrem.cz/wp-content/uploads/2015/11/DSC_0035.png[/author_image] [author_info]Od poslední cyklocesty z New Yorku do San Francisca uběhlo dlouhých 6 let, během kterých jsme prožívali život hlavně podle stereotypů a starostí všedního života. Samozřejmě jsme si rychle zvykli na klidné prožití dnů, kdy bylo všeho kolem nás dostatek a na delší, až 14ti denní dovolenou jsme se dostali maximálně jednou za rok. Z takové situace mohlo vzniknout jen jediné východisko a začala se v hlavě rodit nová myšlenka. Myšlenka, která mě stále táhne dopředu prožít život ještě trochu jinak.[/author_info] [/author]